MILAN BLAHYNKA

Nesluší se psát o knihách, v nichž je recenzent pochválen, a toho se zpravidla držím, žádné pravidlo však neplatí absolutně. Protože mi Pavel Jansa ve své nejnovější knize COVÍDKY (Monumentum, Slušovice 2021, obálka, grafická úprava a sazba ing. Miroslav Tomšů, 103 s.) děkuje za mé údajně „fundované lekce“ v recenzích jeho „literárních poklesků“, musím se ohradit. Prof. MUDr. Pavel Jansa, ScDr., ročník 1942, který od roku 1991 publikuje i beletrii, žádné lekce jako autor příběhů ani trochu nepotřebuje a nejsem než náruživý čtenář spisovatele, který svůj vypravěčský talent rozvinul bez mé i cizí pomoci jako ctitel Vladislava Vančury, Milana Kundery a Václava Erbena, abych jmenoval aspoň české mistry.

O tom, jak během loňského podzimu napsal Covídky, povídky na téma života v čase covidu 19, dovídá se čtenář z jeho úvodu. Útvar povídky se tomuto autoru převážně novel a románů „zalíbil“, když na výzvu pořadatelky Dekameronu 2020 Lydie Romanské přispět do chystané knihy napsal pro soubor sta příběhů dva, které redakce uvítala a do knihy zařadila. A protože kromě jiného vyniká činorodou pohotovostí (tak velice nesnáší odklady, že nečekává na průtahy ve vydávání a raději nalézá hbitějšího nakladatele) a navíc v povídkách do Dekameronu 2020 byl limitován limitovaným rozsahem, jemuž se ukázněně podřídil, k oběma povídkám z Dekameronu 2020 se vrátil, pořídil verzi nejen rozsahem odpovídající lépe jeho představě a poetice, a vychrlil dalších sedm příběhů.

Vznikla tak pozoruhodná náramně čtivá, rozmarná, do těžké doby potřebná kniha, ve které čtenář najde pohodu i pobídku k zamyšlení nad současným světem globálním a zvlášť českým.

A jsem u toho, co mám u Pavla Jansy za největší předost, jaká vyznačuje ve zvýšené míře právě Covídky. V úvodu k nim Jansa píše, jak jen „obtížně udržuje balanc, když klopýtá“ (ve skutečnosti si vede sebejistě a přesvědčivě jak Houdini na laně nad propastí) „na pomezí přeceňované ‚literatury‘ a podceňovaného ‚čtiva‘“. Právě v Covídkách uplatnil své umění bavit čtenáře, aniž ho ubavit k smrti, aniž ho zbavit souvislosti s dneškem, dát mu zapomenout na to, co se děje, a zabavit, tj. zkonfiskovat mu jeho starost o budoucí život. Covídky jsou rozmarné, ale nikoli marné co do ironicky kritického, ne však deptajícího výhledu do našeho příští.

Velké umění Jansovo je v tom, že rozmarné se nepojí s vážným násilně, ale působí spontánně a přirozeně díky nasycení příběhů reáliemi života u nás i ve světě, v němž je vypravěč jako doma, díky až obžernému citování klasiků i odrhovaček, vzletných slov, hesel, přísloví a anekdot, díky zasazení do příslušného prostředí, v němž se vypravěč zatraceně vyzná, díky nevšední znalosti lidí i lidiček a též díky své lidskosti, která staví (nejen v covídce Škoda lásky) porozumění nad nelidské jednání podle paragrafů.

Všecky tyto přednosti vyznačují zejména závěrečnou covídku Konec srandy, ve které penzionovaný „polda“ Bém (nomen omen, je to český vlastenec) nejen odhalí agenta, nasazeného na něho jako možného nepřítele dnešní naší demokracie, ale dokáže ho nenápadně přimět, aby se dal na cestu samostatného myšlení a jednání.

Zbývá připomenout, že z porovnání povídek v Dekameronu 2020 a v Covídkách máme jako na dlani Jansův způsob, jak se dobírá nejpádnějšího znění svého vyprávění. Třídní sraz, prioroity a jemné umění se nyní jmenuje jen Jemné umění, covídka Zelená tráva se v Dekameronu nazývala Trable se zelenou trávou domova. lapidarizací názvů kontrastuje obohacování příběhů o rozvinutí motivů, upřesnění charakteristiky prostředí i povah. Takto nepracují pisatelé pouhého čtiva.

Nerad bych zapomněl na málem nejdůležitější zjištění. Covídky nejsou pouhé sebrání motivicky i tvárně rozrůzněných povídek, je to promyšleně komponovaná kniha, její hlavní pointa (nadešel nám Konec srandy) je připravena v jedné z nejlepších covídek Brněnské noci výrokem chytré Renaty Konec šaškárny, pojď snídat.

Podobně svazek drží pohromadě kromě stupňování motivů a hlášek gradace mj. upozornění na pošetilost, jakou je počínání čecháčků, kteří udělují lekce velmocem. Uprostřed knihy vypravěč připomíná, že průměrné čínské okresní město má víc obyvatel než celá Česká republika, a na konci se Bém zmíní, že celá naše země, „kterou ve světě málokdo dokáže najít na mapě (…), má obyvatel jako v Šanghaji jeden činžák“.

A do třetice všeho dobrého. Covídky jsou po vančurovsku vystavěny jako pocta ženám, jimž Pavel Jansa rozumí jako málokdo. I když pánové jeho příběhů ženy ironizují, zlehčují, naříkají si na ně, nakonec téměř vždy se ukáže, jak jsou dívky a ženy obratnější, vynalézavější, moudřejší než muži mající se za pány tvorstva. Důmyslný děvkař z covídky Brněnské noci málo vítězný Viktor zahraje si po letech trestuhodného odmlčení na bratrance zmíněné Renáty, ta jeho hru okamžitě prohlédne, ale dá to najevo až po noci, kterou s ním promiluje. Viktor se hlubším neporozuměním ženám podobá vypravěči z Kunderovy povídky Já truchlivý bůh i Vincentovi z románu Pomalost. Jansa je však milosrdnější než autor Žertu a ostatních žertů: Viktor, který se vyzná víc v drsném dnešním světě než v ženách, odchází s jistotou na nějaké další krásné milostné brněnské noci. Usmívá se. Nebo se má usmívat čtenář nad ním?