VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Pátek čtrnáctého není nešťastný den. Byl to hezký, ranně podzimní den, jakoby matka příroda chtěla klamat tělem, že to jako s tím brzkým příchodem sychrav a zim nebude tak horké. Bezstarostnější včely dokonce vyletěly z úlů. Jednu jsem měl na skle vozu a dostal jsem ji ven až okenní stěrkou. Příroda je cynická matička: vysloveně slibuje cosi, co nemůže splnit. Marná sláva, po podzimu vždycky přichází zima, s tím se nedá nic dělat, a mně, i kdyby se nevím jak nechtělo do vily Na úbočí, já tam musím. Záloha byla příliš nezanedbatelná, než abych se mohl svobodně rozhodnout.

Po půlhodinovém drkotání po pražské dlažbě a asfaltu, čemuž se vyrovná jen cesta dostavníkem neudržovanou prérií, zdrncán a jako by zpráskán, zpomalil jsem to před rezidencí Na úbočí, kde se to konalo. Dobročinný večírek ve prospěch nešťastníků, kteří si mysleli, že všechny ty řeči o AIDS, kapavce, slintavce i kulhavce jsou jen takové kecy blbých moralistů a známých impotentů. Bohužel nikoliv, opak byl pravdou, a tak se teď kvůli jejich sexuální revoluci musí po celém světě konat dobročinné večírky a milosrdné čaje o páté v supersídlech, která naštěstí od nepaměti vlastní vždy lidé s měkkým srdcem, doslova přetékajícím soucitem a nekonečným milosrdenstvím. Jedním z takových byl i pan NAUMESE-REALITY, jak řvala cedule na fortně jako kráva.

Tam já jsem vjel.

„Pozvánka,“ houkl na mne, kde se vzal, tu se vzal, šimpanz u brány.

„Hang, agentura Trefa,“ řekl jsem jen tak na půl retu. Načež šimpanz zmáčkl briketu v dlani a zakrákoral: „Hele, ňáká agentura Strefa, co? Fájn, pouštím ti ho, jeďte, no jeďte!“ a vpustil mne i s autem do zahrady.

Pojednou jsem měl pocit, jako bych se u tetičky v předsíni nepřezul. Protože však za mnou nikdo nevolal bačkory, naroloval jsem si to pěkně na nádvoří, které bylo současně záchytným parkovištěm pro hosty pana NAUMESE-REALITY.

Parkoviště hlídali dva – kdepak, tamhle je ještě další – nejméně tři parkovištní specialisté, kteří mi okamžitě po vytažení klíčku ze spínače přidělili známku jako Azorovi.

Bez předložení známky odtud prostě neodjedu ani já, ani nikdo jiný s mým vozem. Bylo to jednoduché, byli nejméně tři a více hlav více vymyslí. Tihle mysleli na všechno. Uhlídat favorit snad ještě jde, ale zkuste hlídat mercedesy benzy, audi či bavoráky! My, kdož nic nemáme, nám se to kritizuje, nám se to směje, avšak od okamžiku, kdy si koupíte rolls royce, změní se váš život v pekelnou úzkost.

„Tam je hlavní vchod?“

„Tam je hlavní vchod.“

Takže auto jsem tu šťastně zaparkoval, známku mám, žádný smrček jsem jim tu nepolámal, takže… a vyšlápl jsem si to k hlavnímu vchodu. Být prezidentem, začali by teď v tamhletom roští pozounéři troubit fanfáry z Libuše a hlavní vchod by se v minutě zaplnil fotoreportéry, zábavním štábem ČT, nejkrásnějšími dívkami léta, výherci soutěže Za korunu kol USA, šéfdirigenty oper, režizéry předních scén, bývalými režizéry filmovými, bývalým primátorem, mažoretkami, které účinkovaly v muzikálu FOOTS (Chodidla), politiky, politology, ženami s kužely a podnikateli z USA, SRN a Agrofertu, rozmnožiteli periodik, z jejichž titulních stránek se na nás křečovitě culí gymnazistky, kterým pan fotoreportér sebral sukni…

„Pán má pozvánku, prosím pěkně?“ zahučela na mne gorila zpoza květináče zvíci skříně.

Podal jsem mu průkazku TREFA skrzevá listí.

„Trefá,“ zavřeštěla opice do palmy a kýval, že můžu, že jsem taky na seznamu, takže mohu vstoupit do supervily Na úbočí. Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, řeknu vám, nemohl mít lepší jištění vchodu.

Vstoupiv do hlavního interiéru, jižního sálu, ujasnil jsem si, pakliže nejsem v žitě, jsem přímo v pšenici dvounulce.

Byli tu všichni, anebo téměř všichni, kteří mi prošli hlavou venku, když jsem míjel roští. Jen pozounéři mi stále chyběli, i když jsem měl takový dojem, že vzadu někdo ladí. Procházeje tímto pšeničným polem o neuvěřitelném počtu nul, konečně jsem stanul tváří v tvář číslu 1 – panu tajemníkovi. Byl tu rovněž. Dneska měl bílý žaket a v klopě rudý karafiát jako sociální demokrat; zatímco v levém oku se mu zračilo napětí, v pravém pulzoval dušený vztek. Mrkl na dvě zlaté ručičky, které mu šly pynktlich na ručičce, a řekl: „Hm, máte zpoždění, detektive,“ a procedil skrz přední zuby jak Jack Nicholson: „Sssedm minut.“

„Jo,“ řekl jsem. „Byla objížďka, čili musel jsem to vzít Nuslemi. Vada?“

Tajemník tak jako tiše zacvrkal, učinil čelem vzad jako rekrut a ponechal mě v té pšenici dočista samotného.

Ale stejně není nad recepce. Sednout si sice není kam, avšak i vstoje se dá spořádat několik kg potravin, nemluvě o tom, co všechno se dá za dvě hodiny vypít! Takovéhle zaměstnání by mi sedlo, samá sranda a práce dohromady nula. Prosím vás, tihle ti tady všude okolo byli v takovém balíku, že by je ani ve snu nenapadlo cpát si do kapes blysknavé tretky v ceně několika mizerných korun. Krom toho byli všichni v takovém rauši, že bych strašně rád viděl někoho, jak šroubuje zlatou kliku od salónu či se pokouší sundat z háku Renoira, jakých vám na AVU udělají válečkem tucet. Naprosto jsem nemohl pochopit pana tajemníka a jeho pána NAUMESE-REALITY, proč si na ty své dobročinné skopičiny najímají soukromá očka.

Koneckonců můj problém to nebyl. A tak jsem si na talířek naložil tresčí játra, flák uzeného, kuřecí stehýnko – to mi ale někam spadlo a zajelo – finský salát, norskou omáčku – pozůstatek mám podnes na koleně – tři olivy, co bylo to žluté, nevím, a čtyři chleby. Touž rukou jsem současně svíral vidličku. Vznikl pouze problém, jak to všechno udržet, nabírat a strkat do úst.

Naštěstí se vedle mne postavil zkušený recepční žrout, s jehož jménem jsem se až dosud mohl setkávat jenom na stránkách populárního týdeníku pro teenagery, který chleba vynechával. Narval si talířek vším, co měl rád, a dlabal lžičkou. Když skončil, začal znovu. Jídla tu nebylo pro regiment, ale pro celou křížovou výpravu.

„Už jsi jed,“ zeptal se mne, „monréál paštiku?“ a ukázal na něco, co bylo nazelenalé. „Vynikající,“ řekl. „Jsi tu novej, že,“ a s tím se o mne přestal starat.

Monréál paštika byla jako ostatně všechno vynikající, přidal jsem si ještě dánský salát a kus kuřete, prsíčka, která mi nespadla nikam, a ať nežeru, dva plátky šunky, čínský salát se sekanými klepety, mimochodem na báječném oleji, kapustičky, hrášek, a ještě tenounký pláteček goudy a ementálu, kdežto zbytek stolu jsem si moudře nechal na třetí zahřívací kolo.

Během této bohulibé činnosti, která by se dala přirovnat svou soustavností snad jenom k spásání savany žirafou, jsem se ani na okamžik nezapomínal dívat po stěnách, zrcadlech, stropu i koberci, který měl jistě půl hektaru, čili byl nesrolovatelný. Rovněž tak jsem nespouštěl z očí desítky rukou natahujících se po potravě, z nichž mnohé byly opancéřovány prsteny tak robustními, že zároveň plnily funkci boxera. Hosté to tu poklidně, beze spěchu, brali pěkně stůl za stolem jako nosorožci v Cestách po černé Africe, a zapíjeli to několika druhy lehkých vín, která těžkla až v žaludku.

V přestávce této nonstop consumation jsem si to tu také celé prošel, zkontroloval si například toalety, vhodné to místo úkrytu předmětů nejrůznějšího kalibru, a vyšel jsem si i na zimní zahradu, kde květináče skýtaly přímo ideální skrývačky. Ochomýtl jsem se i po spojovací chodbě, z které bylo možno vejít i do nejrůznějších salónků. Ve vybraném salónku jste mohli zcela v soukromí uzavřít parádní kšeft, pokud jste zrestituovali dědečkovy parní lázně na Vinohradech.

Před jedním takovým salónkem se na mne někdo přátelsky culil. Hned mi byl sympatický, protože kupodivu nic nejedl, ani nepil.

„E, pán kolega,“ přihovořil se mi, „stě boli na zamini, pravdaže? Bol som ta tiež ešte vždy za Juraja,“ oznámil mi v naději, že tady po bezcílném bloudění chodbami konečně nachází spřízněnou duši.

A já mu nevím proč řekl: „Ano. Tetička přijede v neděli na Wilsonovo nádraží, sedmá kolej,“ a zamrkal jsem třikrát krátce, jednou dlouze.

Načež ten bývalý pracovník federálního ministerstva zahraničních věcí luskl prsty. „Karolko,“ zašeptal poměrně hlasitě, „pocem, čoveče, no pocem, behom!“ a mně se zeptal znovu a velmi trpělivě: „Cože ste to povedali, pán doktor? Akáže tetička, vaša, naozaj?“

A já povídám, že pravdaže, tetička přijede v neděli na Wilzoňák, podle nových pravidel psáno se zet.

„V päť tridsať dva,“ vravel som napokon.

„Ale dejte pokoj,“ podivil se i ten druhý, který se zjevil na lusknutí, a měl dvě otázky: „Tak vaše tetička, jo? A v neděli, jo?“

Okamžitě jsem poznal, že tento není z Lučence, ale ze Žižkova, Praha 3.

A ten první, který přimhouřil očka téměř jako pan tajemník od NAUMESE-REALITY, řekl: „Ále čo to táratě, priateľko?“ A ten druhý, který se dostavil na lusknutí, měl nápad. „A mohl byste se na chviličku obtěžovat já nevím třeba semhle do tohohle salónku?“

Vřele jsem souhlasil, dokonce jsem myslím rozpažil, jako bych mínil pány obejmout. To jsem si ovšem spískal tím, že ač vím, jak nesnáším müller-štrougala, přesto to do sebe leju. Kráčel jsem za pány a usmíval jsem se, abych zakryl, že se mi chce především zvracet. Zůstat u sauvignonu, vše by bylo v pohodě, ale takhle?

V zeleném salónku jsme pojednou byli sami tři. Ten z Lučence, ten ze Žižkova a já z Prahy 6. První dva, které jsem jmenoval, se na mne právě rozpačitě zubili.

A tak jsem řekl: „Nevím jak vy, pánové, ale já právě odcházím do jižního sálu.“

„Tak moment,“ řekli oba unisono.

„No né, mám tam totiž rozpitého Müllera & Štrougala, páni.“

„Malý moment,“ opakovali opět unisono.

„Helejte, pánové,“ oznámil jsem jim svrchovaně, „já mám náhodou humor velice rád, ale k mým oblíbeným dvojicím patří daleko spíše Laurel & Hardy nežli vy. S dovolením.“

„Čo to bolo za heslo, kámoško? Bolo to vola aké heslo, však?“ tázal se mne Lučenčan, kdežto Žižkovan mě bez dlouhých cirátů chytil za klopy saka. Vzhledem k tomu, že sako bylo zrovna z čistírny, přišlo mi to líto. Prudce jsem pozvedl lokty a ještě prudčeji trhl, a tak žižkovský Čech odletěl až k oleandru, kde se včas zachytil pevné větve. Lučenecký Čech pouze němě sledoval děj.

„No čo čo čo, hoši?“ ptám se jich, a už v ten okamžik jsem věděl, že jsem střízlivý jako docent Skála.

Lučenecký čehún mezitím překonal chuť mě rovněž za něco chytit. Místo toho mi ukázal svůj porcelánový chrup MADE IN HONGKONG a šel na mne konsenzuálně.

„Pozritě, priateľko, sa něbuděm pchať do zbytočných konfliktou, najmä kvôli takejto cantošině, ale…“

„Ale stejně,“ ozval se ten od oleandru, „nikdo nám nevymluví, že ta věta s tetičkou, kterou jste na nás vybalil, byla smluvené heslo.“

„Lenže,“ pokýval hlavou ten z Lučence, „stě ho vybalili na tých nepravých, priateľu.“

„Bylo mi nesmírným potěšením vás poznat, pánové,“ pravil jsem teatrálně a namířil si to ke dveřím. Ještě jsem však neodešel, ještě jsem se musel pár vteřin popást na jejich rozpacích, nerozhodnosti i splasklé chuti skočit po mně. Ještě jsem jim musel říct: „Naopak, hoši, vy jste si mě s někým spletli. Mysleli jste, že jste kápli na zloděje lžiček a vidliček, a zatím…“ vytáhl jsem z bílé kapsičky vizitku TREFA a hodil ji na koberec. „Nevím, z jaké vy jste agentury, a je mi to srdečně fuk. Ale Trefa, pánové, Trefa jsem já,“ a teprve teď jsem se otočil a ztratil se jim v alkoholovém oparu.

Za dvacet minut jsme se všichni tři sešli v předkanceláři pana tajemníka. Protože nás pan tajemník nechal tři čtvrtě hodiny čekat, stačili jsme se dokonce spřátelit. Ten první nebyl z Lučence, ale z Kapušan, ten druhý nepocházel ze Žižkova, ale z Libně. Jedině já byl z Dejvic. Podobně jako já, ani oni nikoho nenačapali. Takže teď jsme se tu všichni tři svorně tetelili strachem o doplatek, tedy bude-li jaký.

Když se pan tajemník uřícený přiřítil, vzal nás na paškál všechny tři jedním vrzem. Střídavě vysouvaje a zasouvaje čelist, v chvatu nám sdělil, že pozvaní podnikatelé, politici, umělci a dívčí kompars tu nesebrali jedinou lžičku, vidličku či nožík. Kuchyně sice postrádá 16 lahví šampaňského, 9 lahví koňaku, 14 lahví whisky a dokonce prý i čtvrtku selete rožněného v prostoru altánek-břízy, ale tuhle záležitost si prý on sám vyřídí přímo s personálem.

V sále samotném se prý neztratilo nic s výjimkou dolního chrupu, který si odložila na toaletě česká šlechtična hraběnka von Jaegger-Winterhosen, nová majitelka Středočeského masívu. Chrup našel v odpadkovém koši náměstek ministra vnitra. K závažnějším ztrátám sice patří limuzína Mercedes-Benz generálního ředitele banky Victoria Ilji Lenárta, kterou z hlídaného parkoviště na nádvoří vily odvezl neznámý pachatel, třebaže vůz byl jištěn poplachovým zařízením osmé generace Siemens, „nicméně ani to nebyl váš rajón, pánové“.

Potud pasíva. K aktívům večírku patří obchody, které pan Naumes uzavřel v modrém salónku a které představují hodnotu 345,6 milionů korun. Z toho půjde na milosrdenství, dobročinnost a nemocné kapavkou, syfilidou a aidsem 1,23 milionů korun, a to ve formě zakoupení losů dobročinné loterie České štěstíčko.

„Nevím sice, proč vám to tu vykládám, pánové,“ divil se pan tajemník sám sobě, ale hned na to přišel. „Snad proto, abyste věděli, že peníze se dají vydělat i jinak než jen hlídáním stříbrných vidliček.“ To řka, podržel čelist vpředu déle než obvykle.

Cítil jsem jemné mrazení v kříži, i když bilance večírku byla tak úspěšná a my tři si směli tudíž jít do 2. patra, č. dv. 16 pro doplatek honoráře, z něhož nám automaticky strhli 10 procent na nemocné slintavkou a kulhavkou.

Vycházel jsem z vily Na úbočí s pocity po výtce smíšenými. V životě by mne nenapadlo, že na jeden večer nakouknu do společenských sfér, kde platí Čím méně, tím více. A už jak jsem strkal klíče do dveří favoritu, rozcloumal mne pocit totálního ponížení. Vydělávat prachy, to zajisté ano, ale takhle…?

Když jsem couval, přihasil si to naleštěný a dosud neukradený rolls royce. Vystoupili z něho dva půlzarostlí čtyřicátníci v nejlepším věku, v plandavých kalhotách a v širokoramenných sakách. Napadlo mne zastavit, vystoupit a sáhnout jim do kapes. Naštěstí jsem se včas vzpamatoval. Ale ještě než jsem opustil toto mizerně hlídané „hlídané parkoviště“, usmyslel jsem si, že za všechny ty prachy, které jsem tu dneska „vydělal“, si hned zítra koupím losy dobročinné loterie České štěstíčko, abych alespoň heslu „Lehce nabyl, lehce pozbyl“ učinil zadost.