VĚRA BERANOVÁ

K celkové atmosféře 60. let v našem prostředí přispěly v nemalé míře i vlivy, kontakty zahraniční. Nemusely to být přímé vazby osobní, jako například v případě návštěv Jean-Paul Sartra, ale kontakty prostřednictvím literatury, myšlenek, publikací, které byly překládány a vycházely v našich nakladatelstvích. To byl například vztah k osobnosti a dílu André Malrauxe (1901 – 1976).

MILAN BLAHYNKA

V básni Poésie (prosím jazykové korektory ponechat autorův archaický pravopis) je Martinu Reinerovi v jeho nejnovější knize MAGICKÉ ČÍSLO 9 (Aula, Praha 2020, obálka, frontispis, grafická úprava a sazba Aula, 88 s.) „líto matky Poésie, / co žije v ústraní / jak stará kurtizána / a na lavičce za domem / vyfukuje dým ze stále poslední cigarety“. V devíti a sedmi verších následujících dvou slok básník vypočítává všecku sešlost, vyřazenost, bezmoc většiny dnešní nejenom naší produkce deklarující se jako poezie, bezmoc na lavičce za domem udržet moč a nepáchnout, když „shořely hvězdy, rozpadly se říše“ a „klaun prostě zakopl / o madlo necek“.

LUDVÍK DIVIŠ

Parlamentní volby v roce 2002 vyhrála levice a to docela drtivě: ČSSD získala 30,20 % a KSČM 18,51 % hlasů. Dohromady to ve Sněmovně stačilo na pohodlnou většinu 118 mandátů, o kterou se pak tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek také několikrát opřel při důležitých hlasováních – ke značné nelibosti pravice, pochopitelně. O 15 let později už ČSSD inkasovala jen 7,76 % a KSČM 7,27 %, přičemž trvale sestupnou tendenci všech výsledků v mezidobí musel zaznamenat i jedinec, jehož matematické vzdělávání šťastně skončilo rovnicemi o jedné proměnné. V současné době se obě strany potácejí na hranici vstupu do Sněmovny.

PAVOL JANÍK

Slogan – Nič nie je zabudnuté, nikto nie je zabudnutý – sa používa v Rusku vo vzťahu k II. svetovej vojne. Nevdojak mi zišiel na um pri spomienke na krátke obdobie ilúzií o konci Studenej vojny, ktorá sa – žiaľ – nikdy neskončila, a vždy hrozí nebezpečenstvo, že prerastie do horúceho ozbrojeného konfliktu.

JAKUB STEIN

V době ještě nepřístupné kavárny Louvre si mírně rozmrzelí pánové Kohn a Roubíček usedli jako jediní hosté v jisté venkovní zahrádce nejmenované kavárny, otevřené právě v tom týdnu, kdy májový deštík střídalo mžení, a objednali si u notně rozmrzelého pingla espreso a ruské vejce přejmenované pro jistotu na Henriho (co kdyby přišel třeba předseda senátu), a libovali si ticho, jaké v Louvru nikdy nezažili. Pak že doba respirátorů nemá žádná plus. A pan Roubíček šel stylově od lesa k věci:

MICHAEL DOUBEK

Bylo zde krásně. Měli jsme vše, o čem se minulým generacím ani nesnilo. Vše, co jsme chtěli před 30 lety. Mohli jsme si koupit cokoliv a bez fronty. Nabídka se řídila poptávkou, mohli jsme cestovat, kam jsme chtěli, mohli jsme pracovat, kde se nám zamanulo, mohli jsme si pořídit bydlení, mohli jsme si volit toho, kdo hájil naše zájmy a nesliboval nic lenochům a nemakačenkům, kteří by nás přece o vše, co jsme pilně vytvářeli, připravili. Kteří by nás připravili o tu slastnou možnost aspoň čas od času nakoupit v prémiových obchodech třeba dámské kabelky, na které prodejci sahají jen v bílých bavlněných rukavicích, aniž bychom u toho mysleli na lidi vlastnící tak akorát igelitku z marketu. Aniž bychom si uvědomovali, že našim ženám jsou určeny především kabelky střední třídy, kvalitní, ale rozhodně ne ty nejskvostnější. Ty nejskvostnější si můžeme pořídit jen někdy. O kom je řeč? No přece o nás, o střední třídě s kabelkami středních značek, o nás, co jsme si libovali, že máme víceméně vše, pokud nebyly naše požadavky přemrštěné a pokud se nekřížily se zájmy těch nad námi. Těm nahoře jsme se chtěli přiblížit, aniž bychom si uvědomili že „ze zlaté sítě visí pavouci odpudiví“ (Salvatore Quasimodo, A náhle je večer).

ZUZANA ŠÍDOVÁ 

Deprese

Déšť dopadá na listí

Že je mokro

Snad nikdo nezjistí