LUDVÍK DIVIŠ

Parlamentní volby v roce 2002 vyhrála levice a to docela drtivě: ČSSD získala 30,20 % a KSČM 18,51 % hlasů. Dohromady to ve Sněmovně stačilo na pohodlnou většinu 118 mandátů, o kterou se pak tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek také několikrát opřel při důležitých hlasováních – ke značné nelibosti pravice, pochopitelně. O 15 let později už ČSSD inkasovala jen 7,76 % a KSČM 7,27 %, přičemž trvale sestupnou tendenci všech výsledků v mezidobí musel zaznamenat i jedinec, jehož matematické vzdělávání šťastně skončilo rovnicemi o jedné proměnné. V současné době se obě strany potácejí na hranici vstupu do Sněmovny.

Doma byly samozřejmě průšvihy i velmi nestandardní manévry politických oponentů (někdo by už možná řekl podpásovky). Byla Kubiceho zpráva těsně před volbami v roce 2006, objevilo se dosti podivné hnutí Věci veřejné a jako na zavolání vypukl v roce 2012 skandál kolem Davida Ratha. Navíc má levice proti sobě setrvale většinu médií. Jenže řadu skandálů měla i pravice a na nepřátelství „jistých kruhů“ musí být levicový politik prostě dopředu připraven.

Ve světě se taky událo leccos, co zamíchalo politickými preferencemi. V roce 2008 vypukla hospodářská krize, o šest let později eskalovala (dlouho tutlaná) krize migrační, přiostřila se řada letitých konfliktů a vypuklo několik nových. Znovu se otevírají mnohé již skoro zasypané příkopy, růžky vystrkuje náboženský radikalismus a tak dál. Jenže z finanční krize měla logicky profitovat právě levice a místo toho si preference mastí pravicoví populisté. A na dovršení všeho teď přišel koronáč.

Analýzy změn volebního chování (ankety typu „Koho jste volil minule a koho teď?“) mluví jasnou řečí a názornými grafy: Od ČSSD utíkají voliči k ANO a ke stranám zeleno–pirátského typu, od KSČM rovněž k ANO a, což je horší, také ke stranám pravicově populistickým.

Co se to vlastně děje?

Pokusů o vysvětlení je několik a často si i docela protiřečí. Já na to půjdu trochu od lesa a na chvíli se vrátím až do antiky. Tehdejší filosofové nám totiž zanechali pár opravdových pokladů, na které ke své škodě přečasto zapomínáme. Připomenu tu dnes celkem tři, můžete je brát třeba jako tiché předpoklady, bez kterých nikomu ani nevysvětlíte, co by to ta levicová politika měla být a proč je to tak správně.

Disciplína

Slovo ASKESE dnes na Západě nemá dobrý zvuk. Člověk si nejspíš představí oranžového zrnožrouta, kterému vlezly na mozek tajné východní nauky. Typický Čech pak ještě rozhodně neopomene zdůraznit mlsný pohled dotyčného na sousedův gulášek či na hezky obepnuté legíny slečny X. Původním významem slova je přitom prostě cvičení (askein řec. = cvičit). U Homéra šlo především o úsilí, potřebné ke zvládnutí umění či řemesla, v klasických dobách se pak tohoto slova používalo hlavně o atletech a válečnících. Sebedisciplína, získávání ctností jako zdrženlivost, stálost či vytrvalost, slovem upevňování charakteru.

Nyní je ten správný čas připomenout, že tyto ctnosti zdobily i naše sociálně demokratické pradědy. Ty pradědy, kteří nám vybojovali většinu toho, o co nás zlořečený neoliberalismus v posledních 40 létech zase oškubává: osmihodinová pracovní doba, bezpečnost práce, pojištění, sociální jistoty… Naši pradědové totiž moc dobře věděli, že je na světě jediná síla, která dokáže zkrotit bezmeznou nenasytnost kapitálu a jeho pohůnků – a tou je disciplinovaná kolektivní akce.

Se zlou se potáže, kdo ve volbách jednou kvůli pár skandálům zběhne k nějakému obskurnímu hnutí a podruhé tam zas hodí městské liberály, protože mu připadají tak nějak více „cool“ a „in“. Skončí jako ten dědeček z pohádky, co měnil a měnil, až vyměnil. Úplně pro kočku je celá ta plejáda rádobylevicových stran, z nichž jedna se více zaměřuje na práva LGBT menšin a druhá zas horlí za syslí nory proti dálnicím. To jsou naprosto okrajové věci nejen ve srovnání s milionem lidí v exekuci. Nepochodí ani ten, kdo už jen nadává u piva. Vzpomeňte, že za slavnou „Rudou Vídní“ před sto léty stály statisíce řadových členů levicových stran. To naši oponenti vždycky dobře věděli a slavný italský volební slogan ze šedesátek říkal: „Zacpi si nos a vol křesťanské demokraty“ (my víme, kradou jak straky, ale aby jen probůh nevyhráli ti strašní komouši).

A jak jsme na tom dnes? Donedávna jsem nebyl velkým optimistou. Moderní chápání takzvané svobody ve stylu „nevaž se, vodvaž se“, jdoucí ruku v ruce s konzumerismem, ba s bezbřehým hédonismem, je pravým opakem ideálu sebedisciplíny. A co víc, sakramentsky vyhovuje těm, jejichž heslem je „prodávat, prodávat a prodávat“ – i kdyby to měly být jen samé šunty a celá planeta měla jít nakonec zugrunt.

Racionalita

V základech vší moderní vědy leží rozdíl mezi starořeckými pojmy DOXÁ a EPISTÉMÉ. DOXÁ (od dokein řec. = zdát se) znamená obecné mínění, dojem, jedna paní povídala (případně jedno médium napsalo) a tak dál. EPISTÉMÉ (epístemai řec. = vědění) odkazuje naopak k poznání spolehlivému a ověřenému poctivým a systematickým bádáním. Kdyby nebylo tohoto rozdílu (nebo kdyby nestál za řeč), mohli bychom ze dne na den zavřít všechny univerzity a výzkumáky a nastavět místo nich další supermarkety a zábavní parky. Někdy mám pocit, že už to začalo.

Rozdíl mezi tím, co se (na první pohled) zdá a tím, jak věci skutečně fungují, bývá tradičně demonstrován na vývoji astronomie: Co vlastně kolem čeho obíhá na naší krásné obloze? Já si tu dnes ale vyberu příklad jiný a mnohem aktuálnější: Jak teď všichni (až příliš dobře) vědí, způsobují spoustu nebezpečných onemocnění viry. Pokud na někoho takový virus skočí, dostane dotyčný nešťastník horečku, kašle, smrká, třeští mu hlava, je celý rozlámaný a tak dál. To jsou všechno ovšem pouhé symptomy a skutečnou příčinou jsou nepatrné částečky, mnohem menší než bakterie. Tyhle potvůrky se dokáží vloupat do našich buněk, nabourat se do jejich řízení a přeprogramovat je na výrobu vlastních kopií.

Poučení je následující: Nepěkně se napálí každý, kdo se bude léčit pouhým potíráním symptomů. Naláduje se nějakým tím Paracetamolem, aby mohl ráno „rejžovat prachy“ a večer je s kamarády zase rozhazovat – a ono to zdánlivě zafunguje. Udělá se mu líp, možná udrží firmu a mezi kamarády bude „cool“. Dlouhodobě si ovšem takhle přechozenými virózami podkope zdraví mnohem víc, než se na první pohled zdá. Vtip je v tom, že ta horečka má smysl, za vyšších teplot pracuje totiž náš přirozený imunitní systém mnohem líp. Virózy se prostě musí řádně vyležet, jinak se vám vrazí na srdce, na revma a raději ani nepokračovat.

Chybu velmi podobného typu činí v politice každý, kdo oblbnut hýkáním mainstreamových médií sáhne po městských liberálech se slušivými dredíky, nebo to hodí tomu či onomu oligarchovi s dobrými PÍ-ÁR poradci. Na chvíli to taky zdánlivě zafunguje. Možná budou (na čas) zrušeny nejkřiklavější výstřelky neoliberalismu, možná se najde nějaká záplata na nejbolavější sociální problémy. Dlouhodobě si ovšem dotyčný zavaří přesně ve stylu nevyležené chřipky. Skuteční ochránci jeho sociálních práv z toho vyjdou oslabeni a první další krize nechá padnout masky a ještě víc utáhnout šrouby.

To naši již zmiňovaní sociálně-demokratičtí pradědové byli i tady mnohem prozíravější. Od fousatých pánů dobře věděli, že čím je někdo bohatší, tím nenasytnějším se většinou stává (filantropové jsou, ale je jich jako šafránu) a zařídili se podle toho. Taky jim bylo jasné, že pokud se někdo z mocných tváří jako lidumil, bude to nejspíš tím, že má něco za lubem. Jeden příklad za všechny: Rozsáhlé sociální programy jistých slavných meziválečných českých firem (závodní lékaři, firemní školy, příměstské tábory, bytová výstavba…) neměly mnoho společného se skutečnou filantropií. Daleko spíš to byl mazaný způsob, jak k firmě pevně připoutat důležité zaměstnance. Cena za záda nekrytá mocnými odbory pak byla nakonec pro leckoho příliš vysoká.

A dnes? Za sebe jsem nebyl velkým optimistou ani zde. Moderní člověk nemá čas si věci promýšlet do hloubky, tempo života je příliš vysoké. I tady pochopitelně platí, že ideálem byznysmenů je ten, kdo nepřemýšlí, a kupuje, co mu reklama nakuká. Korunu bující iracionalitě pak nasazuje odpor jistého typu intelektuálů proti exaktním a přírodním vědám vůbec. Už i neměnnost a jednoznačnost přírodních zákonů jako taková je prý imperiálním a koloniálním přežitkem. No tě pic.

Soucit

Poslední antický poklad je už vlastně přestupním můstkem k další epoše. Leckoho to možná zarazí, ale slavní řečtí filosofové včetně Platóna a Aristotela zastávali názory hodně podobné dnešnímu neoliberalismu. Silnější přežil, slabší hynul, tak to bylo v pořádku, a pokud měly starořecké městské státy vůbec nějaký sociální systém, staral se o vdovy a sirotky po jejich chrabrých válečnících. Někteří si možná vzpomenou na hodně drsný film Thermopyly 300 – tak vězte, že pan režisér se tehdy hodně rozmýšlel, co do filmu ještě vůbec může dát, aby to dnešní divák vůbec „skousnul“.

S myšlenkou, že by se slušelo „podat trosečníkovi ruku a nabídnout přístřeší těm, kdo je nemají“, přišel až pozdní stoik Lucianus Annaneus Seneca. Na svého chovance císaře Nerona, jemuž byl spis De clementia věnován, se mu, jak známo, příliš zapůsobit nepodařilo, o to více jej ale ocenilo nastupující křesťanství. Kolovala řada historek o jeho tajném křtu, Tertullián o něm mluvil jako o „našem Senecovi“ a dokonce se objevila se celá fiktivní korespondence mezi ním a apoštolem Pavlem. K poslednímu bodu přispěla určitě i historie, které se dostala až do Nového zákona, konkrétně do 18. kapitoly Skutků apoštolských: Achájský prokonsul Gallo, který propustil místními Židy obžalovaného sv. Pavla, byl Senecův starší bratr.

Pro naše levicové dědy a pradědy byl soucit s trpícími samozřejmostí, stejně jako smysl pro spravedlnost. Představa, že tehdejší lidé vstupovali do stran a do odborů, protože si racionálně spočítali své šance na větší výplatu, je prostě směšná. Stát nalevo byla jasná srdcovka, stačí se ponořit do dobové literatury. Prospěcháři zaklepali na dveře stranických sekretariátů levicových stran až mnohem později, u čsl. komunistů konkrétně v letech 1949 a 1969.

A jak vidím budoucnost soucitu? Sklon k prosociálnímu chování je člověku vrozený, jak dokládá i celá plejáda psychologických experimentů. Háček je ovšem v tom, že homo sapiens je tvor velice tvárný a taková nebo onaká výchova může některé rysy velmi vyzvednout a jiné skoro zadupat. Nu a naše současná volně-tržní společnost, nalijme si čistého vína, prosociálnímu chování zrovna nesvědčí – a nesvědčí mu zřejmě ani příliš blahobytu. Mířím ke známému rakouskému přísloví „Když se oslu daří moc dobře, tak jde na led tancovat“.

U tématu soucit mě hodně zneklidňuje jeden konkrétní problém, kterým se u nás dlouhodobě zabývá známý popularizátor neurovědy František Koukolík. Jde o ty deprivanty, alias sociopaty, vulgo „hady ve fraku“. Mají i spoustu dalších jmen a jednu společnou vlastnost: Naprosto jim chybí empatie (= schopnost vcítit se do druhých). Moderní zobrazovací metody umožňují sledovat v reálu aktivitu jednotlivých částí mozku při řešení nejrůznějších úloh a ukázala se věc, ze které mrazí. U některých lidí se vůbec „nesecvakne“ určitý okruh, když vidí jiné lidi trpět – ten okruh, který zdravé jedince brzdí, aby nešli „přes mrtvoly“. Řada studií naznačuje, že je v tom z nezanedbatelné části dědičnost a raději nepřemýšlet, jak moc je dnešní „tvrďácký“ a individualistický svět pro tyhle týpky a jejich povedené potomky živnou půdou…

Pád masek

Tak to by byl hodně deprimující závěr. Naštěstí život přináší mnohé zvraty a mnohá překvapení a tím samým lidstvu dává i nové a nové šance k obrodě. Koronavirová pandemie je na jednu stranu veliký průšvih, na stranu druhou ale přivedla přívaly čisté vody do nejednoho Augiášova chléva, rozmetala leckterou Potěmkinovu vesnici a nechává padat přemnohé Benátské masky. Když nějaký rys trochu zveličíte, „trkne to“ víc lidí, to je známá výhoda karikatury oproti realistické kresbě. V běžném životě pak podobnou funkci obstarávají krizové situace. V krizi se člověk vybarví, a „v nouzi poznáš přítele“, říkávaly už naše babičky. Vezměme to pěkně po řadě tak, jak byla témata jmenována v předchozím textu.

„Roušky jsou náhubkem demokracie“ a já si svoje pivo dám, svoji hospodu otevřu a na hory pojedu a ještě se budu soudit a protestovat, že mě utlačujou. Anebo budu alespoň hezky česky o......t a hledat skulinky v předpisech. Služebka – a že zrovna do Špindlerova Mlýna a s celou rodinou, to jsou věci, to jsou věci. Co nám k tomu řeknete? No comment a nezlobte se, nemám čas. Pospíchám na poradu do Teplic. Nebo na fotbalové utkání a koukejte, tady mám výjimku rovnou od hlavního hygienika, černé na bílém. I těm méně dovtipným by mohlo dojít, že tohle už není žádná svoboda, nýbrž naprostá zvůle a samolibé hýkání ega tak velkého, že se zasekne ve futrech většiny dveří. Kdyby naši milí staří Řekové vedli takovou, dávno by byli převálcování Peršany.

„Koronavirus je výmysl liberálních médií“, „očkováním z nás chtějí udělat poslušné ovce nebo nás rovnou očipovat jak mopsly“. Spiklenecké teorie jen kvetou a věda i zdravý rozum dostávají těžce na frak, kdežto nájmy pískovišť pro pštrosy letí nahoru. Pomůžeme schválit pandemický zákon a hned s ním hurá k Ústavnímu soudu. Cvokárna? Ne, prostě předvolební kampaň. Speciální kategorií iracionality, která mi tu stojí za zmínku, je pak popírání skutečností člověkem, jehož byznys tyto skutečnosti ohrožují. „Je těžké někoho přimět, aby něco pochopil, pokud toto pochopení ohrožuje jeho živobytí.“ Tak nějak to už před sto léty napsal americký socialista Upton Sinclair. Rozhořčení kominíka nad všemi těmi zmanipulovanými nešťastníky, co si začínají pořizovat wafky nebo ústřední topení… za tím je určitě nějaké spiknutí… Zloba, kterou před časem sklidil odborář Dufek, svědčí o vážných kognitivních disonancích tohoto typu s působivou naléhavostí. Inu peníze až na prvním místě, tak nás to přece „tatíček“ Klaus učil.

Skoupit roušky, a pak je prodávat za přemrštěnou cenu, když lidé kolem trpí a umírají. To je přece normálka, trh bez přívlastků, vole. „Lidský život má cenu 1,2 mega“, tolik je limit zdravotních pojišťoven na léčbu. Co nad to jest, komunismus jest a ke gulagům vede, no a stoprocentní nemocenská, byť jenom na karanténu, tak to by už byla málem vlastizrada. A co vůbec blázníte s tím koronáčem, vždyť nás mladých se to (zatím) netýká a dědci a báby by stejně brzo umřeli. Aspoň rychleji ubyde voličů Miloše Zemana… Počet stařečků a stařenek, které musíme nechat umřít, aby se pokles HDP snížil o jedno procento, by měl být pojmenován po našich nejslavnějších ikonách volnotržních názorů stejně, jako Planckova konstanta zvěčnila jméno německého fyzika.

Zatím jsem ke každému tématu vybíral ty nejdivočejší příklady, ono se toho ale profláklo mnohem víc, co by nás mělo trknout. Trknout a říci nám, že se věci začaly vymykat z kloubů už dávněji. Při tvorbě podpůrných programů (a hlavně pak při kvikotu těch, na které se nakonec nedostalo) se například parádně provalilo, kolik je u nás doopravdy prekarizované práce, všech těch dohodovek, švarcáren, ba i nezdaněného přímo „na ruku“. Na to, co to udělá s už tak drsnými exekucemi, se ještě můžeme těšit. Ukázaly se meze byznysu hnaného beze všech rezerv (nejen těch státních hmotných), projevila se křehkost dodavatelských řetězců omotaných třikrát kolem celé planety, aby se ušetřil cent na kusu. Na prubířském kameni se octlo celé to zaměření na rychlý krátkodobý zisk, celá ta hokynářská mentalita pothatcherovských časů. A jak se, panečku dovolávají kompenzací všichni ti, co byli pro trh bez všech přívlastků, když šlo o jistoty jejich zaměstnanců! Ekonomika na kapačkách prozrazuje mnohé o fungování celého hospodářského systému. Vždyť co má celý ten slavný „volný trh“ společného s „neměnnou přirozeností lidskou“, když se musí utíkat pod máminy sukně státu, jen co se poněkud zhoršilo počasí?

Dříve byly stížnosti levice na „sobectví kapitalismu“ nemilosrdně smetány pod stůl. Kverulantství kavárenských intelektuálů, kyselé hrozny neúspěšných a tak dál. Teď by se ale mnohým mohlo rozsvítit, kam až jsme došli. Když se to vezme kolem a kolem, je celý ten blázinec, na který se poslední měsíce jen vyjukaně koukáme, pouze a jedině nemilosrdnou vivisekcí pozdního konzumeristického, částečně již zvirtualizovaného a zmedializovaného kapitalismu. Parádní nahrávka pro levici. Nu, a pokud se nedokáže chytnout téhle šance, tak to už pak skutečně nevím, co by jí ještě mohlo pomoci.