VÁCLAV FRANC

Smutné jsou případy lidí, kteří nás opouštějí náhle. Nemyslím ty infarkty myokardu a mozkové příhody, kdy nešťastníkům není pomoci. Myslím ty, kteří odejdou shodou nešťastných událostí, souhrou přírodních sil, nad nimiž člověk dosud nezvítězil.

Jedním takovým smutným případem budiž osud Ivana Borovičky.

Onen muž se velmi angažoval po roce osmdesát devět v politice. Dlouhá léta byl členem městského zastupitelstva a každý občan města věděl, že Borovička je zastáncem přírody. Jeho příjmení jako by jej předurčovalo k péči o zeleň nejen ve městě, ale v širokém okolí. Kde někdo pošlapal záhon růži či pohodil prázdnou krabičku od cigaret na zem, tam všude číhal na svoji příležitost Borovička. Byl vytrvalý a neúnavný.

Několikrát neúspěšně kandidoval dokonce do parlamentu a jednou dokonce do Senátu. Neúspěch ze strany voličů jej neodrazoval, spíše naopak utvrzoval v postojích a názorech. I když by měl nárok na důchod, zůstával stále v pracovním procesu, dlouhá léta jako vedoucí odboru životního prostředí. Psal články do okresních novin, petice po úřadech. Třeba jako v případě smrků na sídlišti Zálesí.

To bylo tak. Jednou přišli zástupci bytového družstva s návrhem pokácet staré vzrostlé smrky na sídlišti. Argumentovali tím, že pod smrky si hrají děti. Ze stromů padá nepořádek (hlavně na auta našich spolubydlících). A co kdyby třeba jednou spadnul nějaký ten smrk na dítě? Neštěstí bude hotovo. A kdo za to bude moci? Pochopitelně vedoucí odboru životního prostředí, tedy Ivan Borovička.

Jenže když se petice spoluobčanů dostala Borovičkovi na stůl, pokusil se o něj infarkt. Cože? Pokácet sedm zdravých jehličnanů? Jedině přes jeho mrtvolu! A začal šlapat spoluobčanům na paty, jak se mezi lidmi říká.

Případ se táhl šest let. Petice stíhala petici. Mezitím děcka, hrající si pod smrky na koloběžce, zestárla a chodila pod smrky kouřit cigarety, ti starší potom marihuanu. Leč nebezpečí s případným pádem stromů se zvětšovalo. Borovička nedbal, ačkoliv jako vedoucí oboru dbáti měl.

Jednoho dne zasáhl naše město orkán. Už nevím, jestli to byl Kyril nebo nějaký jiný živel. Nakonec na jménu nezáleží. Právě ve chvíli, kdy Ivan Borovička šel ze svého bytu nakupovat do prodejny na sídlišti. Zamyšlen hleděl na to boží dopuštění. Myslel si, že je to jistě trest za to, co lidé dělají naší matičce planetě Zemi. Jak se k ní macešsky chováme, jak plundrujeme deštné pralesy. Nebyl sice věřící, ale věřil, že tam nahoře musí něco být. Někdo, kdo si tohle nenechá líbit. A když se chtěl podívat tam nahoru, odkud na nás pozemské červy někdo posílá tu živelnou pohromu, uviděl jen padající kmen vzrostlého smrku. Nechci zlehčovat vážnost situace, ale dá se říci, že kmen Ivanovi rozčísl pěšinku. Někteří zlomyslní lidé zase tvrdili, že jej zabil do země jako hřebík.

Pohřeb v obřadní síni byl monumentální. Šest kolegyň z městského úřadu stálo u rakve čestnou stráž v černých šatech. Kdyby měly šaty bílé, mohlo by se říct, že se klátily za zvuků písně „Zelení hájové, bejvali jste mýho srdce potěšení“ jako chvějící se břízky. Bylo to dojemné. Ve chvílích, kdy rakev sjížděla do propadliště dějin, jsem si uvědomil, že Ivan Borovička měl pravdu. Sedm smrků, včetně zbytku smrku vraha, padlo k zemi pilami pracovníků technických služeb. Jen přes Ivanovu mrtvolu.