MILAN BLAHYNKA

Čtenářům LUKu a předtím Obrysu-Kmene nemusím básníka Miroslava Kubíčka, který zesnul po krátké těžké nemoci 12. června v šumperské nemocnici, vůbec představovat; referoval jsem téměř o všech jeho knížkách pohádek, pověstí a hlavně veršů, které jsem hojně citoval, protože to byla lepší pozvánka k jejich četbě, než kdybych je sebevynalézavěji doporučoval; žádné doporučování vůbec nepotřebovaly.

Zpráva o jeho skonu přišla nečekaně brzy poté, co mi naposled psal svým obvyklým způsobem: na list některé své nové lakonické básně připisovával dva tři řádky, jak se má a kdy míní ke mně přijet nebo kdy mohu přijet do Šumperka za ním. Těšilo ho, že žije v ulici K. H. Máchy 1. Sám byl široko daleko básnická jednička, verše obou jeho krajin, rodné kamenité Vysočiny a lesůplných Jeseníků, přesahovaly po všech stránkách regionální hranice a už tři desetiletí náleží ke skvostům celé české národní poezie. Poslední léta stejně jako já trpěl všemi možnými neduhy, o nichž říkají lékaři, že jsou „úměrné věku“. Přitom však stále psal a díky podpoře svých nejbližších knižně stále publikoval. V závěru jednoho z posledních listů, napsal mi 18. března o sobě: „Zdraví a covidový čas sužují. Snažím se bránit. Ubývají síly, ale dokončil jsem sbírečku ‚osmizvučí‘– je v ní osmdesát básniček a má vyjít ještě letos. A vrátil jsem se k pohádkám – Pohádkové báchorky mě zklidňují…“ Pár týdnů na to ho zasáhlo těžké onemocnění jeho ženy Marty a před pár dny poslal kolegyni, básnířce Lydii Romanské, s níž jsme ho několikrát v letech před covidem navštívili, i pro mne esemesku, že vážně a velice bolestivě onemocněl.

V dopise z března mi psal: „A až se dáme do pořádku a čas pomůže, sejdeme se. Těším se.“ Už se nesejdeme a mně se vybavuje víc než šest desetiletí od roku, kdy jsme se na fakultě olomoucké Palackého Univerzity poznali. Byl jsem tehdy jako třetí v porotě fakultní literární soutěže vedle našeho velkého učitele Oldřicha Králíka, tehdy docenta, na něhož Mirek Kubíček často vděčně vzpomínal, a Jiřího Opelíka z ročníku nade mnou. Nad všecky soutěžní práce veršem tehdy vynikaly tři nepochybně slibné od tří našich mladších kolegů z ročníku pode mnou. Už nevím, zda na Josefa Galíka sázel Oldřich Králík a na Jiřího Pištoru Jiří Opelík anebo naopak, mně se zdál nejautentičtějším básníkem právě Miroslav Kubíček, a také si už nepamatuju, v jakém pořadí se jim dostalo ocenění. Zato mi navždy utkvěla v paměti Kubíčkova báseň rimbaudovské a prévertovské svěžesti, báseň bloudění mladičkého básníka hrbatými uličkami a „pod vrásčitými oblouky doleželých domů“ ve staré Olomouci, kde student Kubíček bydlel v podnájmu spolu s Jiřím Pištorou a Radoslavem Lošťákem ve Ztracené ulici. Ten dům je už dávno zbourán. Básník a publicista Pištora, pak básník, prozaik a hlavně dramatik Lošťák, a nakonec i prozaik Galík postupně předešli Miroslava Kubíčka na onen svět ještě před přelomem století.

Už za studií jsme si natolik porozuměli, že Mirek rád, když už učil na různých školách, ke mně a mé ženě Evě zajížděl do Olomouce, města svého studentského mládí. Jen co jednou v zimě vešel do pokoje, v němž jsme u rodičů Evy žili, uvítala ho naše micka po svém; ještě než si odložil, vyskočila mu na kožíšek a položila se mu okolo krku jako živý límec. Nikdy předtím a nikomu potom takovou poctu nevzdala, takovou důvěru neprokázala. Kočky mají dar bleskurychle rozpoznat, co je kdo zač. Od té doby se mi opakovaně potvrzovalo, že Miroslav Kubíček je nejen jedinečný básník, ale i mimořádně laskavý člověk, který si rozumí se vším, co nám ještě z přírody zbývá.

Oba jsme psali, já recenze i lektorské posudky, Mirek verše, které mi posílal a nosil, jeho prvotinu Dny sluncí (1963) jsem znal z rukopisů ještě než vyšla, a tak jsem ji mohl hned uvítat v článku o tvorbě mladé básnické generace jako dílo přímého „souhlasu s lidmi a přírodou“ a obávám se, že mé pošetilé, totiž zbytečné nabádání k další „tvrdé básnické práci“ bral až příliš vážně, a také proto svou další sbírku Lesy jazyčné (opatruju řadu rukopisných verzí, z nichž se dá vyčíst, jak básník postupně zrál) brousil k maximální dokonalosti tak dlouho, až po roce 1968 spadla klec a Mirek byl za své názory a „postoje“, které psal do okresního Našeho slova a do měsíčníku Červený květ, krutě degradován ze středoškolského kantora v Šumperku na vychovatele učňů v Rýmařově, kde musel do roku 1983 i nocovat, neboť se tam nedalo ze Šumperka denně dojíždět. Ke kantorské práci se po letech úmorného vychovatelství aspoň na učňovském učilišti v Šumperku dostal až v roce 1987 – a na střední školu až po listopadu 1989, kdy se stal až do penze ředitelem šumperské Střední zdravotnické školy. I pak ještě učil, dojížděl na Střední odborné učiliště do Zábřehu. A co víc, předtím po dvacet let mohl i publikovat jen výjimečně časopisecky, knižně vůbec ne, marně jsem psal doporučující lektorské posudky.

Miroslav Kubíček mi byl po šedesát let nejen jedinečně spolehlivým přítelem, nakonec z mých vrstevníků už jen jediným naživu. Když jsem dostal smutnou zprávu, že skonal, zazoufal jsem si nad obtížnosti vtěsnat do několika vět, co nejen pro mne, ale pro českou poezii, pro celou českou literaturu a pro národní kulturu znamenal. Co znamená a ještě dlouho bude znamenat jeho osmnáct samostatných knih, z toho čtrnáct knížek poezie a čtyři knihy pohádek a pověstí z Jeseníků a Horní Hané, nehledě na další knihy, na nichž se podílel, a na časopisy a noviny s jeho verši a prózou? A co pro nás a budoucí pokolení znamená jeho životní příběh?

Aniž v nejmenším přeháním, je a dlouho zůstane vzácným příkladem, jak žít a pracovat statečně, poctivě a vynalézavě, nepoddajně, vnitřně svobodně a věrně s úctou k tradičním i novým hodnotám, k nimž náleží jak úcta a odpovědnost k rodině a rodu, tak bytostné vlastenectví, které se nevylučuje s porozuměním pro jiná etnika, v kdysi národnostně pestrém pohraničí pro někdejší německé a polské spoluobčany, ale také porozumění přírodě a nezištná čistá láska. Jednu ze svých sbírek nazval Láskovinami, láska je a vlastně dominuje však ve všech.

Možná leckoho překvapí, když v souvislosti s básnickou tvorbou mluvím o práci. Psát básně, pohádky a pověsti není žádné zábavné hoby, ale práce i fyzicky těžká, jak ví každý, kdo zkusil napsat cokoli, co je s to zaujmout, přesvědčit a třeba i obšťastnit čtenáře. A Miroslav Kubíček tak dokázal pracovat. Svědčí o tom obrovské množství rukopisů, které dokládají, jak usilovně, často dlouho hledal správné slovo, výstižný název, smysluplné upořádání, výmluvný tvar. Jeho už zde zmíněný Chlapec s rohlíkem, s obyčejným rohlíkem, je silně autobiografický. Mirek, syn z rodu těžce pracujících kameníků na Vysočině, který našel druhou krajinu svého srdce v Jeseníkách a v Šumperku, nikdy neztratil úctu k těžké dělnické práci a dokázal zůstat po celý život takovým chlapcem, zvídavým, hravým, okouzleným i zklamávaným chlapcem, který nezatrpkl, ani když mu bylo nejhůř.

Jako se Mirek po roce 1989 nemohl nabažit pedagogické práce, nemohl ani neuvítat nebývalé publikační možnosti. I díky tomu se uvolnily jeho slovesné tvůrčí síly a šťastně se rozepsal. Básník narozený ve znamení Vah však na rozdíl od jiných, kteří dlouho nesměli, nepospíchal a svůj návrat k poezii neuspěchal. A začal kupodivu prózou, třemi knihami pohádek a pověstí, jimiž se prohloubil jeho vztah k lesům jazyčným, jak nazýval Jeseníky, a přitom podstatně přispěl k zakotvení těch svých spoluobčanů v kraji, kteří v něm našli podobně jako on svůj domov až po roce 1945.

Mezi jeho básnickou prvotinou z roku 1963 a další knížkou veršů Průzračnost – to byl přísný výbor z řady nevydaných sbírek – uplynulo neuvěřitelných pětatřicet let. Během nich se naučil, jak prostřednictvím soustavné hry s rodnou řečí těžit ze života radost a zároveň maximum poznání; jeho poezie zprůzračněla, jeho básně už v prvotině lakonické, vykrystalizovaly v drahokamy. Kamení jeho Vysočiny se proměnilo v drahé kamení; v jeho básně – smírčí kameny.

S čím se nesmiřoval v životě a literatuře? S hrubostí a vulgaritou. Jeho poezie je velkou školou jemnosti a noblesního taktu. A to je asi to nejvýznamnější, co znamená pro dnešní a budoucí naši společnost, poezii a jazykovou kulturu. Básník učil češtině jako kantor ve školách, a vím od jeho někdejšího žactva, jak poutavě a dobře, a bude spanilé češtině nadále učit – nás, jeho čtenáře – svou hravou hlubokou poezií. Českou poetiku obohatil o řadu objevů; nejvíc čaruje se sugestivní aliterací, pět sbírek má aliteraci ve svém názvu. Pavel Eisner viděl v češtině „chrám i tvrz“ a také „bohyni, která čeká.“ V Miroslavu Kubíčkovi se dočkala svého bohatýra.