IVO FENCL

V devadesátkách jsem psal taky do edice Rodokaps Iva Železného a nijak se za to nestyděl, naopak, chlubil jsem se. Z té samé příčiny mě zaskočila tehdejší slova jednoho z redaktorů řady, když se vyvrbila nad jedním z mých výtvorů. Ty věty mi zněly přehnaně vznešeně a byly asi takovéhle. „Vytvořil jste si svůj vlastní SVĚT: prima. Teď půjde o to, jak mu dát definitivní podobu.“

Skoro jsem se úkolu ulekl. Naštěstí se ukázalo, že textu posléze stačily kosmetické úpravy. A vlastní SVĚT jsem, řekl bych, nevytvořil. Byla to fráze.

Anebo vytvořil, ale byl to pouze SVĚT pro potřeby dotyčného příběhu. Nijak jsem o něm jako o SVĚTĚ neuvažoval. Redaktor přeháněl, ba přeceňoval mou osobnost a její schopnosti. Svůj vlastní svět vytvořili kupříkladu Franz Kafka, J. R. R. Tolkien, Lewis Carroll atd.; ale my, pěšáci, sepisujeme příběhy. A příběh, to podle mého názoru svět není. Příběh je silnice obestavená věrohodnými kulisami.

Možná se i trochu mýlím, ale má úvaha nemění nic na tom, že každý svůj vlastní, specifický SVĚT máme okolo sebe jako auru, kterou si nosíme a jíž se občas nabouráváme do světů cizích. Příklad?

„Hezký večer, paní Petro: vy ale máte úžasný kostým. Nekonečně vám to sekne a nemohu si pomoci, ale musel jsem vám to říct. Už sama o sobě jste krásná, k tomu se bezvadně oblékáte.“

Reakce? Lehký úsměv dámy. Ale jednalo se jednoznačně o průnik dvou světů.

Nebo snad ne?

Nevím. A zvláštní mi vždycky připadalo, nakolik se nedá spoléhat na konzistentnost světa většiny našich souputníků. Aby taky dalo: každý se v průběhu času měníme, ba… Je to někdy až zlověstné.

Tak například jsem nastoupil na vojnu (bylo mi něco přes dvacet) a po pár dnech „pakárny“ mě dali na den do služby v kuchyni. Už nevím, co jsem tam vykonával za práce, ale pamatuji si člověka. Potkal jsem se tam se spolutrpitelem Pavlem Pelikánem.

Rovněž byl uvržen do okovů, a než směna skončila, oba jsme si notovali. Nelíbali jsme se na tváře, ale měli za sebou dlouhou konverzaci. Nesvěřili jsme si všechno, ale vylili ven některá zoufalství a postěžovali si navzájem a postrašili se.

Pavel přitom zůstával zaraženější. Nato se naše cesty rozešly, protože nepatřil do mé čety, a zase jsem ho potkal měsíc nato. A teď se ptám: je měsíc dlouhá doba?

Ve válce určitě. A na vojně, když jsme mladí, taky.

Očekával jsem aspoň letmé pokračování onoho debatního pletence z kuchyně, ale omyl: bystrému klukovi postačilo pár týdnů, aby se otloukl. Přede mnou se tudíž producíroval o dost jinačí Pelikán. Ostrý. Sebejistý. Klacek, s kterým už sotva zamává tornádo. Připraven udílet rozkazy. Na tu první směnu v kuchyni zapomněl jako na smrt. Já ne. A tak jsem vnímal jeho výskok. Přerod jednoho SVĚTA. Jeho světa. A vybavuje se mi to dosud. Pavel klidně mohl nést i příjmení Fénix, protože sám sebe během výcviku a různých zkoušek a služeb spálil… a nově se zrodil z popela. Vznikl okolo něj nový svět a nebyl úplně konzistentní s jeho světem minulým a takřka bych užil frázi „chlapci a chlapi“, protože ono se mu to stalo, snad během pár týdnů, zatímco mně ne. On dospěl – a já jen čučel jako Svatý Utřinos. Ale aktuálněji:

Jak asi SVĚTY každého z nás změní pandemie?

Vím, co odpovídáte. Záleží na tom, jak dlouho potrvá. Mory ve středověku trvávaly obvykle tři léta, i máme možná taky tři roky, během kterých se musí každý „jako na vojně“ popasovat se změnami. Běda jen, bude-li to víc než tři roky. To si tak snadno už představit neumím.

I když… Hodně věcí SVĚTA nás všech zůstává. Třeba les šumí, jez taky. Zrovna tak ohýnek někde v zahradách nezačal vonět a praskat jiným způsobem.

Možná ale jenom špatně slyším, anžto jsem pěšákem, a Kafka by jiné tóny registroval při každé smrti. „Umře-li kdokoli, umíráme vždy trochu i my sami,“ říká se, a odejde-li kdokoli osobně nám bližší, jezy, lesy a výhně znějí i nám, pěšcům, jinak.

Ale třeba taková popelnice práská o vozovku pořád stejně a typicky, řekl bych. Stejně a typicky, když ji zkušený popelář vyklopí a vrátí k domu. Nedávno jsem byl u toho a na místě bylo i popeláře zdravit a nenapadlo mě nic lepšího, než mávnout a říct onomu odjíždějícímu chlapovi: „Zdař bůh!“ Nepředstavitelně hbitě reagoval a naprosto nepovýšeně ke mně houkl: „Devatenáct let, šest měsíců jsem fáral.“

A ten vůz už mizel v dáli a i on se rozplýval spolu se SVÝM SVĚTEM. Zdař bůh.