VĚRA BERANOVÁ

Některé osobnosti, které se aktivně podílely na atmosféře, na rozvoji teoretických kulturně-politických konceptů, stejně tak na rozvoji různých druhů umění a žánrů 60. let dál působily i v následujícím období. Samozřejmě v jiných podmínkách a jiné situaci. Staly se například, jako Jindřich Chalupecký, jistým vzorem pro další generace.

Jindřich Chalupecký (1910 – 1990) se ve všech obdobích svého odborného a společenského života aktivně vyjadřoval nejen v rámci odborných otázek, ale také ke kulturně společenské problematice v různých rovinách. Jeho odborný záběr byl velmi široký. Studoval na Filosofické fakultě UK pedagogiku, psychologii, literaturu, francouzštinu a dějiny umění. Velmi aktivně se také v 60. letech realizoval jako kurátor, především v Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, která se ve své době stala jedinečným místem setkávání zvlášť představitelů nového výtvarného vidění. V 60. – 70. letech byl vedoucím teoretického oddělení ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury), což mu umožnilo cesty do zahraničí, kde navazoval kontakty se zahraniční výtvarnou scénou. Jeho zásluhou se dostala řada domácích autorů do povědomí v zahraničí.

V 60. letech se věnoval umělecké kritice a aktivně se účastnil výtvarného života. Na sjezdu SČSVU (Svazu československých výtvarných umělců) roku 1964 byl zvolen členem předsednictva. Byl také předsedou redakční rady časopisu Výtvarná práce, který se především zabýval současnou výtvarnou kulturou, a nakladatelství Obelisk. Aktivně podporoval mezinárodní kulturní styky. V roce 1966 zprostředkoval výstavu českého moderního umění Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart v Berlíně, roku 1967 17 tsjechische kunstenaars v Haagu a roku 1968 výstavu Arte contemporanea in Cecoslovacchia, která proběhla v roce 1969 v Galleria Nazionale d‘Arte Moderna e Contemporanea v Římě.

Jindřich Chalupecký hodnotil umění z něho samého. Kriticky viděl moderní český výtvarný výraz v jakési křečovitosti, poukazoval na úpornou snahu vyrovnat se se světem, tedy s Francií, ale zároveň úkol budovat národní umění. Jako jeden z mála teoretiků zabývajících se problematikou současného umění viděl i nebezpečí povrchního kopírování zahraniční tvorby: „Dát základy národní výtvarné kultuře.“ Kritický hodnotil situaci konce 60. let: –…potřebujeme proto po abstraktnosti a nelidskosti pojmové řeči vrátit se k řeči původnější, řeči tekuté a proměnlivé, lidské a konkrétní.“ (Dějiny a řeč, Listy 19/1969). Mimo řady monografií, které napsal, pořádal řady katalogů a především odborných článků. Významná je jeho publikace Umění dnes z roku 1966, která vyšla v Nakladatelství československých výtvarných umělců a znamenala nový pohled na současné umění. V závěru knihy se zamýšlí nad současným stavem výtvarného umění a zvláště teoretickou reflexí. Byl v té době jeden z mála, který nepodlehl její glorifikací: Chtěl jsem přinést trochu pořádku do nesystematičnosti, s jakou se tady o současném umění mluví a usnadnit tím četbu hlavně nevýtvarníkovi, kterému se knížka dostane do ruky.(Umění dnes, Praha 1966 s. 184) Patřil k těm osobnostem vědeckého světa, které se angažovaly v konkrétních kulturně-politických konfrontacích. V podstatě v tradici českého estetického a uměnovědného myšlení to není nic nového. Vzpomeňme například vystoupení Otakara Hostinského nebo angažovanost Jana Mukařovského.

Mezi osobnosti akademického světa, které své poslání viděly i ve společenské angažovanosti, patřil také první rektor obnovené Univerzity Palackého Josef Ludvík Fischer (1894 – 1973), filosof, sociolog, představitel skladebné filosofie, vysokoškolský pedagog. Absolvoval studium na FF UK češtinu, němčinu a filosofii. Aktivně se zapojil do levicového hnutí, spolupracoval se Z. Nejedlým v časopise Var, s S. K. Neumanem v Červnu a ve Studentské revue a s Bedřichem Václavkem v Indexu. Pracoval v knihovnách v Praze, Olomouci, Brně. Jako vysokoškolský pedagog působil na univerzitách v Brně, jako děkan, v Olomouci, jako rektor. Po roce 1945 se aktivně podíleli na koncepci kulturní politiky, v 50. letech jeho pojetí vysokoškolského studia a filosofická orientace nebyly pro kulturní politiku přijatelné. V druhé polovině 60. let se vrátil na UP v Olomouci, kde vedl Aristotelský seminář. Publikoval řadu studií, z nichž velkou odezvu získal jeho Sokrates nelegendární z roku 1965. V závěrečné etapě svého pedagogického působení přispěl k reformnímu chápání základních společenských problémů doby. Ovlivnil svým vystupováním a texty novou nastupující generaci. Fischerova publikační činnost je velmi rozsáhlá,

Celoživotně se zabýval problematikou demokracie, která je v podstatě aktuální až do dnešních dnů. Fischer poukazuje na krizi demokracie. V několika vydáních vychází Krize demokracie. Otázek kulturně-společenských se týkají například: Den po válce (1946), Na cestu. Hrst proslovů děkanových (1946), Politika a stranictví (1947), Únor 1948. Slovo k vychovatelům (1948), Tři stupně. Filosofický vějíř (1948), Sokrates nelegendární (1965), O kategoriích (Filosofický časopis, 1966, 1967), Pedagogické stati (1968), Filosofické studie (1968), Skladebná filosofe, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis, 1969), Nástin teorie politiky (Sociologický časopis, 1969),Glosy k české otázce. 1. vyd. Praha: Horizont, 1970. V roce 1968 se stal doslova tváří studentského hnutí na UP. Vystupoval na řadě shromáždění a v médiích. Byly to živé diskuse se studenty, prohlášení. Publikoval v odborných i populárně vědních periodikách.

K významným fotografkám, publicistkám, které se aktivně podílely, právě v 60. letech na rozvoji a šíření myšlenek Pražského jara, patřila Irena Blühová (1904 – 1991). Celoživotně se zabývala sociální tematikou. Svým způsobem zaznamenávala především slovenský venkov. Její fotografie byly v 60. letech pravidelně uveřejňovány i v českých periodikách, Plameni, Červeném květu, Výtvarné práci a dalších. V letech 1931 – 1933 studovala na Bauhausu, který v té době byl v Dessau. Z tohoto období pochází několik evropsky známých snímků. Mimo fotografii se zde zabývala také typografií. Myšlenky tohoto jedinečného učiliště přenesla i do bratislavského výtvarného, obecně uměleckého života. Vedla v Bratislavě knihkupectví, kde také vystavovala výtvarná díla svých kolegů, levicových intelektuálů. John Heartfield využíval její fotografie k tvorbě svých fotomontáží. Byla ženou Imro Weinera Kráĺa, malíře, představitele slovenského surrealismu-nadrealismu. Vydala řadu fotografických cyklů.

K významným osobnostem evropského formátu, které se svým způsobem zapsaly do našich kulturních dějin 60. let, patřil francouzský filosof, spisovatel, politik Roger Garaudy (1913 – 2012). Jeho filosofický a politický názor se v jeho dlouhém životě diametrálně proměňoval. Tato proměna bývá charakterizovaná od marxismu k islámu. Nás především zajímají léta šedesátá, kdy velmi silně ovlivnil společensko-politický vývoj v Československu.

V roce 1963 se účastnil známé konference věnované F. Kafkovi v Liblicích. Tato konference vstoupila svým jedinečným způsobem nejen do našich kulturních dějin. Hlavním tématem byla tvorba F. Kafky, ale v podstatě šlo o celkové uvolnění v otázkách kultury a umění. K tomuto svým způsobem přispěla i přítomnost R. Garaudyho, který v té době byl mluvčím Komunistické strany Francie. Sympatie si u většiny veřejnosti získal také jeho postoj k okupaci v roce 1968.

Garaudyho knihy byly také překládány a ve velkých nákladech vydávány. V roce 1964 to byly Perspektivy člověka, v roce 1967 Od klatby k dialogu, v roce 1968 Marxismus 20. století. Největší pozornosti se dostalo jeho knížce Realismu bez břehů 1964,1965, jejímž hlavním smyslem bylo rozvolnění pojmu, představy o realismu ve smyslu odrazu skutečnosti. V podstatě tento text dával odpovědi na řadu polemik, a to především v rámci umění, mezi jeho realistickým pojetím a například abstrakcí. Jistou kritikou tohoto textu se stala knížka Sávy Šabouka nazvaná Břehy realismu, která vyšla v roce 1973. Po roce 1969 byly jeho texty, i on sám, v Československu nežádoucí, stejně se také rozešel s Komunistickou stranou Francie a jeho filosofická a světonázorová orientace se změnila.