LUBOMÍR BROŽEK

Jsou básníci, kteří svou Múzu hledají celý život, a když ji najdou, pečují o ni jako o nalezené dítě, které je třeba hýčkat a s láskou vychovávat ke svému obrazu. To však není opravdová Múza, ale jenom projekce básníkova ega. Skutečná Múza se nehledá, ale s básníkem rodí a umírá. Taková je i Múza Jiřího Žáčka. Byla s ním v kolébce, pila s ním mateřské mléko. Zráli spolu, dospívali, dotýkali se prostých věcí a tím dotykem měnili všednost v zázrak stvoření. Ano, život, i díky básníkovi a jeho Múze, je zázračný, neboť neopakovatelný, jedinečný jako sám čas, to jediné, co máme, pomíjivý záblesk věčnosti.

Jiří Žáček je básníkem několika generací. Dětí, které milují jeho verše, jejich otců a maminek i dědečků a babiček. Není snad nikdo, kdo by tvorbu Jiřího Žáčka neznal. Jeho verše jsou nejenom čteny, ale i zpívány, neboť jsou zpěvné a jejich hloubka je v jejich nenapodobitelné prostotě a opravdovosti. Některé jeho sbírky patří ke klenotům české poezie. Namátkou lze jmenovat například Ráno modřejší večera (1970), Napjatou strunu (1973), Anonymní múzu (1976), Mezi řečí (1978), Tři roky prázdnin (1982), Papírové růže (1987) a České moře (1999). Právem se Jiřímu Žáčkovi dostalo letos i ocenění Klubu českých a slovenských spisovatelů a Středočeského kraje v Ceně Františka Hrubína za celoživotní dílo.

Co dodat? V lehkosti, s jakou Jiří Žáček umí nacházet zcela neotřelé básnické objevy, je něco velmi vzácného a pro českou poezii nenahraditelného. Díky, milý Jiří, díky za tvou Múzu, jež žije a díky níž poezie neumírá.