Luboš Zelený, člen Unie českých spisovatelů, oslaví 23. prosince své 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

LUBOŠ ZELENÝ

Malé, trochu dětské zklamání ze školního výletu

Musím vám sdělit, že na Staré bělidlo nemám z dětských let nejlepší vzpomínky. Byl to můj první školní výlet, který se nekonal jen do Babiččina údolí před koncem druhé třídy Národní školy v Běrunicích. V poválečných letech padesátých, to znamenalo plně obsazený, dýchavičný autobus, poskakující po úzkých cestách. Děti seděly po čtveřicích na kožených sedadlech. V uličce, na z domovů přinesených židlích jejich chování bedlivě dozorovaly zájezdem natěšené matky, markytánky zájezdu. Za prvním přejezdem matičky vybalily řízky, vařená vajíčka a namazané chleby. Tak pouť pokračovala v klátivém tempu až na Moravu. Navštívili jsme Macochu i krasové jeskyně s ponornou řekou Punkvou, projeli se i lodí po Kníničské přehradě v Brně. Při zpáteční cestě jsme zastavili v Novém Městě nad Metují, ale hlavně vzpomínám na kýžené Ratibořice. V podvečerním slunci se předvedlo sousoší Babičky s dětmi a psy od sochaře Otto Gutfreunda, krásná byla i procházka kvetoucími loukami k hučícímu „Viktorčině splavu“. Pak se náhle setmělo a z mraků šlehly první ohnivé metly blesků. Oázou před náhlými kapkami se nám stalo Staré bělidlo, kam jsme se nahrnuli jako kuřata pod kvočnu. Náš příchod se asi zdál hlasitý, protože se za pootevřenými dveřmi zjevila nevrlá, stará paní, která silným hlasem okřikla i burácející hrom venku. S roztaženýma rukama pípající kuřata svižně vyhnala do chodbičky s tím, že je tma a bouřka. Naštěstí to venkovní hromobraní bylo krátké, až lidsky přítulné. Přeháňka přestala tak rychle, jako se přihnala. Kdykoli jsem ale později světoznámé dílo Boženy Němcové četl, objevovala se mi nadurděná tvář oné paní ze Starého bělidla. Marně jsem se ji snažil vytlačit milými filmovými babičkami, paní Brzkovou a Kurandovou. S problémem jsem se svěřil spolužákovi, který byl též účastníkem výletu. Očekával jsem radu školeného psychologa. Ale kdepak: „Člověče, víš, že jsem měl stejný pocit? Ale vytěsnil jsem to. Víš, co zabralo? Naštvaný herec Hlinomaz“. Zkusil jsem to, ale nic. Pana Hlinomaze jsem totiž znal z jednoho setkání lesnické mládeže na učilišti ve Flájích, kde na rozdíl od filmových rolí na mě působil jako příjemný bavič, hudebník i kreslíř a pochopitelně i herec. Pokoušel jsem tedy na záskok obsadit i pana herce Jiřího Pechu, hrával i Babičku, ale vždy za vysněnými dveřmi se objevila ona stará a nerudná paní.

O chlumeckém kadeřníkovi Turkovi a Daňcích v pivovaru

Ratibořice se mi, po onom školním výletu, zdály být kdesi daleko za obzorem, zřejmě díky dlouhé cestě a zajížďce přes Brno a Macochu. Mnohem blíže mému domovu ve Výklekách bylo město Chlumec nad Cidlinou. Kamarádku mojí matky, Milušku, si vyhlédl kadeřník Zdeněk Turek, kdysi vlastník a později vedoucí kadeřnictví v Chlumci, kde sedávaly dámy pod šesti lesklými sušáky, které vypadaly jako velká dlaň s otevřenými, chromovanými prsty. Zdeněk měl navíc kousek za městem, pod železničním náspem, chatku se dvěma sádkovými rybníčky, lemovanou vrbami. Byl totiž i rybářem. Dokázal vypravovat historky o zámku Karlova koruna, aby ne, vždyť všechny kolem stříhal, holil a onduloval. Znal zajímavosti i o spisovateli Václavu Klimentu Klicperovi a o Boženě Němcové, která do Chlumce jezdila. Sama Němcová svůj poslední chlumecký pobyt v roce 1861charakterizovala v dopise své dceři Doře větou: „Já se mám jako pánbůh v ráji.“ Ano, měla veškerou péči, v Zámeckém pivovaru a sladovně, v domě nájemce, sládka Josefa Daňka a jeho syna. Oba Daňkové byli přáteli jejího manžela. Němcová přijížděla vlakem z Prahy do Týnce nad Labem, odkud cestovala pronajatou bryčkou k bydžovským příbuzným nebo k Daňkům. Všeznalý Zdeněk mě zavedl i k pivovaru, kde se prý hrávalo i v době jejích návštěv divadlo. Ulice s dosud existujícím objektem pivovaru proto dnes nese jméno Boženy Němcové. Jenomže nebyl jen přátelský Bydžov nebo Chlumec, vážení. Díky vlasteneckému cítění si vykoledoval c. a k. komisař Němec mnoho Vídní nařízených přesunů. Podnětem k častému překládání z místa na místo, obstavování platu i k zcela neobvyklým zákazům, bylo několikaleté vyšetřování jeho činnosti v roce 1848. Němcovi se tak stěhovali z Prahy na Domažlicko, do Polné na Vysočině, pak po Nymburku došlo i na Liberec. Byly k mání i slovenské Ďarmoty v Uhrách, či Willach na jihu Rakouska. Prostě mnohaletý, rozdrobený Brixen. V Ďarmotech, měl Němec z Vídně vydaný příkaz neopouštět město, při jedné vyjížďce s Josefem Daňkem ml., nájemcem pivovaru v Banské Bystrici, který chtěl od Němce rady při koupi statku, byli dokonce oba žandarmy zadrženi, vyslýcháni jako ruští emisaři a dva týdny internováni. Přes obtíže Božena Němcová na takto přikázaná místa manžela následovala. Sbírala báchorky, lidová vyprávění, zpracovávala je a publikovala ve vydávaných sešitech. Záznamy o životě prostého lidu spisovatelka také posílala navrátilci z USA sběrateli Vojtěchu Náprstkovi. Zkoumala i podmínky v textilních továrnách, třeba v jí známé České Skalici, s připomenutím obtížností v obdobných provozech a zaměstnávání dětí také na Trutnovsku.

O hraběcím bičíku a lázních pro Paní Betty

Na počátku sedmdesátých let jsem rok pracoval u Státních lesů v kouzelné Oboře Kněžičky. Každého rána jsem tak vstupoval pověstnou Hubertovou bránou, s plastikami na pilířích, do přírodního chrámu. Od dětství jsem tato místa obdivoval, ohrady na Dančině s krásnými hříbaty, na houbách v mohutných dubinách jsem potkával daňky a muflony. Hned za jižním oborním plotem, pod strání, byla zastávka ČSD, kde podle vyprávění před Velkou válkou pracoval můj děd Žirovnický jako strážce. K tomu se pojí jedna příhoda, vlastníci a zakladatelé obory, hrabata Kinští, na hraně stráně, kde se naskytne nádherný výhled přes Žehuňský rybník do kraje, nechali postavit lovecký zámeček, kterému se říkalo Vila. Hraběcí rodina využívala Vilu k společenským pobytům v přírodě, lovům i odpočinku. Rybník Žehuňák, čištěný protékající Cidlinou, pak sloužil k rekreaci, plaveckému výcviku i k rybaření. Můj děd, tehdy mladý zřízenec Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB), se jednou při příchodu šlechtické suity snažil zvednout závoru, ale hrabě přikázal chlapcům závoru přeskočit, což junáci hravě splnili. Mladá komteska, byť oblečená ve sportovním, si poradit nedokázala. A hrabě se snažil nechuť k dalšímu skoku vytrestat jezdeckým bičíkem. To neunesl můj uniformovaný děd a po vzoru pořekadla: Já pán, ty pán, dokázal nevídané. Jako územní správce rakousko-uherské železnice vytrhl hraběti Kinskému bičík, pohodil ho na pešunk a vytočil závoru. V očích hraběcích následovníků zahlédl i škodolibé pobavení. Hrabě, aniž by ztratil důstojnost, dal své dceři elegantním pokynutím dlaně přednost a dvojice se vydala směrem k přívozu, odkud celý výjev sledoval překvapený převozník pan Bulíček. Za nějaké dva, tři měsíce byl Josef Žirovnický přeložen na jinou zastávku, blízko Nového Bydžova, ale poměrně daleko od hraběcího letoviska Vily. Proč se tedy touto příhodou zabývám? Ona totiž zastávka Zachrašťany, kam byl přeložen můj děd Josef, byla u obce, kde se narodila v červenci 1918 moje maminka. Její rodiště leží jen kousek cesty od Mlékosrb, kde dny svého srpnového léčení před 57 lety trávila spisovatelka Němcová se synem Jaroslavem. Paní Bety to měla z Chlumce, od Daňků, kousek. V historii obce je zaznamenáno, že bydleli na faře u pátera Šafránka. Pokud se mě ptáte, zda to byly skutečné lázně? Tak byly. Je známou věcí, že rodina Jelínků vlastnila pole, kde byla nalezena soška Panny Marie u studánky s léčivou vodou. Zde později pan Jelínek ml. založil vanové lázně. Dlouho ale nevydržely, lze si jejich výdělečnost domyslet. Roku 1876 byly zrušeny. Sama Němcová ale přiznává návštěvu ve své korespondenci. Jaroslav, student malířství v Mnichově, zanechal také něco málo malovaných obrázků z Chlumce nad Cidlinou a okolí, tedy i z Mlékosrb.

Jak se píší knihy a proč se texty spisovatelů ztrácejí

Vždy se najde nějaký „dobrák“, který projeví samaritánský zájem o panenskost literatury a vyšťourá ve spisovatelově textu to „správné“, čímž zachrání čtenáře, vlastně spravedlivě to nejsprávnější. Každý spisovatel pak musí dávat pozor, aby nešlápl vedle své příští stopy. Když jsem psal první dětskou knihu Pohádky do ouška jehly, prababička mé dcery Zdislavy, Tóna, onemocněla a já tím musel převzít její roli vypravěče večerní pohádky. Zkoušel jsem to s mým výmyslem nepublikovaného Slaměného království, ale kdepak. Nezaujalo. „Tu o Větřici…“ dožadovala se posluchačka. „Babička mi vypravuje o Větřici, chci pohádku O Větřici!“ Jako náhradu jsem přečetl povídání O Józovi z mého rukopisu. Pozornost byla minimální. „Chci tu o Větřici,“ zaznělo zpod peřiny. Vzdal jsem další snahu.

Zůstal jsem toho večera zaskočený požadavkem. V tichém přemýšlení a hned po snídani jsem se vypravil vytěžit malosvatoňovickou rodačku Tónu. Předpokládal jsem původ Větřice ve sběrech Boženy Němcové, náchodského učitele a sběratele J. K. Hraše, ale nejvíce u spisovatele J. Š. Kubína.

„Jó, to mi, jako malému ďoučeti, poudala před spaním moje babička, o Větřici…“ zapíjela bílou kávou Tóna vzpomínku. „A o tom jí vyprávěla zasejc její babka Anna…“

Přiznám se, že od toho večera jsem nad Tóninými „poudačkami“ stále přemýšlel. Několikrát jsem i za dveřmi dětského pokojíku na výzvědách poslouchal její přednes. Nedalo mi to, začal jsem pátrat v dostupné literatuře, a jak jinak – Božena Němcová, J. Š. Kubín, Čapci…, abych mistry neopisoval, případně spíš nevykrádal.

Nakonec jsem dvě neznámé Tóniny fantaskní postavičky do mých pohádek přece jenom usadil. Nemohl jsem propátrat tehdy pro mne nedosažitelné tituly mnohých dalších regionálních autorů či sběratelů pověstí. Především ale u spisovatele a sběratele národních pohádek J. Š. Kubína jsem se zarazil nad jednou skutečností, v jeho sebraných spisech totiž právě oblast našich Krkonoš a Podkrkonoší, včetně části Náchodska, jsem postrádal. Přálo mi tehdy vůbec ne náhodné setkání s folkloristou a etnografem, Kubínovým pokračovatelem a spisovatelem PhDr. Jaromírem Jechem, CSc., editorem šestidílného souborného vydání Kubínova díla, uskutečněné v Trutnově. Zdálo se mi, že zmíněnou oblast Kubín přeskočil, aby za hranicemi Čech, u Náchoda, už už vážil průzračnou vodu ze studny Českého koutku v Kladsku. Spisovatel Jaromír Jech přijel s veselou z Pasek nad Jizerou a po našem delším, společném obědě v dnes již zaniklém hotelu Moskva pokračoval autobusem do Hradce Králové. Na moji otázku pokýval hlavou a sdělil mi zajímavost. A to, že spisovatel Kubín po polemice s kritikem, profesorem Tiellem, který ho označil jako sběratele nepůvodních pohádek a pověstí, údajně vhodil rukopis svého připravovaného vydání Pověstí z východních Krkonoš do kamen. Což bylo zarážející zjištění.

Doktor Jech zřejmě zaregistroval mé zklamání, tak hned přešel lávkou řeči k další zajímavosti. Zdůraznil, že takovéto polemiky ve folkloristice bývají běžné, že připravuje práci o neznámé rukopisné pohádce Boženy Němcové s názvem Učeň nad mistra. Jeho bývalý žák Ing. Robert Brodina, abiturient gymnázia v Říčanech, jako bývalému profesoru češtiny mu přinesl cosi v přeloženém listu, na jehož první straně bylo napsáno Rukopis Boženy Němcové od p. dr. J. V. Nováka. Kromě zážitku se setkání jsem tyto věty a další podrobnosti v hlavě dlouho nenosil. Jen jsem si zapamatoval, že spisovatelka Němcová tuto pohádku několikrát přepisovala, ale pak ji do vydání svých Národních báchorek nezařadila. Důvodem se stala kritika Jana Malého v České včele z roku 1846, kde Němcovou tvrdě osočil, že její báchorka O mluvícím ptáku je převzata z orientálního Tisíce a jedné noci. Spisovatelka se pak hájila, že v každém případě jde o vyprávění z národní látky lidové slovesnosti.

Podrobnou historii záhadného „rukopisu“ jsem si ale měl možnost o několik let později osvěžit v drobné knížečce s titulem Božena Němcová Učeň nad mistra, kterou mi předala moje matka, s kaligrafickým věnováním Hezké vánoce PF 1980 JJech. Doktor Jech nenašel moji trutnovskou adresu, tak knížečku poslal do mého rodiště, protože se znal s matkou z dob pražských studií. Podotýkám, že knížku textově připravil, studii k rukopisu a črtu o ilustrátorovi napsal PhDr. Jaromír Jech, CSc. Nádherné ilustrace vytvořil Cyril Bouda. Publikace byla vydána při příležitosti výstavy národního umělce Cyrila Boudy a Mezinárodního roku dítěte Muzeem Boženy Němcové nákladem 2000 výtisků.

Moje putování od strání Krušných hor ke knížkám knihovny

Coby lesník, po ročním zaměstnání na polesí Obora Kněžičky a čtyřletém působení při Lesním závodě Klášterec nad Ohří, jsem vyměnil Krušné hory za podhůří Krkonoš, kde jsem od září 1973 začal vyučovat na Střední lesnické technické škole v Trutnově. No, vyučoval? Ale ano, se čtyřmi lety provozní praxe po vysoké škole jsem zadané předměty přece jen zvládal. Naštěstí se ruleta osudu zastavila v kabinetu školy na příznivém místě, o něž jsem se dělil se zkušeným profesorem Ing. Františkem Matějkou, s nímž mě pojila příslušnost, sic prolukou nějakého desetiletí, ke krušnohorskému lesnímu závodu. Oba jsme vyučovali především lesnickou ekonomiku. Do školy jsem ale nosil i svůj zájem o literaturu. Ledasco jsem se dozvídal i od zdejšího češtináře, profesora Jiřího Uhlíře, jinak též badatele a autora zajímavé knihy Božena Němcová ve filmu a televizi (kniha reprezentovala ČSR na filmologické výstavě mezinárodního filmového festivalu v Benátkách – Venezii, v Itálii, v roce 1968, kde byla oceněna diplomem. Byl jsem vděčený za každou informací o městě, které jsem znal než ze vzpomínek mé matky a prarodičů. Ano, děd Josef postoupil na počátku dvacátých let, v uniformě čs. železničáře po trati Chlumec n. C. – Trutnov, k severu, na zastávku Vlčice. Naši často vzpomínali Vlčic a Pilníkova, kde později bydleli, ale na podzim roku 1938 museli svůj byt opustit. Matka rok před tím maturovala na trutnovském gymnáziu a pokračovala na pražském učitelském ústavu. I ona trpce nesla ztrátu jistot domova.

Koncem sedmdesátých let jsem ale kvůli hlasivkám začal pracovat v Okresní knihovně Trutnov. Náhoda mi i tady přála. Měl jsem čest tu uvítat při besedě několika pražských umělců i představitelku první mluvené filmové Barunky spisovatelku, dramaturgyni a herečku, paní Natašu Tánskou. A zájem posluchačů byl obrovský, především o podmínky tehdejšího natáčení filmu v době nacistické okupace. O její zážitky z filmování. Tady se musím omluvit za pominutí účasti ostatních spisovatelů. Na pozdějším setkání s literátem jsem zdejším čtenářům představil i významného spisovatele literatury faktu Miroslava Ivanova, který se ve své knize Zahrada života paní Betty podrobně zabýval původem a záhadnou minulostí Boženy Němcové. Po vydařené besedě jsme se v rozmluvě se spisovatelem dostali k postavě Viktorky, ke skutečné osobě Viktorii Terezii Židové. Proti tvrzení publicistů, že se její fotografická podoba nedochovala, jsem oponoval, protože v úpickém muzeu měli zapsánu fotografii pod tímto jménem. Miroslav Ivanov vznesl přání, její fotografii uvidět. Po telefonické domluvě jsem jej do Úpice dovezl. Kustod muzea mu tam předem fotografii velmi ochotně vyhledal, ale ze spisovatelova výrazu jsem pochopil nedůvěřivost. Dodnes nevím. Viktorie Židová byla šest let po smrti své literární matky uložena do hrobu chudiny. Nyní má Viktorka pouze symbolický hrob v zahradě domku v Červeném Kostelci, kde bydlela již jako vdaná paní Božena Němcová v letech 1837 a 1838.

V Supplementu 5, sborníku Miscellanea, který v šedesátých letech vydávalo Muzeum Podkrkonoší, jsem si přečetl pro mě neznámou stať Zpráva Boženy Němcové o přádelnách lnu na Trutnovsku. To, že Trutnov nikdy nenavštívila, připouštím. Nemohla být všude jako slunce, vítr a déšť. Tedy: Kdo a proč Němcovou o zdejších přádelnách lnu informoval? Z obsáhlého článku PhDr. Josefa Ptáčka v Dobrušském zpravodaji, č. 5/2013, zabývajícího se Němcovým spolužákem na hradeckém gymnáziu Pavlem Dusbabou, jsem se dozvěděl mnohé. Ti dva po maturitě krátce studovali v Praze, pak se stali praktikanty finanční správy v Novém Městě nad Metují. Později je státní služba spojila, když byl Dusbaba přeložen do Liberce, kde o dva roky později jako vrchní komisař nakrátko uvítal Josefa Němce příchozího s rodinou z Nymburka. Němec byl, jak jsem již psal, vyšetřován pro činnost v roce 1848 a překládán z místa na místo. Němcová díky vídeňské šikaně píše, že uvažuje o odchodu rodiny do USA nebo do Ruska.

Syn Karel byl v roce 1859 zahradníkem v Sanssouci, a končila mu ale platnost pasu, proto začal uvažovat o návratu do Čech. Rodiče však viděli nebezpečí v odvodu jeho ročníků na osmiletou vojenskou službu, otec mu proto v dopisech radil, aby pokud by se vracel domů, jel přes Královec a Bernartice u Žacléře přímo do Trutnova, kde je Pavel Dusbaba amstdirektorem financů. A ejhle, je tu zájem o Trutnov. Karel Němec v dopise matce na to sděluje: „Bylo by snad nejlepší, kdybych šel k panu kmotrovi co financ“. Tyto přípravy ale padly, odvody do armády byly umírněny a Karel tak mohl pokračovat v milovaném povolání zahradníka. I já jsem mohl přestat bádat, kdo Němcové předal informace o textíkách na Trutnovsku. Byl to jejich přítel, amstdirektor Pavel Dusbaba. Jeho působení na Trutnovsku a Vrchlabsku, alespoň mně, nebylo do této doby známé. I takto se v mém životě objevila Paní Božena. A ne naposledy.