EVA FRANTINOVÁ

„Život by rychle míjel nás / jak studený a cizí hlas“ – dva verše z básně Děti, kterou napsal Jan Alda. Rozhodly o mně začátkem září 1966, když jsem je „rozbalila“ jako jeden z dárků k desátým narozeninám. Tenkrát se ještě dávaly k narozeninám i básně.

Maminčin spolupracovník, malíř Slávek Hanuš, nakreslil do mého památníku barevnou kresbu tančících dětí a pod ní krasopisně opsal báseň. Její poslední dva verše změnily můj život, pateticky by se dalo říci – trhly oponou…

Ještě v noci jsem se natahovala z postele pro památník, který ležel na nočním stolku. A pod voskovým stínítkem lampičky četla a četla. Dva poslední verše básně do mne padaly se zvláštní, dosud nikdy nepoznanou ozvěnou, padaly do mne jako vodopád do strže. Znala jsem míjení vlaků, lidí na ulici, hlas spolužáků, učitelů, ale život jako studený a cizí hlas?

Dospělí zatím četli básničku o drahých dětských jménech s hodnocením „moc a moc hezké“, anebo „pěkně to pan spisovatel napsal“ a já jsem cítila – do nich poslední dva verše nepadají, oni se jenom nad básní zastavili mezi nákupem a úklidem pokoje, jen aby odbyli mé naléhání: „žijte to se mnou!“

Jistě – nemohla jsem tušit, že to, co mne koupe v prapodivném stesku z pomíjení, to nenadálé přeskupení obyčejných slov a ještě cosi navíc k tomu, je poezie. Proč si vybrala právě mne, zatímco druhým nehodí ani ručník, protože zavřela všechny kohoutky…

Věřím, že osudové dvouverší přišlo včas. Vše do té doby byla příprava, na kterou nemusíš nic cvičit, nic opakovat, jako je to u hry na hudební nástroj. Skládala se ze stínů, v kterých jsem sedávala a snila, z nejbližších bytostí kolem, z jejich dechu, slov, vůní, oblečení, tváří, skládala se ze zákoutí bytu, ze zdí, po kterých chodila po stropě angína, z šustění, ze světel za sklem dveří, ze stovky maličkostí.

Pocity stesku, pocity, které mne zasáhnuly nad památníkem roku 1966 nebyly neznámé – dávno a nevyslovené stály kolem mne. Když si tatínek v parku zapaloval cigaretu, když jsme s dědou hodiny mlčeli na procházkách Josefovým Dolem, když pršelo a my se dívali z oken na zahradu a léto končilo…

Jenže nyní je znovu vyvolala slova a popis toho, proč je smutno a zároveň tak krásně, popis, který by mi zabral nejméně stránku školního sešitu, se najednou vešel do dvou řádků!

Často otevírám památník – zvědavá, jestli se zázrak neztratil, anebo nějak neobrousil. I když báseň znám i pozpátku, poslední dvouverší mne vždycky „udeří“, a potom do mne padá, jako by bylo nabito zvláštní elektřinou…

Odkud se bere ona elektřina – někdy na začátku nějaké básně, jindy na konci, nebo uprostřed? „To kdybych věděl, nepíšu…,“ řekl mi kdysi básník, jehož jméno si nepamatuji.

Sáhne si někdo z lidí na sílu, která pohání pramen vodopádu? Odpoví někdo, proč padá právě do tebe? Odpoví někdo, proč puzzle našich životů je sestaveno tak a tak – a jenom pro pokus, aby nás někdo četl a možná se chvěl stejně? Možná to bude jeden člověk za básníkův život, možná nikdo… Nic za to není a zadarmo to není!

„Třeštěte se mnou,“ radí Nezval.

Je hezčí třeštit naplno nebo jen tak občas si s třeštěním zakoketovat? Náplň do propisky stojí stejně.

Možná je hezčí dívat se z okna na tancující vločky, dívat se z okna na sníh, jako se dívá na sníh z okna klimatický básník Jan Dawidko z Lična, nežli se vrhat na vážnou drobnou práci – přitesávat rým k rýmu, vymyslet znovu celou nábytkovou stěnu volného verše.

Možná je lehčí báseň vychodit, pokud jde o nepravou báseň, ono to přejde… Možná je lépe neptat se na to, na co si neodpovím: báseň jde přede mnou, za mnou, kudy vůbec? Píši já ji, nebo ona píše mnou? Proč se u Zdi nářků dav pohybuje na důkaz procítěnosti, oddanosti, proč modliteb je nepočítaně, ale báseň je jen – jedna? Žádná druhá není jako první.

Při jakém seskupení hvězd si sedá do pera? Kdo práská bičem nápadu, rýmů, metafor? Pročpak jsou milovníci poezie jen tenkým průhledným závěsem odděleni od tvůrců? A tvůrci, ti skuteční, od podhoubí amatérů? Kolik milovníků poezie už ubylo? Kolik amatérů se drží verše a báseň jim nedá? A proč se poezie vyhne šestiletému dítěti, které píše o lásce přidržováno u psacího stolu matkou? A proč když matka neposlechne a „tlačí na pilu“, poezie se pomstí? Proč přijde poezie v určitém čase, měsíci, městě, u okna ve třetím patře školy, v úterý? A proč jsou básníci jak odrůdy – letní, zimní, podzimní?

A proč do koho se poezie jednou zakousne, toho spořádá…?