FRANTIŠEK UHER

Historické příběhy mají svoje příznivce i odpůrce; jako žádný jiný literární (i filmový) žánr umožňují libovolnou manipulaci s dosud známými fakty, jako obrácením karty nasazující psí hlavy postavám, které byly po celá staletí vnímány jako hrdinské. Podlézavá přizpůsobivost některých autorů je v tomto směru až děsivá. V současnosti dochází ve světě k trapné tendenční likvidaci části kulturního dědictví, což je samozřejmě jiná kapitola, hrozící mnoha literárním skvostům.

Pozoruhodnou knihou upoutal pozornost Vladimír Skačáni. V roce 2011 vydal rozsáhlý historický román Prokletá knížata (494 str.), zavádějící čtenáře hluboko do fatálních událostí českých dějin. Skačániho tvorba zabírá námětově široký okruh s nepominutelnými historickými reminiscencemi, skutečné události se stávají dominující inspirací, obklopeny individuálně navazujícími osobními dramaty hrdinů i vedlejších postav, věcně korespondujícími s popisovanou dobou.

Po deseti letech se vrátil k historii, tentokrát sahající od nedávné a ještě bolestně živé minulosti až hluboko pod práh našeho letopočtu.

Šest obsáhlých povídek představuje šest perel na promyšleném motivačním lanu, jimž je moc, bezohledné úsilí o dosažená moci, využívání a zneužívání moci k vlastnímu prospěchu. Tedy, v tomto směru nic nového pod sluncem. Skačáni to pojal konstruktivněji. Přesně řečeno, píše o zneužívání moci, která má hluboké historické kořeny, na které lidstvo nemůže být hrdé. Téměř všechny pokusy o nápravu zatím skončily neúspěchem. Natož aby byly kořeny zla mýceny. Povídka Zelinář zavádí čtenáře až do osmého století před naším letopočtem.

Kniha OSDUDOVÁ ROZHODNUTÍ (2021, 291 str.) působí dojmem hodin jdoucích pozpátku; první povídku inspirují události na předválečných olympijských hrách. Skutečné, obecně známé události, vystupují z mlhoviny historie, jsou prostoupeny hnilobným hnědým dechem tehdejšího Německa.

Skačáni se nepochybně záměrně zaměřil na relativně neobyčejně drsný motiv uzurpátorského, bezohledného, bezbřehého, pod nabubřelými frázemi ukrytého boje o moc. A nejedná se vždy o osoby na nejvyšším stupni společenské hierarchie. Vždyť i naše současnost je stále plná malých lidiček, závistivě prahnoucích po kariéře na různých stupních moci, když už je náhodné okolnosti posadily na vratký hřbet dočasně zvednuté vlny, protože moc přináší osobní prospěch. Co hůř, nejednou se ti morálně malí a ještě menší dostávají „k moci“ jen lokálně ohraničené. Takovými se to ve Skačániho povídkách jen hemží.

Výrazně charakterizované jsou také postavy a postavičky z prostředí stávajících či budoucích panovníků, různých následníků a jejich pokrevních příbuzných. Jenom síla moci může otupit nespokojenost lidí…, čteme bolestnou pravdu.

Dokonalé propracování líčení jednotlivých období a někdy velice pregnantních vztahů, text postavený na širokých základech znalostí historických událostí, jakož suverénní perfektní zvládnutí spisovatelského řemesla činí ze Skačániho vskutku velkého vypravěče. Způsob jeho přístupu k dávným událostem je nadčasový a hrubě aktuální. Některé pasáže svádějí čtenáře, aby se k nim vrátili. Za všechny lze uvést brilantní líčení potopení lodi v povídce Bílá loď z období francouzsko-anglického válečného hašteření. Povídkové knihy dopřávají oddechové pasáže, Osudová rozhodnutí však mají vlastnost románu, čtou se jedním dechem.

Je ovšem smutnou známkou podivností našeho knižního trhu, že Skačániho knihy ke škodě současné české literatury obchází přízrak nezájmu velkých nakladatelských domů.