aneb Konec jednoho mýtu

PETR ŽANTOVSKÝ

Vstupujeme do roku, v němž si připomeneme 30. výročí završení procesu rozdělení Československa. Bude kolem toho výročí nesporně mnoho politických i mediálních tanců, tak je zkusme trochu předběhnout a ukázat si události a aktéry takové, jak si je mnozí z nás ještě pamatují, pokud nemají ideologicky začerněnou optiku.

aneb

Petr Zajac o Novákově biografii Milana Kundery

MILAN BLAHYNKA

Petr Zajac si ve své stati Novákov Kundera. Kunderov Novák, O novákovej biografii Milana Kunderu (Rozum 1/2021, s. 4-19) libuje v zaznamenávání trapnosti. Příběh agenta chodce Dvořáčka, odsouzeného k mnohaletému žaláře údajně (snad původně neuvědomovanou) vinou Milana Kundery, „byl plný trápnej naivity“, „obludných trápností bolo v prípade Miroslava Dvořáčka viac“; trápnosť se stala jedným z kľúčových motivov textov Milana Kunderu“, „v období socialistického realizmu bola trápna celá jeho poézia, neskôr sa u Kunderu pretransformovala trápnosť ako žert do ironických, kreatuárnych úkonov vylučovania, čiže hračiek, aby sa nakoniec ako literárna bodka premenila na trápnosť slávnosti bezvýznamnosti.“ „Trápnosť tvorí jedno z tematických ohnísk a trsov Kunderovej prozaickej tvorby. Priam manifestovane sa primýka ku Kunderovej biografii, ale možno práve preto Kundera tak vehementne vztah medzi vlastním životom a textami popieral a chcel svoj život z literárnej existencie vypreparovať. Bola to však jedna z Kunderových ilúzií. Nikto nemá život pod totálnou kontrolou, čo najlepšie dokazuje práve Novákov Kundera, který vrhá spätné svetlo aj na samotného autora biografie Jana Nováka. Tak ako sa stal Kundera aj Novákovým Kunderom, stal sa Novák aj Kunderovým Novákom.“

FRANTIŠEK UHER

Historické příběhy mají svoje příznivce i odpůrce; jako žádný jiný literární (i filmový) žánr umožňují libovolnou manipulaci s dosud známými fakty, jako obrácením karty nasazující psí hlavy postavám, které byly po celá staletí vnímány jako hrdinské. Podlézavá přizpůsobivost některých autorů je v tomto směru až děsivá. V současnosti dochází ve světě k trapné tendenční likvidaci části kulturního dědictví, což je samozřejmě jiná kapitola, hrozící mnoha literárním skvostům.

BOHUMILA SARNOVÁ

Ano, je tu leden. I když vím, že asi tyto řádky budete číst možná až v únoru. Ale začínat se má vždycky od Adama i přes to, že se termín právě nestihne. Ale zkuste se odpoutat od vánočních tradic, nakupování, vaření, pečení, balení dárků pro rozvětvenou rodinu, nadechnutí se mezi Vánocemi a Silvestrem, rodinných sešlostí, rozesílání gratulací, PF atd. To je takřka nemožné. Většinou se toto týká obyčejné ženy, která má v uvedeném období myšlenky úplně jiné, než na psaní úvah pro literární přílohu Haló novin – LUKu. Mám stále pocit, že muži si v tomto období jaksi ten čas vyšetří, najdou. Ale ženy – posuďte sami! Jak se říká – podle sebe, soudím tebe. Tak tedy úvodem: Slovo leden zní mi hladce. Má chuť bílé polevy. Anebo ještě takhle. Kdo, nebo co mu vlastně předchází. Řeknu to kratičkými verši:

STANISLAV ZEMAN

Tisknou mě až na Islandě

Jen u nás ne

ROSTISLAV OPRŠAL

* * *

Konfese básníka?

Prosekat se k slovu perořízkem skrz hloží

cukerínu banalit se odříkat

v černé šachtě na jámě Naděje být

kanárek boží…