aneb

Petr Zajac o Novákově biografii Milana Kundery

MILAN BLAHYNKA

Petr Zajac si ve své stati Novákov Kundera. Kunderov Novák, O novákovej biografii Milana Kunderu (Rozum 1/2021, s. 4-19) libuje v zaznamenávání trapnosti. Příběh agenta chodce Dvořáčka, odsouzeného k mnohaletému žaláře údajně (snad původně neuvědomovanou) vinou Milana Kundery, „byl plný trápnej naivity“, „obludných trápností bolo v prípade Miroslava Dvořáčka viac“; trápnosť se stala jedným z kľúčových motivov textov Milana Kunderu“, „v období socialistického realizmu bola trápna celá jeho poézia, neskôr sa u Kunderu pretransformovala trápnosť ako žert do ironických, kreatuárnych úkonov vylučovania, čiže hračiek, aby sa nakoniec ako literárna bodka premenila na trápnosť slávnosti bezvýznamnosti.“ „Trápnosť tvorí jedno z tematických ohnísk a trsov Kunderovej prozaickej tvorby. Priam manifestovane sa primýka ku Kunderovej biografii, ale možno práve preto Kundera tak vehementne vztah medzi vlastním životom a textami popieral a chcel svoj život z literárnej existencie vypreparovať. Bola to však jedna z Kunderových ilúzií. Nikto nemá život pod totálnou kontrolou, čo najlepšie dokazuje práve Novákov Kundera, který vrhá spätné svetlo aj na samotného autora biografie Jana Nováka. Tak ako sa stal Kundera aj Novákovým Kunderom, stal sa Novák aj Kunderovým Novákom.“

Čím kdo zachází, tím také schází, praví české přísloví. „Objevitel“ trapnosti jako prý jednoho z ohnisek a trsů Kunderovy prozaické tvorby se hned v první větě své ambiciózní stati ztrapňuje neuvěřitelným způsobem. Agenta chodce Dvořáčka představuje slovenskému čtenáři jako letce z druhé světové války, „anglána“, který utekl z Československa do Německa začátkem roku 1949. V Novákově knize, kterou svou statí vynáší do nebes, totiž na úroveň díla Milana Kundery, měl se na s. 147 dočíst, že Dvořáček byl v říjnu 1949 jedenadvacetiletý, tj. letcem za druhé světové války, „anglánem“ v letecké bitvě o Velkou Británii a o Evropu vůbec nemohl být. Novákovu knihu, napsanou prý „na základe rešeršovania, aké nemá rozsáhlosťou a dôkladnosťou v českej a slovenskej literatúre autobiografického písania posledného třidsaťročia obdoby“, Peter Zajac patrně ani pořádně neprolistoval. A důkladností, za jakou chválí Jana Nováka, jako čtenář rozhodně nevyniká, právě naopak.

Stejně nebyl zřejmě s to přečíst pořádně ani Kunderovu poezii z období socialistického realismu, kterou ve shodě s Novákem odsuzuje jako celou trapnou, aniž je s to rozpoznat, co už nám, jejím současníkům, bylo naprosto srozumitelné: že je to pravý opak socialistického realismu, vnucovaného českými nohsledy ždanovovského pojetí. O tom jasně vypovídá básnická skladba Poslední máj. Autora Reportáže na oprátce vůbec neslavila podle norem oficiálně oktrojované představy komunistického hrdiny, ale jako velkého vynalézavého muže vlastence, milovníka života, kvetoucí přírody, nádherné Prahy, který dokázal po dlouhou dobu přímo výsměšně vodit za nos i všemocné gestapo. Tato vítězná práce literární soutěže, které se nedala upřít hodnota, nelíbila se strážcům „správné linie“ literatury natolik, že radši první cenu neudělili, aby ji nemuseli dát Milanu Kunderovi. Ten se právě při psaní Posledního máje naučil umění, jak se nepodřizovat vyžadované dobové normě tvorby a jak vlastně pak po celý život před odchodem do Francie čelit a úspěšně se vysmívat dozoru státní bezpečnosti a neméně pilné úslužné kritiky.

Pro dohad, že Milan Kundera vehementně odmítal a (stále) odmítá naivní ztotožňování svého života s trapnými příběhy postav svých románů, aby „vypreparoval“ své trapné jednání v mládí, nemá Peter Zajac žádný doklad, jen dohad, jaký mu Jiří Trávníček napsal v „mailu“ 22. 9. 2020 ve 13.29 (tou akurátní bibliografickou přesností na minutu se tu dodává kýžená závažnost pouhému dohadu) o prý nikoli hloupém a přímočarém „spojování života a díla“. I podle Trávníčka je však Novákův způsob spojování díla se životem pouze „spíš podmíněný, v modu možností než tvrdá teze“. Hned na to Zajac trapně po novákovsku pokračuje, jako by nešlo o pouhý dohad, ale o pravdu samu: „Bola to však jedna z Kunderových iluzií.“

Čtenář se při další četbě Zajacovy stati nestačí divit, jak se ležérní zacházení s fakty a se svědectvími pamětníků u Nováka i jeho slovenského laudatora v posledním odstavci korunuje absurdním tvrzením, že „Jan Novák nie je Kunderov sudca, ale faktograf, neskrývajúci svoj názor“. Celá Novákova kniha je přitom evidentně moralizujícím odsudkem člověka, občana Milana Kundery, ale prý ne odsudkem velkého spisovatele; i na jeho nejproslulejším díle však Novák nalézá hnidy.

Nedá se téměř pochopit, jak může zkušený literární vědec ignorovat množství důkladných recenzí, které usvědčují Nováka z předpojatosti a svévolného domýšlení mrzkých záměrů, chamtivosti a podlostí; jak může nekriticky důvěřovat všemu a všem, co domněle mluví proti Kunderovi; jak může nevidět – řečeno s Pavlem Kosatíkem – že Novák pro každý Kunderův čin vždy „vybere vysvětlení padoušské“, i když se nabízí protikladné. Zajac jakoby velkodušně spolu s omlouvači skutku, jehož se Kundera nedopustil, trapně věří, že celé své dílo napsal ve snaze vytěsnit své špatné svědomí, které však ani nemohl mít, protože se nedopustil ani v mládí ničeho, čeho by musel litovat, i když by nechtěl být znovu mladý, tj. naivní, což se týkalo zdaleka nejen toho (a možná vůbec ne toho), co Zajac nazývá „komunistickým blouzněním“.

Za pozornost stojí i odstavec na s. 10, kde cituje Zajac Kunderovo negativní hodnocení vlastního mládí. Zajac neuvádí, z jakého pramene cituje, píše jen, že to bylo roku 1986 „už vo francúzskej emigrácii“. Kunderův výrok cituje česky, ale ve větě „spíš si říkám…“ kupodivu čteme „Tohleto hovado /‚jerk‘/, co jsem byl, tak s tím bych se nechtěl ani setkat“. Anglické slovo jerk se jistě dá přeložit do češtiny jako hovado, ale také prostě jen jako pitomec, což není tak vulgární, ale je to obrovský rozdíl, a sotva si lze představit, že vulgárního synonyma užil sám Kundera, pokud hovořil nebo psal tu větu česky. Zcela určitě by ho však užil Jan Novák, jehož styl označuje právě Zajac jako obscénně excesívní. Soud o Kunderově vlastním mládí Zajac možná cituje z Novákovy objemné knihy (kdo chce, nechť tu jehlu ve stohu sena hledá), ale ať cituje z něho, ať odjinud, slovo hovado do textu v Zajacově stati proniklo přes angličtinu, umožňující je vložit do úst nebo pera autora, sahajícího po vulgarismech ve zcela jiných kontextech. Že by si to Peter Zajac neuvědomil?

Peter Zajac vybavil svou stať impozantním množstvím odkazů a citátů autorit, od Josefa Vojvodíka přes Valéra Mikulu, Rolanda Barthese, Michella Foucaulta, Jana Patočku, Milana Jankoviče, Jána Mlynárika aj. až po Danta Alighieriho, aby čtenáře ujistil o hloubce své de facto obrany nactiutrhačné knihy Jana Nováka.

A opravdu by mohl čtoucí přesvědčit, kdyby Milan Kundera skutečně měl co tajit a spoléhal na zapomnění, kdyby měl na svědomí těžké pochybení v mládí, z něhož ho obvinil roku 2008 Respekt a po něm roku 2020 Jan Novák; a kdyby vskutku „urobil vo svojom živote štyry autorské obraty – z mladého salónneho avantgardistu nezvalovského razenia sa stal socialistický realista; zo socialistického realistu ironický, prozaicky relativizujúci modernista; z relativizujúceho modernistu európsky autor absolutného relativismu európskej postmoderny a z autora absolutního relativizmu kanoni-zovaný autor slavnosti bezvýznamnosti“. Jenže socialistickým realistou se nikdy nestal, byl vždy svůj, jeho první sbírka veršů i skladba Poslední máj invenčně rozvíjejí apollinairovský a nezvalovský způsob poezie, ve třetí knížce veršů, v Monolozích, hlásí se už poznání ironické složitosti života, které se pak přes zkušenost s dramatem a esejistikou plně může rozvinout až v próze, hlavně románu, na který jsou všechny nálepky modernismu a postmoderny krátké.

Podobně nepropůjčují Zajacově stati přesvědčivost odstavce, v nichž se doplňuje, oč se snaží Jan Novák, aby dostál podtitulu své knihy Kundera, Český život a doba, totiž zahrnutí Kunderových údajných „pochybení v mládí“ do pochybení české a slovenské společnosti; tu Zajac po novákovsku na jedné straně nerozlišuje mezi Kunderou nebo Vojtechem Mihálikem a konjunkturálními veršotepci, na druhé straně násilně srovnává řešení Kunderovo s řešením Dominika Tatarky a v duchu Novákových norem postrádá u Kundery pokání za nespáchanou nepravost.

Milan Kundera svým strohým odmítnutím osočení a pak vytrvalým mlčením naplňuje velkou tradici založenou verši Karla Tomana, jeho „mlčíme a pohrdáme“, a stvrzenou za další velké války mlčením Vladislava Vančury při výsleších po jeho zatčení a před popravou.

Takové mlčení není ovšem nic pro bulvární „dokuromán“ Jana Nováka, ani pro jeho učeného advokáta, který dokuromanopisci sedl kupodivu na lep. Chtě dokázat, že „Novákova biografia neznamená pri jeho obscénnej excesívnosti písania menej, ale viac Kunderu, preto Novákov Kundera a Kunderov Novák“, dokázal jen, že je Novákův Zajac a Zajacův Novák.