BŘETISLAV KOTYZA

Vladimíru Holanovi

Chtěl jsi říct když

- ptala se tě mladá dívka

co je poezie

že ten kdo nemá co by daroval

musí zpívat –

 

Co říci dívce když ona

ví co je poezie

a já stále hledám

pro plnost jejího boku

jména ze žaltáře

Když ona

tuší jak chtěl bych s ní spát

a jen písní smím

milovat

 

Zase mi kdosi

Zase mi kdosi za mými zády

drátuje nebe do balíků

za spěšnou poštou zásilek bez adresy

vidím stát zástupy dychtivých kujebáků

Ať ve znaku hvězda bílá

rudá či žlutá anebo nic

ať kříž

půlměsíc naštorc

či totem s klikyháky –

Je to vždy kosa smrtky

je to vždy malá domů

je to vždy k pozvracení

 

Žalm první

Kdo stvořil genetickou spirálu

architektury člověka?

Kdo jednou provždy řekl nám

že prach jsme

a v prach nás kdykoliv obrátí

Kdo zůstavil žertem snad

panoptikum lidské společnosti

k podobě své

či k podobě andělů padlých po Kreku

Kdo vložil Šém rozumu

do prázdného důlku kdes

mezi hýžděmi

Kdo vdechl do hlíny

tajemství myšlenky trojjediné

Loupit Násilnit Zabíjet

Podříznout tělo i ducha

pod fanglí ztopořenou

sobě ku prospěchu

pod hymnou sta jazyků –

Na tvém hrobě Já posedlý tančím

tvé děti Já zahubím obojkem otroků

tvou ženu Já bezvěrče

nechtěj vědět

A znova snít o čemkoliv

znova nabízet a přijmout

ruku podanou lidskou dlaň

 

A vyrvat z tlamy žraloka

posvátný Boží zub

 

Krajina

Jablíčka jablka ptáci v povětří

a dýchání

dýchání pospolu

Krajiny znamení mělkostí brodu

bosou nohou řeky ráchání

děvčata sukénku podkasanou

kde bílá s růžovou

splývání

A krev

vlčích máků krev

všudypřítomná

 

Skica

Všechny časoměrné strojky

přesýpací písky nanosekund

nejsou vždy stejného výsledku cifry

v okamžiku měření oběhu Slunce

greenwichskému času

moskovskovo vremja

či zvonkohry pražské Lorety

Každý z nich podle svého plotu

záhybem pěšiny součtu množin

Jedno jen jediné kohoutí kokrhání

nabízí pokaždé znova šanci

zahlédnout skulinou

zakřiveného časoprostoru

čísi nadechnutí k výkřiku

vteřinku zaváhání

 

A ptáci proč

neptají se zda smí

zobat z cizího stolu

a ptáci proč

nepřijmou ruku podanou

plného krmítka

výměnou za létání

za právo zemřít prudkostí letu

Z očí do očí mlčky

bez doteku

 

Déšť

Prší

prší a déšť s větrem

svlékají stromy v nahotu

ale není zde chlapce co toužil by

deštěm osleplý

zavzlykat nepřestávej

prosím nepřestávej

nikdy se nedosytím panenských jablíček

doteků větvoví

Není zde muže jenž sevřít by dokázal

míjení chvíle v prázdnotu

Není zde nikoho kdo chtěl by zapírat –

Nepřestávej

prosím nepřestávej

 

Dovětek

Toliko ticho žádám sobě

tišší blikání hvězd

signálů vzkazy šifrované

abecedou Morseovou

 

Ticho tišší mlčení hvězd

žádám sobě mzdou

andělů ztracených šepoty

toliko vzývám ozvěnou

 

Dřevěné loutky

Dřevěné loutky na věži orloje

dvanácte apoštolů bez pohlaví

neznají závrať touhy muže

slabost ženy

dřevěných srdcí červotoče

polibek zrady nezabolí

Třináctý řadou lámaný kolesem

třináctý řadou sám v sobě křičí

sám v sobě zajatec bez milosti

Třináctý řadou má stejnou krev

jako já krvácí

má stejné jméno

jako já nosím v průkazu totožnosti

Třináctý v řadě jsem já –

Než skřípnou dvířka na orloji

oknem třískne průvan chvíle

než naznak padnu

naznak do soukolí

 

Františka

Tolika těžkostí života

s kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

- aby tej války nikdá už nebylo –

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

 

Hej

Hej Slované

křičím k ochraptění

odpověď duní ozvěnou

Tady Tady Tady

Budeš-li sám mezi lidmi

zavolej

jsme hlínou všude tam

všude tady

všude s tebou

Srostlí dojednoť

 

Omšelý

Omšelý hábit odkládá zima

ptáci se hašteří k hnízdění

mne dlaně žhnou krví

srdce zebe

ku smrti mládnu

stárnu k početí

Já vínem samotu opíjím

veprostřed třeštění

 

Osmnáct řádků Janu Skácelovi

Co víc může si přát básník

do bronzu odléván

kapkami do vody

a veršem

kaluží

capají děti třísní holubi

 

Co přeje si muž s berlemi

gravitací těla svého

čtyřnohý pták nevzlétne

náměstím Svobody

 

Co můžu si přát

spřízněný s dětmi

s holuby

básníkem Janem z Brna

záměnou sebe s kýmkoliv

Osmnáct řádků vráceno kašně

penízkem přes rameno

mincí do vody

 

Proti zdi

Čůral jsem proti zdi

až k první krvi chlístal moč

čekali zpovzdálí kamenní voyeuři

poslední kapkou až uskřípnu zip

až dokončím výstup Pierota

zda vepíši sloku

zda vzepnu se a překročím stín

počůraných bot