VĚRA BERANOVÁ

Ke zlatému fondu, a to nejen kulturnímu, patří bezesporu Národní galerie, v poslední době je její náze, doplněn přidáním místního určení – Praha. Je zajímavé, že s tímto nápadem nepřišlo ani Národní divadlo či Národní muzeum. Možná, že nové vedení, které představuje ředitelka Alicja Knast, chce tímto připoutat větší zahraniční pozornost.

Národní galerii vzpomínáme při příležitosti 226. výročí od jejího založení. Tedy nejde o kulaté výročí a přece? Asi půjde o zviditelnění nového vedení a bezpochyby deklaraci otevřenosti galerie vůči veřejnosti, tedy nejen vstřícnosti k tradičnímu publiku.

Národní galerie si to jistě zaslouží, už jen vzhledem ke svým dějinám. Vždyť je druhou nejstarší institucí po pařížském Louvru. Tak mne napadá, jestli si tak významné instituce, jako je například Louvre, přiřazují místo působení – Paříž, či Uffici – Florencii, nebo Prado – Madrid?

Tedy je to již 226 let od založení předchůdkyně NG – Společnosti vlasteneckých přátel umění. Avšak nejstarší díla ve sbírce se vážou již na pověstnou sbírku Rudolfa II., což je především rozměrné dílo Růžencová slavnost Albrechta Dürera a ten „zbytek“, který zůstal po švédské okupaci.

Instituce, která se stala předchůdkyní Národní galerie, Společnost vlasteneckých přátel umění, vznikla 5. února 1796, tedy právem patří k nejstarším organizacím v rámci evropského kulturního dění. Tehdy se vlastenecky zaměřená šlechta a měšťanstvo rozhodli založit sdružení, které by pozvedlo veřejný vkus. Sbírka uměleckých děl se postupně rozšiřovala o další akvizice, to nejen v rámci domácí produkce, ale i zahraniční. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se pak proměnila v roce 1918 v ústřední fond, který vedl významný umělecký historik Vincenc Kramář a pod jeho vedením se instituce programově věnovala také modernímu umění, včetně významných děl francouzského moderního umění. Od roku 1949 se pak sbírky soustředili pod hlavičkou NG.

Novodobé dějiny Národní galerie jsou svázány s hledáním adekvátního, důstojného místa pro prezentaci jejich sbírek a pro další činnosti spojené s touto organizací. Dlouho se uvažovalo o vybudování centrální budovy, spolu s hledáním výhodného místa. Uvažovalo se o takových jedinečných lokacích, jako byla například Letná nebo Kampa, návrhy byly z ateliéru Josefa Gočára.

Řešení se našlo až mnohem později, také díky tehdejšímu řediteli, který působil v letech 1967–1990, Jiřímu Kotalíkovi. Uvědomil si, jakým potenciálem disponuje Praha, ve smyslu nevyužitých či neadekvátně využitých prostor, které se přímo nabízely k výstavní činnosti. Především se mu však podařilo přemluvit rozhodující orgány ke schválení těchto významných projektů. A dodnes se zde vystavuje. Jsou to především paláce a objekty ve Starém Městě a na Hradčanech: Klášter sv. Anežky České, Šterberský palác, Schwarzenberský plác, Salmovský palác, palác Kinských, Veletržní palác, Valdštejská jízdárna. Dále Český a Slovenský pavilon v Benátkách, využívaný v rámci Benátského bienále. Byl to také zámek Fryštát a zámek Žďár nad Sázavou. Právě tyto jedinečné prostory umožňovaly a umožňují promyšlenou a cílenou instalaci jak v rámci stálých, tak i výměnných výstav.

Nejsou to však jen výstavy, ale například vzdělávací programy, komentované prohlídky, přednášky, debaty, také například program NG – dětem.

Situace posledních dvou let podmínila také novou formu prezentace nejen výstav, sbírkových fondů, jedná se o různou podobu on line. Tady se stále otevírají téměř nekonečné možnosti prezentace fondů NG. Jistě tato situace přispěje k širší výstavní dramaturgii využívající méně známé sbírkové fondy a tím k rozšíření možnosti plastičtějšího výkladu jak autorů, tak i epoch ve vývoji výtvarného umění.

Národní galerie v průběhu posledních let, tedy po roce 1990, prošla řadou proměn, které byly svým způsobem podmíněny velkou fluktuací jejich ředitelek a ředitelů. Bylo jich po současnost deset. Někteří působili jeden, či dva roky. K těm, jejichž působnost byla relativně delší, když opomeneme výraznou a jedinečnou éru Jiřího Kotalíka 1967–1990, patřil například Martin Zlatohlávek 1994–1998. Milan Knížák, který vyvolal řadu diskusí uvnitř umělecké komunity, působil v letech 1999–2011. Poslední z těch, kteří vedli NG více než jeden či dva roky, byl Jiří Fajt (2014–2019), jehož odvolání vzbudilo emoce i mimo umělecký svět. K jisté nestabilnosti přispěla také částečná proměna loga.

Z těchto několika údajů je celkem zřejmé, že k budování takové instituce tak, aby splnila své poslání, je nutné, aby „ prostřednictvím uměleckých děl povznesla ducha národa“. Je tedy potřebná a nutná jistá kontinuita.

V této souvislosti si můžeme jen přát, aby následující éra, následující desetiletí či století, byla Národní galerie ušetřena těchto turbulencí.