VÁCLAV PELCMAN

K četbě knih věnovaných fenoménu ČSLA přistupuji vždy s obavou. Protože jsem si také odsloužil 26 měsíců a vím své, rozčilují mě autoři typu švandrlíků. Jsem proto rád, že někteří autoři svou tvorbu mají k dané problematice uměřenou. Tak učinil například Václav Jelínek (1920): Šest centimetrů do civilu (Naše vojsko, 1968, vydání 1., 10 000 výtisků. Z jeho postřehů jsem si vybral k problematice kázně: „Maryška (hrdina) kdesi četl, že míra svobody se musí platit i určitou mírou nesvobody.“ To platí vždy a všeobecně. To by si měli uvědomit všichni ti, kteří svým omíláním a souzením „totality“ zapomínají, že ta je i dnes. Jiná moudrost: „Vojnu nedělají důstojníci. Teda vojnu jo, ale ne buzeraci. Tu dělaj právě ty svině (tzv. mazáci). Většinou má takovej mizera z civilu komplex méněcennosti, a jak dostane trochu moc, snaží se udělat z tebe boží hovádko.“ Podle mne to platí i o těch, co po vykonání ZVS pokládali za nutné vylíčit své poznatky v různých satirách (nic proti tomu), ale nenávistných, omezených a politicky motivovaných. O autorovi této knihy se mi nepodařilo objevit žádné další životopisné údaje, asi není (nebyl) demokrat. Já si ho jako autora zmíněné knihy přesto cením za jedna. Dokázal vyhmátnout to podstatné o životě v československé armádě v době „totality“, na rozdíl od mnoha rádoby intelektuálů, kterým sloužila jako laciný, primitivní objekt k jejímu hanobení a pro získání popularity u nenáročných čtenářů.

Také můj současník Jan Beneš (1936-2007): Do vrabců jako když střelí (Naše vojsko, 1965, 2. vyd., 8000 výtisků) se s tématem vyrovnal čestně. V roce prvního vydání (1963) jej pochválil Jan Petrmichl, v druhém Milan Jungmann. Třináct povídek od útvarů různých zbraní, v souvislosti se ZVS, pokládám za věrohodné, zajímavé, s pronikavým pohledem na detaily dané situace, stále se snažící o objektivitu, jak nebývá zvykem. Také jsem prodělal podobné příhody (jen u jednoho druhu zbraně) a musím přiznat, že je to opravdu věrný obraz myšlení mužů v podobných situacích. Autor s velmi bystrými postřehy, schopný objektivního posudku a talentovaný vypravěč. Přečetl jsem jen dvě jeho knížky, ale řadím ho mezi mistry zajímavých vyprávění, kteří dokážou vyhmátnout nezvyklé, pronikavé detaily z normálních životních osudů, prostředí a situací.

Z jiného soudku je tvorba novodobého znalce vojenského života za totality. Jeho tvorba vzniklá za demokratického zřízení poskytuje čtenářům ten svobodný pohled na službu v československé lidové armádě. Jan Drnek (1960): Ideal army blues (Západočeské nakladatelství, 1991). Již na jeho vzhledu (foto na záložce), jako u jeho kolegy Švandrlíka, je vidět, že má pod čepicí. A vůbec i jeho další rekvizity jsou chlapácké a dost napovídají.

Autor ve svém pamfletu si v zápalu boje za demokracii sám protiřečí. Dril nebyl vynalezen v ČSSR, ale byl a je znám (a daleko propracovanější) v Rakousku-Uhersku, a vůbec všude, i v Cizinecké legii. Dalo se to přežít za Čepičky i za Lomského, a bylo to v zájmu velké věci. Blbci byli a budou (i mezi autory). Je třeba více číst a myslet. Jeho knížka je ubohý paskvil, napsaný aby se zalíbil vydavatelům, těm současným, a vůbec lidem od peněz. Doufám, že již to autorovi znovu vytiskli na křídovém papíře s grantem EU. Je třeba se těšit i na pokračování. To snad již Petr (hrdina) přiletí domů vrtulníkem Bundeswehru („nažranej, a s peřinama“). Děj nemíním osvětlovat, knihu již každý intelektuál jistě četl. Kniha asi bude mít i dost sympatizujících a snad se proto najde i nějaký producent, a za pomoci ochotných umělců (takových typů máme i na vývoz) se milovníci komedií dočkají filmového zpracování. V rozmezí dvou let se literatura změnila k nepoznání, ale ještě na poslední chvíli se podařilo vydat další vynikající dílo: Jiří Houser (1949): Zkouška bez zápočtu (Naše vojsko, 1989). Autor se v krátké době vypracoval na reportéra časopisu Československý voják, a proto má jistě dostatečné informace, o čem je řeč v literatuře o službě v lidové armádě socialistického státu. Jeho příběh začíná v Praze přípravou na maturitu, úvahami o dalším profesním působení. Hlavní náplní románu je však ZVS. Autor popisuje celý cyklus průběhu života v zeleném oděvu s exkursemi do občanského (i milostného) života. Jeho líčení je věrné a přesné. Je to lahůdka pro čtenáře knih s vojenskou tématikou. Děj není vůbec jednotvárný, ale obsahuje i technické popisy vojenského cvičení. Z textu jsem si vypsal jeho vzpomínku na Prahu té doby: „Do té starosvětské kavárny (Slavie) naproti Národnímu. Dali jsme si horký čaj, k němu dort se šlehačkou… Kavárna byla skoro prázdná a tichá…“ A protože již tehdy se objevovaly kritické názory na povinnou službu, hlavní hrdina svému nejlepšímu kamarádovi říká: „Ale když něco neznám, tak o tom nemluvím. Narukuj a potom mluv. Nebo třeba i piš. Jinak se na to radši vykašli.“

Je jistě třeba věnovat dost prostoru pro satiru i v armádě, ale ta by neměla urážet zásadní stavební prvky společnosti. Sám jsem se nemálo zasmál Škvoreckého líčení zkoušek na Fučíkův odznak, ale současně mám na tento počin jiné, nesmazatelné vzpomínky. Přestože jsem hodně četl i před nástupem ZVS, ale většinou běžný brak, na vojně, díky snaze o získání tohoto ocenění, jsem „musel“ přečíst mnoho neznámého. Postupně jsem přečetl v knihovně vše. Bylo tam jistě i dost nepříliš literárně kvalitních knih. Ale tam jsem se naučil číst tzv. krásnou literaturu. To mi zůstalo a děkuji za „utrpení“ sloužit v lidové armádě. Stali se tam z nás muži a naučili jsme se i mnoho dobrého pro zodpovědný život.

Den ČSLA a celé její dějiny by neměly být zapomínány, ani když je nyní upravuje celá armáda „historiků“, aby vymazala nebo potřísnila její památku. ČSLA vznikla přetvořením armády francouzského vzoru v roce 1953 a každoročně se připomínal její svátek 6. října jako výročí bojů u Dukly, na které se ovšem dnes má zapomenout.