FRANTIŠEK MAREŠ
Pojem studená válka se používá pro označení vleklého konfliktu mezi SSSR a západním světem, který, i když nepřerostl do horké války, rozpoutal pozoruhodnou vojenskou, politickou a ideologickou rivalitu.
Poprvé se tento termín vyskytl ve 14. století, kdy označoval dlouhotrvající konflikt mezi muslimy a křesťany ve Španělsku.
Do moderního politického slovníku vstoupil po 2. světové válce jako označení konfliktu mezi SSSR a západním blokem a popularizoval ho komentátor Walter Lippmann.
Konec studené války ve smyslu rivality mezi dvěma konkurenčními a zhruba stejnými bloky je jednoznačně spojován s nástupem M. Gorbačova k moci roku 1985 a rozpadem SSSR.
Ale názory na to, proč studená válka vznikla, se liší:
Jedni tvrdí, že vinou USA a s nimi spřízněných západních států, druzí, že vinou Sovětského svazu a jeho satelitů.
Další okruh otázek vytváří dokonce čtyři směry-školy, které se pokusily odpovědět, v čem spočívaly zdroje konfliktu.
První zastává názor, že šlo o tradiční mocenskou politiku velmocenské imperiální reality, o vliv a nadvládu, stejně jako dřív, nyní však realizovanou pod novou ideologickou maskou.
Druhá klade důraz na poznávací a subjektivní faktory, na to do jaké míry byly zanedbány možnosti udržet alianci z válečných dob, řešit vzniklé otázky a zabránit závodům ve zbrojení.
Třetí škola vidí ve studené válce pouze domnělou rivalitu mezi oběma bloky, kterou využívaly oba, aby usměrňovali myšlení vlastního obyvatelstva a satelitů a mohly těžit z výroby zbraní.
Čtvrtá škola svým hodnocením nevidí ve studené válce konflikt mezi státy ani čistou vojenskou rivalitu jako její hlavní stránky, ale považuje ji za konflikt mezi dvěma odlišnými, konkurenčními sociálními a politickými systémy, které zápasí o převahu na globální úrovni.
Jen je třeba dodat, že v tomto čase na jedné i druhé straně dělící „ železné opony“ žili lidé, kteří si po zkušenostech prožité války přáli mír…
A přestože studená válka zrodila dvě velká vojenská uskupení – v roce 1949 Severoatlantickou alianci a šest let po ní Varšavskou smlouvu – přinesla dlouhotrvající mír. A to, že nedošlo k „horkému“ konfliktu, byl výsledek práce diplomatů, státníků a bezesporu oboustranně profesionálně fungujících tajných služeb, v současné době často pohledem senzacechtivých a neinformovaných žurnalistů, kteří se pilně a hloupě snaží dehonestovat jiné. A samozřejmě lidí z obou táborů, kteří si v paměti hrůz prožité války, přáli mír. Tedy všech těch „obyčejných“ jejichž postoje a činy bouraly „ berlínskou zeď“ daleko dřív, než bylo dovoleno ji zbourat.
Rozdělený svět v této válce-neválce přinesl Olympijské hry v Londýně roku 1948; byly po 12 letech první. Čechoslovák Emil Zátopek zvítězil v běhu na 10 kilometrů a v běhu na 5 kilometrů získal stříbro, za vítězným Belgičanem Gastonem Reiffem. Od vítězství ho dělily jen dvě desetiny vteřiny… Následovaly Helsinky. Konaly se v roce 1952. Studená válka vrcholila. Emil zvítězil v běhu na 5 i 10 kilometrů a v maratonu, ale osobně vybojoval ještě jedno veliké lidské vítězství. Odmítl na OH jet, pokud se jich nezúčastní mílař Stanislav Jungwirt, jehož otec byl po roce 1948 neoprávněně vězněn. Jungwirth na olympiádu jel. Jen ti znalí praktik 50. let ocení Zátopkovu velikost víc jak jeho sportovní výkon.
Následovala další vítězství, další medaile, další rekordy a z Emila se stala nejen národní, ale světová sportovní legenda.
A pro ty naše publicisty, kteří s diagnózou neznalosti a titěrného čecháčkovství, s osobním charakterem pana Broučka a jemu podobnou fyziognomií čekají, až jim různobarevná politika dovolí bořit naše legendy a mýty, je třeba připomenout jejich podobnost se štítovci, žijícími na těle žraloků. Chtějí zabít legendu, jako by to vůbec šlo. Ale kdyby nebyla, na čem by se s vehemencí jim vrozenou živili? S dodatkem zamyšlení, co je to za lidi a komu a proč posluhují.
V tomto čase, kdy bylo v zájmu získání hlasů použito kdeco a proti komukoli, je třeba hlavně politiky upozornit, že sport oproti politice je změřitelný. A změřitelnost jej vyčleňuje z běžného klišé předvolebních polopravd a vizí, neboť metr je metr a vteřina je vteřina a zápas s nimi lze vyhrát i prohrát. Protože i čestná prohra je vítězství, což se o politice, zvláště naší současné, říci nedá. A výsledky se pro potomky zaznamenávají.
Ale pojďme do Londýna 23. května 1966. Plukovník Emil Zátopek přebírá čestnou cenu od úřadujícího předsedy Anglo-American Sporting CLUBu, majora Easta. Cenu mu klub udělil za přínos pro rozvoj sportu ve světě a vzoru pro soutěžení fair play.
Tím se Emil Zátopek zařadil do společenství výjimečných sportovců, kterými byli: princ Filip, manžel britské královny, Mohamed Ali, Gordon Piere, Emilův soupeř a první gratulant. Anglo-American Sporting CLUB ve své činnosti pokračuje do dnešních dnů a jeho členy jsou podnikatelé, pracovníci státní služby, vysocí důstojníci, novináři i herci. Klub je výhradně mužský.
„Sport (řečeno slovy Bílé knihy o sportu. Usnesení Evropského parlamentu, 8. květen 2008) má zvláštní společenskou roli jakožto nástroj sociálního začlenění a integrace, je důležitým nástrojem podpory mezikulturního dialogu a mimořádným způsobem přispívá k rozvoji a prosazování zásadních společenských, kulturních a výchovných hodnot, jako je čestnost, tolerance a vzájemná úcta, solidarita, dodržování pravidel, týmový duch a sebekázeň. Sport hraje v evropské společnosti zvláště významnou roli, pokud jde o zdraví, vzdělávání, sociální integraci a kulturní hodnoty.“
A tato slova, napsaná 42 let po pobytu Emila Zátopka ve Velké Británii, plně dokládají příběhy z desítek setkání, která v Anglii měl. Nikomu nevadilo, že je z Československa, malé, neznámé země, pro kterou není třeba riskovat válku, jak řekl v roce 1938 při návratu z Mnichova sir Arthur Neville Chamberlein. Naopak, jako by ovál atletického stadionu dokázal obepnout Evropu a spojit ji v gestech a pozdraveních. Jak by na okamžik lidé zapomněli na kýmsi rozdělený svět a chvíli běželi ten Emilův závod, ve kterém vítězí dva. Přátelství a rozum. Dvě veličiny od nepaměti posouvající hranice možností. Kdyby jich nebylo, vítězilo by se těžko a možná vůbec ne. Emil Zátopek celým svým životem potvrdil, že údělem jedinečných není jen vítězit, ale žít a pomáhat žít. A že v určitém čase má vždy jedna z těchto dvou možností přednost.
A nyní několik malých příběhů z Emilových setkání:
Emilův pobyt se dostal do zpravodajství všech sdělovacích prostředků. Byl pozván ministrem sportu. Mluvil anglicky. Tehdy zvolený poslanec, rodilý Čechoslovák, tiskový magnát Robert Maxwel, nabídl Zátopkovi vydat jeho životopisnou knihu. V té době byl v Londýně i spisovatel Jaroslav Matějka, který sbíral materiál ke knize o siru Winstonu Churchillovi. Byla jednou z nejlepších, které byly o Churchillovi kdy napsány. Z Emila a Jaroslava se stali přátelé…
Na přání labouristické strany si Emil prodloužil o týden pobyt v Anglii a podnikl cestu po severních hrabstvích. Na všech setkáních exceloval. První bylo na univerzitě v Newcastlu. Druhé setkání: střední odborná škola dívčí. V lavicích sedělo po dvaceti pět set dívek. Každá řada pod dozorem mlčící paní profesorky a hrobové ticho kolem… A Emilovo vystoupení minutu po minutě měnilo tuto atmosféru mlčení a skončilo doslova hurónským smíchem dívek, vážených paní profesorek i profesorů.
A když Emil na rozloučenou vyslovil v několika slovech svoji životní filozofii: „ Když nemůžeš, tak přidej“, změnil se smích v dlouhotrvající ovace. A v potlesku všech bylo cosi lidsky osudového, snad pochopení jednoho druhým.
V Coventry byl Emil požádán, zda si zahraje kriket. Když Emil mistrovským kriketovým úderem odpálil míček, starosta Coventry zvolal: „Je to náš člověk, hraje kriket…“
Na konec pobytu Emila Zátopka uspořádal československý vojenský přidělenec recepci. Dlouho nikdo nepamatoval takový zájem o československou ambasádu. A podle protokolu vítal příchozí vojenský přidělenec a Emil. Barytonovým hlasem, ve slavnostní uniformě britského důstojníka, oznamoval profesionální uvaděč jména hostů… První přišel finský vojenský přidělenec, Emil ho uvítal finsky, potom vítal Švéda, Francouze, Holanďana, Rusy, Němce a nakonec Číňana, všechny v jejich řečech. A ty ostatní: přišlo několik důstojníků z WAR OFFICE, téměř všichni vojenští přidělenci, Emila přišel pozdravit i prezident FIFA sir Stanley Rose, vedoucí funkcionář Wimbledonu, vedení Quins Club, vedení Anglo-American Sporting Clubu, poslanci, novináři, bývalí soupeři. Obdobné akce trvají maximálně dvě hodiny, tato skončila o půlnoci.
Přemýšlím nad velikostí těch, kteří z jednoho i druhého bloku dokázali po desítky let udržet pro nás všechny mír.
A nechápu, jak je možné, že „méně jak třicetiletý odborník politolog“ je na internetu interwievován nevzdělanou a naivní moderátorkou na téma nevyhnutelnosti příští války.
A co a kdo mu dovoluje prohlásit, že uplynulo 80 let míru a podle historické statistiky musí přijít válka a on že tuto periodicitu pochopil a smířil se s ní.
Co se nám všem ztratilo v posledních desítkách let z mysli? Je to úcta k životu, vidina budoucnosti nás, našich dětí a dětí jejich dětí? Dokážeme si ještě vážit každého dobrého dne a dobra vůbec?
Nekompromisně trestáme dopravní přestupky, trestáme mravní a morální pochybení, trestáme neplacení nájmů, půjček… řekneme, takový je svět. Ale kde jsou tresty za hloupá rozhodnutí politiků a kdo sečte lidské i finanční ztráty jimi způsobené současnosti i budoucnosti? A počítáme ještě vůbec s budoucností? Dokážeme ji pojmenovat? Nebo ve slepé víře sloganu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, způsobíme opět nezaměstnanost statisíců lidí?
A nějak o tom všem je náš současný čas. Zapomněli jsme na fakt, že život jde po tisíciletí cestou: narození – život – smrt.
Počítačový věk, a nejen on, nám v různých hrách s prstem na tlačítku dovolil znovu a znovu prožívat vše a vše také vypnout, když nás to přestalo bavit. Ale jde život vypnout a až se nám bude zase chtít, stejně jako do hry, do něj vstoupit?
Zabýváme se těmito otázkami v masmediálních kampaních, jsou obsahem volebních sloganů, nebo je to jen trik „barnumské reklamy“?
A v tomto kolotání, co je, bylo a bude, co je třeba zatajit, přejmenovat a pojmenovat, aby bylo objeveno, objasněno, vysvětleno a samozřejmě vyučováno v povoleném rozmezí „pravdy vítězů“, se nějak zapomnělo na nesmrtelnost legend. My vůbec rádi zapomínáme na velikost
našich předků, bytostně nepromíjíme úspěch současníkům, a to, že jsme Češi, je nám třeba občas připomenout. A naším mnohým deklamátorům historie, kteří si osobují bez studu mluvit o všem možném k národu, je třeba rozšířit jejich vzdělanostní obzor: Zátopka nepochopili komunisté, nepochopili ho další političtí „turisté“, ale jak je tomu u nás vždy, pochopili ho lidé za hranicemi a ve sbírce archivu Adidas uchovávají jeho olympijské tretry z roku 1952 z běhu na 10 kilometrů. Protože to byl běh, kterým Emil Zátopek vložil svůj kamínek do mozaiky budoucnosti.
Byl téměř poslední den Emilova pobytu. Přátelé i jejich děti navštívili obrovský lesopark Virginia Waters. Je v blízkosti královského paláce. Parku vévodí totem, dar kanadských indiánů anglické královně. Vedle totemu je malé jezírko. Honzík, jeden z chlapců, si nesl v tašce parníček na baterku. Nemohl se dočkat, až lodičku vyzkouší… jezdila v malých kruzích a tak jí Emil nastavil kormidlo na větší poloměr. Báječné. Parníček brázdil hladinu až do náhlého poryvu větru, který jej zahnal do rákosí. A vrátit ho k břehu se přes veškeré snažení nedařilo.
Zklamání Honzíka se nedalo nevidět.
Emil se najednou svlékl, vstoupil do jezírka a brodil se k lodičce. Ozvala se píšťalka strážce parku doprovázená direktivním nařízením: „Okamžitě se vraťte. Musím vás pokutovat.“
Lidé se začali zastavovat a srocení bylo stále větší. Najednou z jeho středu vystoupil starší, skutečně anglický gentleman a oslovil strážce parku: „Člověče, víte, koho obtěžujete? Je to jeden z nejslavnějších sportovců všech dob, plukovník Zátopek. Pomohl malému chlapci zachránit lodičku. Kolik ta pokuta dělá? Já ji zaplatím…“
Hlídač se podíval na Emila, sklopil hlavu se slovy: „Nepoznal jsem vás, moc se omlouvám. V roce 1948 jsem vás viděl ve Wembley, když jste vyhrál závod na 10 kilometrů.“
A je to téměř symbolické. Lodička, dálka, naděje a cesta, schránka pro přání a touha, že se splní. Co si tehdy Emil přál, to se už nedovíme…
Ale kdyby bylo u našich odpovědných pedagogických a školských pracovníků alespoň procento úcty k velkému životu a člověku, bylo by v dedikaci učebnic napsáno: „Když nemůžeš, tak přidej.“
A v hodinách literatury by paní učitelky a profesorky řekly, že legendy jsou na celém světě bohatstvím národa a žádná doba je nemůže zničit, protože tím, že jsou o skutečných lidech, jsou nesmrtelné.