S Jiřím Jírovcem hovoří Monika Hoření

Vloni jste vydal knihu. Kolikátou a jak se jmenuje, o čem je?

Musím předeslat několik slov proti útokům, které po rozhovoru nepochybně přijdou. Jsem z nestranické rodiny. Můj tatínek byl světový parazitolog, a přestože neměl rudou knížku, stal se za svou práci laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce. Moje maminka byla středoškolskou profesorkou a praktikující katoličkou. Bylo to inspirující prostředí a velká škola kritického myšlení.

Jako přispěvatel do několika serverů i jako autor knih jsem nikdy nepoužíval informace z „proruských zdrojů“. Dokonce si mě nikdo nepokoušel koupit. Moje psaní odráží zkušenost ze života na obou stranách Atlantiku.

Moje první čtyři knihy jsou: Mé přítelkyni, Sladký život, Lidé a příběhy z Hodkoviček a Hrách na stěnu házeti.

Zatím poslední, v pořadí pátá, se jmenuje Pohádky pro mladší a pokročilé. Jejím základem je pohádka, kterou jsem mnohokrát vyprávěl své dceři Kristině, když byla malá. Původ má v Erbenově Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Udělal jsem z nich tři chlápky, kteří v hospodě u piva dostanou nabídku, aby osvobodili princeznu. Kniha dále obsahuje několik polidštěných starozákonních příběhů a pak „moderní“ pohádky, o nichž kdysi Jan Werich řekl, že se těžko dokončují, protože se po tradičním začátku přesouvají do současna.

Biblické příběhy nám vyprávěla paní katechetka Čistecká. Bylo to v době, kdy Gottwald a spol. měli napilno s vytvářením doby hnusu a devastace (jak si myslí zjednodušený Farský) a nechali nábožku v osnovách základních škol. Troufám si tvrdit, že všichni tehdejší vůdcové prošli v mládí náboženskou výchovou a stejně jako Cimrman se obávali, aby je Bůh nepotrestal, kdyby s ateismem zašli příliš daleko.

Pohádky mají úspěch u lidí, jimž jsem je věnoval. Kritika je nezaznamenala a Unie českých spisovatelů usoudila, že cena, kterou mi udělila za knihu Sladký život, mi na nějakou dobu stačí.

Snad si mohu dovolit říci, že si vzhledem k vašim „odžitým“ letům leccos pamatujete a viděl jste také kus světa, žil s rodinou léta v Kanadě. Nebudete psát paměti, aspoň v elektronické podobě?

Paměti psát nebudu. Věk bych na to měl, ale zbraňuje mi v tom způsob mého psaní. Vždy popisuji události, tak jak se staly a vystupují v nich skutečné postavy. Pro paměti bych své knihy musel smrsknout do jedné, a do toho se mi nechce. Nejblíže pamětem je kniha o Hodkovičkách a pak, zatím jen rozepsaný, příběh mé cesty na Západ.

Většinou teď reaguji na současné události. Například na programové prohlášení Fialovy vlády. Jsou to neuvěřitelné plky, které může dát dohromady jen člověk jiného ražení. Jsem fascinován tím, co vymyslel pětikoaliční slepenec. Například pasáží věnované vzdělání.

Co konkrétně?

Cituji z programového prohlášení vlády: „Budeme klást důraz na rozvoj gramotností, znalostí a dovedností potřebných v každodenním životě. Zaměříme se na podporu občanského vzdělávání, etické výchovy, finanční i mediální gramotnosti a kritického myšlení. Promění se výuka dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus.“

Většinou to jsou kecy. Zajímavé je zaměření na mediální gramotnost, tedy na roli učitele jako politruka. Poslední citovaná věta má ospravedlnit prznění československých dějin.

Kladete si otázku, co to znamená ona „proměna výuky dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus“. Co myslíte, že z toho vzejde?

Naší historie se zmocnili prostituti, jinak se to nedá říct. Pokračují v tom, co započali politici po roce 1989, když z tehdy pochopitelných důvodů vykreslovali Československo jako zaostalou zemi, kterou právě oni vrátí k životu prostřednictvím privatizace a neviditelné ruky trhu.

Když jsem v roce 1991 přijel po pěti letech v Kanadě na návštěvu do Prahy, bylo mezi kamarády cítit nadšení ze změny. Mohli dojet do Vídně na kávu. Z maloměsta v Ontariu jsem již před tím mamince napsal, že jsem rád, že Československo má takového prezidenta, jako je Havel. Postupem času jsem dospěl k závěru, že jsem se zcela mýlil. Havel se totiž proměnil ve slouhu, který prodal svoje původní názory za poklepávání na rameno a čestné doktoráty. Šlo o stejnou proměnu, jako by zelený Bursík koupil doly na uhlí a stal se uhlobaronem.

Když jsem se v roce 2014 vrátil natrvalo, žádné nadšení jsem nenašel. Vše jde podle Orwella: Proléti mají fotbal a pornografii, válka je mír, otroctví je svoboda, nevědomost je síla a v mediích jsou pětiminutovky nenávisti.

Mně je jasné, že se v souladu s usnesením europarlamentu o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy bude dále a hlouběji a usilovněji vykládat o nacismu, fašismu na jedné straně a komunistických myšlenkách na straně druhé jako o zvěrstvech stejného druhu, ta tendence je již všeobecná.

Začnu scénou z filmu Na samotě u lesa. Svěrákův filmový syn vyleze z dřevěného záchodu a hledá splachovadlo. Děda, tedy Kemr, mu říká: „Nech to ležet.“ To platí i pro historické události. Nemají se zakrývat, ale ani zneužívat pro propagandu.

Můžeme psát o procesech padesátých let a odsuzovat je. Jenže nemůžeme vytípnout třeba Horákovou a říkat komunisti jsou kurvy, protože ji zavraždili, a pokud se kdy omluvili, tak jen málo, protože zůstali komunistickými kurvami. Tak vedl redaktor Klepetko rozhovor s Martou Semelovou o politickém programu KSČM.

KSČ ani KSČM se nedokázaly s historií let 1948-89 vyrovnat. Nikoli dalšími omluvami, ale zasazením jednotlivých událostí do kontextu doby. Západ se vždy snažil oslabit sféru vlivu sovětské zóny. Nešlo o lidská práva, ale o nebezpečí, které teoreticky představoval systém, který nebyl založen na zisku.

Komunisty dosud nenapadlo sestavit knihu, v níž by jedna kapitola měla název „Jak jsme nalítli“. V ní by mohla být pasáž o existenci plukovníka Josefa Swiatla, který byl v Polské sjednocené dělnické straně odpovědný za vnitřní bezpečnost.

Moderní učitel dějepisu bude dávat jedničky, když žák správně odpoví, že komunisti byli vrazi. Netřeba vědět o Stalinově teorii o zostřování třídního boje v období zmírajícího kapitalismu. Předpokládala, že v té době vzroste snaha rozvrátit nový systém. Netřeba vědět, že Swiatlo byl agent CIA. Z archivů by se možná dalo vyčíst, jaká varování Polsko do Prahy posílalo. Vždyť „zrádci“ již byli odhaleni a odsouzeni v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku. Není přece možné, aby v Praze neexistovali. No tak se našli. Není obtížné najít politika, který by neměl máslo na hlavě. Jak bylo řečeno, v nevědomosti je síla, která ochraňuje novou moc.

K procesům lze dodat, že bylo snadné věřit, že: „Před soudem stojí lidé, kteří spolupracovali s imperialisty, aby mařili budování spravedlivější společnosti.“ V takové atmosféře bylo snadné získávat podpisy žádající nejpřísnější postihy.

Moderní učitel se vyhne mccarthismu, tedy období, kdy byla v USA honička na komunisty a jim podobné neamericky smýšlející levicové živly. Nebude vykládat o rasové segregaci, rasismu a třeba popravě manželů Rosenbergových. Americký prezident se totiž o čtyři roky později zachoval stejně jako vrah Gottwald a odmítl dát milost Ethel Rosenbergové, přestože za ni rovněž orodovaly světové osobnosti. Podle některých pramenů byla odsouzená na základě falešného svědectví.

Moderní učitel ve zkratce zmíní měnovou reformu: Zápotocký lhal, že měna nebude, komunisti okradli lid, který protestoval v Plzni a Ostravě. Žáky není třeba zatěžovat tím, že měnové reformy proběhly ve většině států poválečné Evropy a že ta naše byla spojena se zavedením bezplatné lékařské péče a univerzálního penzijního systému, které přežily do dnešních dnů.

Skončím u dvou klíčových scén filmu Žert. V první odjíždí skupina nadšených mladých lidí na jakousi brigádu a s nimi studentka, o kterou usiluje hrdina příběhu Josef Somr. Velmi nelibě nese, když ji vlak vzdaluje od jeho postele.

Somr se kvůli nepovedenému žertu stává obětí režimu. Chce se pomstít, a když jeho akce nevyjde, zmlátí nevinného kluka, takže najednou jsou oběti dvě. Film končí v bytě Somrova kamaráda, evangelického faráře. Jeho představitel, Evald Schorm, Somra varuje: „Nemůžeš žít v trvalé nenávisti.“

Povšiml jste si, že v televizi přenášená oficiální akce politiků a zástupců židovských organizací k výročí osvobození KT Auschwitz odhalila, že KT Mauthausen osvobodili Američané a Auschwitz „byl osvobozen“, maximálně „osvobozen spojeneckými vojáky“?

To je součást vytváření trvalé nenávisti. V naší společnosti neutuchá snaha nenávist vytrvale podporovat. Proto jsme o OH v Soči slyšeli jen stížnosti, proto obviňujeme Čínu, že si letošní OH koupila, aby zakryla, že porušuje lidská práva.

Naprostým zmatením pojmů je provázena debata o banderismu a Banderovi na pozadí současné debaty o Ukrajině a jejím vztahu s Ruskem. Co tomu říkáte?

O vztazích mezi Ukrajinou a Ruskem vím velmi málo. Z geopolitického hlediska je pochopitelné, že se Západ snaží Rusko obklíčit, jak to jen půjde. Do Majdanu jsme o podstatných sporech nic neslyšeli. Teprve později jsme slyšeli stížnost Porošenka, že si je Rusko snaží podrobit levnou půjčkou a energií. Majdan byl údajně protestní akcí proti oligarchům. Náš nikoli chudý kníže tam tehdy jel podporovat lid.

Ve snaze označit Němce za hrdiny, kteří vytáhli na zrůdného Stalina, zatím falíruje „konečné řešení“. Naše propaganda zatím přibližuje Němce oklikou odkazem na zvěrstva, která jsme na svých milých krajanech spáchali, když je komunisté vyhnali ze Sudet a cestou je, jak mají v genech, vraždili. Na Seznamu.cz je denně nějaký obrázek nacistického generála nebo zbraní.

Ještě nepřišel den, abychom mohli napsat, že Hitler byl jako jeden z nás, měl rád psy a Braunovic Evičku, maloval líp než většina lidí na zeměkouli a dokonce poslal Owensovi gratulaci. To byla průhledná provokace, reagující na to, že Roosevelt nepozval toho černého do Bílého domu. Také pohled na Heydricha se jednou určitě změní. Byl to taťka od čtyř dětí, sportovec a muzikant. Chtěl, aby se Češi naučili dobře německy. Teď by se to sešlo všem, třeba i ministrům.

V lednu si mainstream připomněl 45. výročí tzv. Anticharty, kdy se v roce 1977 pracovníci kultury vyslovili na podporu tehdejší socialistické společnosti. Mnozí umělci to do dneška mají „nalepené na čele“. I ve filmu Karel na to poukázal Karel Gott.

O pozadí Charty 77 nevíme skoro nic. V duchu bonmotu Jiřího Suchého „je nebezpečné domnívat se cokoli“ se raději nepídíme po původu peněz, které chartisté dostávali například prostřednictvím Janouchovy nadace ze Švédska. O součinnosti s CIA nebo jinými agenturami ani nemluvě.

Chartisté nevylepovali v noci svoji výzvu po nárožích a neobnažovali hruď před hlavněmi estébáckých pistolí. Zvolili bezpečnou cestu přes zahraniční sdělovací prostředky. Svým způsobem tak získali ochranu zahraničních politiků.

Chartu 77 původně podepsalo asi 200 lidí. Tedy jedna tisícina procenta naší tehdejší populace. Do roku 1989 jich bylo 2000. Na apolitické přírodovědecké fakultě ji nepodepsal nikdo. Když se mi časem dostala do ruky, dospěl jsem k závěru, že s tou směskou bývalých komunistů a jakoby filosofů nemám nic společného.

Anticharta je důmyslně vymyšlený název, který měl znamenat, že se komunisté chartistů bojí. Existuje ovšem důvodné podezření, že se báli hlavně umělci, jimž se Charta 77 mohla jevit jako vidle hozené do společnosti, v níž v podstatě získali původní pozice. V té době již odstrčený Rudolf Hrušínský zase natáčel a směřoval k titulu národní umělec. Vládnoucí moc naopak dávala té hrstičce najevo, že na ni umělecká komunita sere. Nelze pochybovat o tom, že projev Jiřiny Švorcové a dalších řečníků přítomné umělce valně nezajímal. Doba revolučního nadšení byla dávno pryč. Přetrval zvyk takové projevy odsedět.

Z hlediska vyššího principu mravního byli „vinni“ všichni, kteří se dostavili, přestože prý režim nenáviděli. Hrátky kolem podpisů, později využité některými proti některým, lze označit za prasárnu. Ringo Čech je účastí stejně „vinen“ jako Veškrnová.

Po více než čtyřiceti letech se Anticharta stále využívá k dehonestaci lidí. Herec ND Miloš Nesvadba se dočkal „posmrtné nenávisti“, když jeho nekrolog upozornil na to, že podepsal Antichartu. Dodatek, že se jeho jméno objevilo na druhé straně tehdejšího Rudého práva, může znamenat i to, že nebyl tak velká svině, aby byl hoden první strany.

„Badatelé“, přepisující naši historii do „konečné a pravdivé podoby“, pečlivě probírají podpisy všeho druhu, aby odlišili zbabělost od havlovské statečnosti a mohli podle potřeby otloukat již umrlé hlavy. A víte, kdo zvítězil nad Antichartou?

Netuším.

Byly to tři Menšíkovy Silvestry, které se staly protipólem Anticharty. Uplynul necelý rok, umělci naplnili auditorium „komunistické“ televize a najednou byli samý žert a smích. Zatím nikdo nevysvětlil, jak se stalo, že zachmuřenost viditelná v hledišti ND tak rychle zmizela. Vždyť přece umělci tehdejší režim opravdu, ale opravdu z duše nenáviděli. Možná měli v kapse zaťaté pěsti. Jenže jejich sevření mohl otupovat honorář. Konec vlády jedné strany nebyl v dohledu a jíst se musí.

Až po sametu, kdy již nehrozilo žádné nebezpečí, dali alespoň někteří průchod správné novotřídní nenávisti a házeli vytoužená vyznamenání, řády a legitimace do Vltavy.

Dodám ještě dvě věci.

Jsem přesvědčen, že občan nemá spolupracovat s cizími vládami a zpravodajskými službami. Pokud něco změní, je to jen ve prospěch sponzorů. Pokud právo na spolupráci existuje, nelze mít za zlé spolupráci s Islámským státem nebo Putinem. Nemohli bychom odsuzovat ani ty, kteří považovali protektorát za lepší než první republiku.

Chartisté umlkli a s tím ochota vystoupit na obranu těch, jimž chudoba omezila nebo přímo odebrala jejich občanská práva. Nikdo neprotestuje proti vyloučeným oblastem a vytlačování chudých na okraj společnosti způsobem, který připomíná nakládání s židy za protektorátu.

Vaše děti chodily v Kanadě do školy, jak se tam vyučuje dějepis? Samozřejmě, kanadské dějiny se s evropskými nedají srovnat…

Moje děti prošly tamním školským systémem od základní školy až po univerzitu. Nevšiml jsem si, že by se vůbec dějepis učily. V době, kdy byl v Ontariu u moci pravicový Mika Harris, vzešlo z jeho kruhů volání po jednotných osnovách, tedy po „nejedlovské škole“.

Pokud každá škola učí, co chce, děti se nic nenaučí. Ve školách se preferuje týmová práce. Jejím výsledkem je, že se ve skupině ztratí kdejaký blbec. K posunu blbců vzhůru vede i slovní hodnocení místo známek. To vždy začíná pochvalou a teprve někde v závěru je výzva, aby byl žák aktivnější.

Jak se v Kanadě dívají na současné napětí mezi Ruskem na jedné straně, a USA a NATO na straně druhé? Však Kanada je členem NATO a sousedem USA. Je to poslušný člen paktu, nebo prosadí svůj názor?

Troufám si říct, že se obyvatelstvo o ten konflikt v podstatě nezajímá. Výjimku tvoří 1,6 milionu Ukrajinců.

Kanada patří mezi vyspělé demokracie, v nichž je občan bezpečně vzdálen od vrchních pater politiky. Bůh je vysoko, Ottawa daleko, takže proč marnit čas tím, co nelze ovlivnit. Pokud se občan o politiku vůbec zajímá, zůstává na místní úrovni.

Kdysi jsem jezdil do Bystrého u Poličky, kde se narodila moje maminka. Bydleli jsme u maminčiny kamarádky. V podvečer se v jejich kuchyni stavovali lidé vracející se z pole. Poseděli, popili meltu, dostali buchtu nebo kus chleba a vedli řeči. O tom, co kdo s kým má, co vysílala Svobodná Evropa a co psaly noviny, kdo umřel a co říkal pan farář v nedělním kázání. Nás se ptali, co si myslíme o tom či onom. Měli maminku, protože byla jejich i mého tatínka, protože se na ně nevytahoval. Byl akademik a profesor, ale pro ně byl pan Jírovec, protože to tak chtěl.

Uvádím to pro srovnání s Kanadou, kde jsem během 22 let absolvoval v našem podniku na 10 000 přestávek na kávu. Vybavuji si zcela přesně, že jen jedinkrát přišla řeč na politiku. To když v Afghánistánu zahynul čtyřicátý Kanaďan Andrew Wilson. Někteří z našeho oddělení ho znali, a tak kdosi prohodil, že to je smůla. Hovor se okamžitě stočil na hokej, baseball a podzimní lov.

Kanada se snaží mít s USA vyrovnaný vztah. V politické oblasti se odstup udržuje snadněji než v ekonomické. Kanada vždy měla dobré vztahy s Kubou a bývalý premiér Pierre Trudeau se velice přátelil s Castrem.

Jaký máte názor na současnou situaci, která hrozí výbuchem, což by bylo apokalyptické pro všechny? USA vytvářejí bojiště další války ve východní Evropě.

Situace je naprosto nepřehledná. Biden a Stoltenberg mají zájem na tom, aby se ve světě udržovalo napětí, které ospravedlňuje výdaje na zbrojení. Nemají zájem na vyvolání skutečné války, ačkoli není vyloučeno, že generálové v pozadí rozhodnou, že by Blitzkrieg mohl Putina zamáznout a dostat k moci nového Jelcina. Malý konflikt se může snadno změnit v naprostou katastrofu. Všichni samozřejmě vědí, že se válka nedá vyhrát. Svět se dobývá přes ekonomii. Proto je nutné vytvářet situace, které ospravedlňují ekonomické sankce.

Základním problémem současného světa je, že neexistuje soud, který by mohl soudit všechny válečné zločiny, tedy i americké. Albrightová kdysi prohlásila, že USA stojí nad ostatním světem, a pokud použijí sílu, je to správné, protože z výše dohlédnou dále.

Negativně k této situaci přispívají malé státy, které jako jediné mohou říct „v tomhle s vámi nejedeme“. Jenže státy jako ČR poslušně čekají na instrukce, jak se mají chovat, po vraždě saúdského novináře na to, zda se smíme domnívat, že to byla odporná vražda, běžná vražda, anebo máme událost zamést pod koberec, protože Saúdové jsou důležití obchodní partneři.

S hrdostí nám vlastní naši politici nelibě nesou, že v Praze není americký velvyslanec a příkazy dostávají od nějaké chargé d’affaires.

Možná proto neustále omílají Krym, přestože Trump dal souhlas s izraelskou anexí Golanských výšin a tím legalizoval anexi jakéhokoli území, tedy i Krymu.

Klíčové slovo je bezpečnost. Když Američané mohou zabít iráckého generála a řidiče s ochrankou, není důvod, proč by Rusové nemohli vyhodit do povětří muniční sklad.

Nebojíte se, že nová generace politiků a lídrů, která nezažila žádnou válku, zapomněla, co vlastně válka obnáší, co to je za hrůzu, a že má tendenci lehčeji eskalovat napětí a sahat po zbraních?

Obrovský problém je odkrvení války. Máme počítačové hry, kde vyhraje rychleji tasená myš. Máme „Dny NATO“, kam přitroublí rodiče vodí děti, aby si pohladily bombardér. Nikdo jim neřekne, že vše, co tam vidí, je určeno k zabíjení lidí – tedy těch, které správně pojmenujeme.

Válku odkrvuje i cenzura informací pomocí triku, který fotografy a novináře přičleňuje k bojovým jednotkám. Prý, aby byli chráněni. V reálu to znamená, že již nemůže vzniknout fotografie podobná té s vietnamskou holčičkou, která prchá z místa, kde hoří napalm. Ta fotografie málem nespatřila světlo světa, z obavy, že je nemravná. Frontální nahota se zdála být odpudivější než válka. Nakonec byla zveřejněna a přispěla k ukončení vietnamské války. Přičlenění novináři pak opakují jen to, co jim odbrífuje armádní mluvčí.

Nová generace politiků nikdy bojovat nepůjde. Nikde na světě. Jsou to hňupové, o nichž platí řádka z básně Jiřího Žáčka Někdo: „Někdo je hňup vlastní vinou, někdo za to nemůže.“

Nejhorší jsou vírou pomatené bojovnice. Oceňoval je již Žižka a později takové měl v ochrance Kaddáfí. Hlavy, z nichž ideologie vymytím lásky a něhy a zaplněním uvolněného prostoru granáty jsou schopny dovést svět ke katastrofě.

Nové generace politiků se bojím, protože většinou patří do kategorie lidí, jimž by Bůh měl odpustit, protože nevědí, co činí.