IVO FENCL

Už otec slavného snílka a tvůrce fantastiky Jorge Luise Borgese (1899–1986) byl natolik skromný chlap, že by nejradši „zůstal neviditelný“. Tak aspoň vzpomíná syn, který se mu ale nezájmem o světskou slávu podobal. Ne, autobiografii věru nechtěl psát, asi jako ji dnes neplánuje ani Ondřej Neff; ale přesvědčen nakonec byl. Normanem Thomasem di Giovannim. Jemu ji tedy roku 1970, už dávno slepý, diktoval. Zveřejněna byla 19. 9. 1970 The New Yorkerem, aniž autor souhlasil s překladem do rodné španělštiny. A přece roku 1974 vychází (pirátský) překlad jako zvláštní příloha deníku La Opinión v Buenos Aires.

A u nás a dnes? Roku 2020 je tomu jinak a Mariana Machová vyšla při překladu z originálu.

Autobiografie je díky tomu 222. svazkem edice Delfín v nakladatelství Triáda a redigovala ji kompetentní Anna Housková. Zveřejněna je včetně úvodní stati Thomase di Giovanniho, ediční poznámky a medailonu autora. Jak brzy seznáte, Borges nepatří k autorům, jehož dílo září o to silněji, oč víc by měl být zapomenut život.

V tom životě – autora Loterie v Babylónu, Kruhových zřícenin, Babylónské knihovny, Smrti a kompasu, Nesmrtelného, Mrtvého, Muže na prahu, Alefa, Evangelia podle Marka, Trojí verze Jidáše, Druhé smrti, Tajného zázraku (z Prahy), Rozboru díla Herberta Quaiana, Averroesova hledání, Záhiru, Asterionova domu, Toho druhého, Sekty třiceti, Zrcadla a masky, Utopie unaveného muže, Knihy z písku, Paracelsovy růže, Modrých tygrů, Rozhovoru o rozhovoru, Tvůrce, Podobenství o paláci, Přesýpacích hodin, Spříseženců, Znepokojení doktora América Castra, Záhady Edwarda Fitzgeralda, Kafkových předchůdců, Uctívání knih, Nového popření času, Vytváření skutečnosti, Trvání pekla, Proměn želvy, Obrany Bouvarda a Pécucheta, Ugolinova falešného problému, Odysseovy poslední cesty, Beatricina posledního úsměvu, Vetřelkyně či Příběhu Rosenda Juáreze (oba filmy podle obou posledně jmenovaných povídek lze jen doporučit) – se vyskytly i záludné momenty, kdy mu šlo o krk, ale celkem bylo jeho žití nevědomým tahem na bránu s vítězným rozuzlením. Ale suďte sami.

Babička byla Angličanka a mj. ráda četla H. G. Wellse. Sám se narodil pod rovníkem, v Argentině; a teprve ve věku devíti let začal bohorovně chodit do školy. Otec sice byl advokát, ale jinak anarchista; nedůvěřoval státním institucím.

Když bylo Borgesovi patnáct a jeho mladší sestře třináct, rodina je oba vzala do Paříže. Ta se mu prý nelíbila. Pár týdnů nato odjeli na roky do Švýcar a to, že se v Evropě zrovna schyluje k válce, netušili.

Chlapec a jeho sestra Norah (budoucí to výtvarnice, která měla zemřít teprve roku 1998) chodili tedy do školy v Ženevě; Jorge tam nakonec získal i bakalářský titul. Město na Rhoně znal už vždy lépe než rodné Buenos Aires, kde se mu totiž krapet pletla nároží, zatímco každý roh tady, ale i každý ze sedmi mostů Ženevy byly jiné.

Rok žili ve švýcarském Luganu, poblíž hranic s Itálií, a navštívili Veronu a Benátky, podstatnější ale bylo, nakolik Borges odmalička četl. Začal prý Huckleberry Finnem a pokračoval mj. Meyrinkovým Golemem (1916), a to krátce po jeho prvním vydání!

Ale romány mu připadaly „beztvaré“, jak vzpomíná, a oblíbil si povídky. Při čtení se nevyhýbal ani slovníkům, encyklopediím, historii a filosofii. Narazil tak na Schopenhauera a „pokud může být hádanka kosmu vyjádřena slovy, jsou v jeho spisech“, mínil ještě roku 1970.

Rok pobývali v horách Mallorky, kde bylo tehdy „lacino a ani stopa po turismu“. Kratší dobu žili v Madridu a Seville, kde Borgesovi na Silvestra 1919 otiskli první báseň; ale Argentina volala. Roku 1921, právě přes sto lety, se tam vrátili.

Jorgův otec byl laskavý, inteligentní muž, a učil i psychologii. Měl literární ambice, ale nedařilo se mu. Převedl tudíž sny na syna a jako samozřejmost se v rodině bralo, že Jorge bude spisovatelem. Otec naň ovšem přenesl i anarchismus, a tak mládenec (ještě ve Španělích) zahoroval pro ruskou revoluci. Sepsal dokonce Bolševický epos a sbírku Rudé rytmy. Je taky ovšem pravda, že své aktivity až do věku třiceti let později označí za nerozvážné. A ještě i po té třicítce se stydíval, že je pouze „knihomol“ a ne muž a voják činu jako předci z otcovy i matčiny strany. I tak ale zůstal pacifistou a díky otcově knihovně vášnivým čtenářem. Jak říká, do smrti mu připadalo, že z oné knihovny snad ani nevyšel.

V dětství mj. četl kapitána Marryata, Edgara Poea, Dickense či (nemravnou) Tisíc a jednu noc v Burtonově překladu – a mezi autory, které celoživotně obdivoval, zůstávali Chesterton, Stevenson, Kipling i Conrad. Nepohrdl však ani Davidem Garnettem (Dáma v lišku), Swiftem, Cocteauem, Beckfordem, Oscarem Wildem, Arthurem Machenem, Gravesem, Ibsenem, Julio Cortázarem a bezpočtem dalších.

První stálou práci Borges přijal ve svých 38 letech a tíha života na něj dolehla otcovou smrtí v únoru 1938. Ač se krátce předtím stal knihovníkem, pracoval pilně jen den, kdy zkatalogizoval na 400 knih. „Brzdi,“ povídá mu poté šéf. „Proč?“ „Ostatní by neměli co dělat.“ V Argentině měl před válkou svého druhu socialismus. Ještě víc ale knihovna byla kafkovskou institucí, která bez problému a za chabý plat zaměstnávala padesát lidí, i když práce nacházela pro patnáct. A protože se Jorge neúčastnil bouřlivých zábav zaměstnanců a radši unikal jejich oplzlým vtipům, posléze horlivě četl a psal: v suterénu i na střeše. Nikomu to nevadilo. A hle. Zatímco v skrytu vytvořil své nejslavnější povídky (tou první byl Autor Quijota Pierre Menard), které vyšly i knižně (Zahrada, v které se cestičky rozvětvují, 1941; Fikce, 1944), vrátila se Evropa k válce.

Až po ní, roku 1946 Borges knihovnu opustil. Otec už nebyl, ale naštěstí měl matku a sestru. Ještě netušil, že maminka se má dožít 99 let a zemře roku 1975. Často mu předčítala a pomáhala, překládala z francouzštiny i angličtiny, mj. Lidskou komedii Williama Saroyana, a její péče by sotva byla menší, kdyby Borges zvolna neztrácel zrak. Od konce padesátých let mohl už jen diktovat. Ostatně, ta rána ochromila už jeho otce – a líčení operace očí Borgesova praděda lze dohledat v britském lékařském časopise Lancet.

Truman Capote označuje Borgese za jistě zajímavého, ale okrajového autora. Pravdou je, že dokud ho nezačali překládat (do francouzštiny, poté i angličtiny), zůstával neviditelný, a to dokonce v Buenos Aires. K zrodu světového autora došlo asi až s mezinárodní cenou Prix Formentor, o niž se (1961) dělil s Beckettem. Byla to výhra a ve zbytku života přednášel na světových univerzitách, stal se kanonickým autorem a roku 1967 mu těsně unikla Nobelova cena. Anebo vlastně jen psal dobrou sci-fi – a měl štěstí? Nevím.

Další prózy jsou zase spíš eseje a apokryfní literárněvědné studie. Ani nepopíral, že se považuje za čtenáře. „Mám dojem, že dobří čtenáři jsou bělejší vrány než dobří spisovatelé,“ mínil a četbu měl za intelektuálnější než psaní. Prahl rovněž spálit a zapomenout raná díla. Jen shovívavě přistupoval k třem sbírkám veršů (1923–1929). Tři knihy esejů (1925–1928) pak nevpustil do svých sebraných spisů, asi jako to dnes praktikuje Milan Kundera. V Autobiografii v té souvislosti vtipně cituje návrh Marka Twaina, dle kterého by se „slušná knihovna“ dala založit na úplném vynechání Jane Austenové. „I kdyby neobsahovala další knihy,“ dodal prý Twain, „pořád by to byla dobrá knihovna.“

Já Borgesův postoj k Austenové neznám, ale jisté je, že jeho uzavřenost přetrvávala. K lidem a životu se prodíral spíš četbou. Byl trémista. Jeho díla čítali nahlas za něj. A přece posléze dokázal přednášet: od roku 1949 americkou, anglickou i starogermánskou literaturu, řeckou filosofii či buddhismus. A matka ho provázela. První americkou přednášku věnoval Hawthornovi a tu si ještě napsal. Ostatní už říkal spatra. A náměty? Poe, Thoreau, Emerson, Melville, Whitman, Twain a Henry James. A jako poslední pak autor pojmu „okázalá spotřeba“, ekonom Thorstein Veblen, který vymyslil Teorii zahálčivé třídy (1899). Ne, sporu není, že se levičák Borges Spojeným státům malinko poškleboval.

Přednášel i o detektivce, o islandských ságách, od roku 1950 byl předsedou Argentinské společnosti spisovatelů a 1955 se stal ředitelem tamní Národní knihovny. Ostatní zaslali seznamy svých úspěchů, on suše oznámil: „Zcela nevědomky jsem se na to připravoval celý život.“

V češtině se objevila jeho kniha prvně roku 1968; jde o Šest problémů pro dona Isidra Parodiho (1942), kde záhady řeší v cele uvězněný kadeřník. Svazek Borges napsal s Adolfem Bioy Casaresem (1914–1999). Následovala (1969) ryze jeho sbírka Artefakty a roku 1978 Brodiova zpráva. Ještě před převratem vyšel i reprezentativní svazek Zrcadlo a maska.

Já sám Borgese potkal dík Fantastické zoologii (1957, rozšířeno 1968, česky 1988, 1999, 2013), kterou dal dohromady s Margaritou Guerrerovou, a jenom mě hnětlo, že se podobně světového ohlasu nemohlo dostat STARŠÍ Augustově a Pejmlově obdobné práci Draci a obři (1947) o „tvorstvu pohádek a starých přírodopisů“.

Dosud nejrozsáhlejší výbor z Borgesova díla u nás v šesti svazcích (2009–2013) vydalo Argo a vícero aspektům jeho prací se věnuje už zmíněná Anna Housková v knize Nekonečný Borges (2018). Poukazuje na poněkud nemístnou Borgesovu glorifikaci gaučů a předměstských frajírků, lotrů a zločinců, kteří ožívají v (pitoreskních) Obecných dějinách hanebnosti (1935, česky 1990) jen jako mýty, a přesvědčivě dokládá, že esejistické principy jsou vlastní každému z žánrů, jehož se kdy dotkl.