TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Mnoho jsme si s dědečkem neřekli,
dokud žil,
jednak jsme se zastihli jen na pár let,
jednak toho nikdy moc nenamluvil.
Pamatuji si však,
jak jednou večer
seděl na vysoké dřevěné posteli,
nohy, už v teplém nočním prádle,
spuštěné k zemi,
natahoval si hodinky,
tak, jak byl zvyklý,
na jeden den dopředu,
a povídal o konci války,
kdy několikátý nálet byl stejně příliš náhlý,
takže lidé udiveně pozorovali bomby
jako hračky spouštěné dolů po provázku,
ale současně už se země obracela,
ne kvůli hluboké orbě,
a skoro vůbec ne na polích,
tlamy kráterů se mezi domy rozvíraly
jako brány do pekla,
to ovšem bylo nahoře
a dolů se všichni běželi schovat,
každý k nejbližšímu sklepu.
Dědeček byl s malou dcerkou,
byla to tvoje maminka, řekl mi,
měla sedm roků.
Ostatní doběhli pod jinou klenbu,
tam potom objevili babičku a zjistili,
že jí pro tu chvíli
duše hrůzou také zkameněla.
Dědeček ještě říkal,
že celou dobu náletu
zakrýval dcerku svým tělem.
Já jsem se prala, proč
a on mi neodpověděl.
Asi mi vyprávěl proto,
že mi zrovna bylo taky tak sedm,
co mohl povídat
o instinktu chránit mláďata
a o zásadě chránit naději.
Uložil vzkaz jako do láhve,
kterou už jsem vylovila,
a při vzpomínání s maminkou vyšlo najevo,
že si to taky dobře pamatuje,
jen s dědečkem o tom vůbec nikdy nemluvili.
Neptala jsem se, proč.
Vím, že to byla ta chvíle,
kdy se hodiny ve vzduchu obrátily,
přitom ztratily spoustu odměřeného písku
a začaly se přesypávat zpátky.