VADIM FEDOROV

Nevím, kolik času uběhne. Možná měsíc, možná několik dní. A možná i celé roky. Ale ten den nastane.

Někdo zazvoní nebo zaklepe na tvoje dveře. Otevřeš, a rázem tě srazí na podlahu, že ani nebudeš moci dýchat. Zvednou tě, otočí ke světlu a zeptají se: „Příjmení, křestní jméno, jméno po otci?“

Odpovíš. Nacpou tě do auta a někam odvezou.

Odvezou tě do cely. Do obyčejné vězeňské cely s mřížemi na okně. Tam budeš sedět. A odtamtud tě budou vodit na výslechy.

A při výsleších se tě vyšetřovatel bude vyptávat na to, o čem se ti nechce mluvit. Avšak budeš muset mluvit. Tak jako tak budeš muset vypovídat. O všem. S kým jsi byl. Kdo konkrétně zabíjel. Kdo znásilňoval. Kdo dával rozkaz. Kdo ho plnil. Všechno budeš muset říct.

Ano, budeš mluvit. Budeš. Protože budeš doufat, že ti odpustí. Budeš si myslet, že čím více toho řekneš, tím kratší dobu budeš muset sedět v base.

Budeš mít strach. Příšerný strach. Stejný strach jako měli ti, které jsi zabíjel.

Jenže tebe nikdo nezabije. Bohužel.

Budeš žít. Ve vězení.

Žrát, spát, srát. Na několika metrech čtverečních.

Staneš se zvířetem. Nebezpečným zvířetem, jež zavřeli do klece.

A budeš prokletý.

Ty i tvoje děti.

A ten den nastane.

Určitě.

Z ruštiny přeložila I. B.