Za Antonínem Kachlíkem

EVA FRANTINOVÁ

Ten večer jsme se nemohli dočkat – batohy připravené u postelí, budíky natažené na nočních stolcích. „Ještě tu vyvětrám,“ prohodila jsem v pokoji Domova českých spisovatelů v tatranském Smokovci směrem k mamince. Tatranský vzduch je nezaměnitelný, zvláštně se chvěje a v každou hodinu jinak. Vyšla jsem na balkon a v hlavě probírala trasu. Tentokrát – (a pro mě poprvé) – Polský hřeben. Přišlo ráno. Vyšli jsme – já, maminka a Antonín Kachlík. Překvapilo mě, že jsme nešli na Hrebienok, odkud vede značka ke Slezskému domu a dále na Polský hřeben, ale do Tatranské Polianky. „Je to zkratka“, mínil tatranec Tonda, „ale i pak máme ještě dobrých sedm hodin do cíle…“

A tak jsme šli – po kamenech i travnatými pěšinami, a tak jsme občas prohodili „kdy tam už budeme“ – ve chvílích, kdy nás to nejkrásnější teprve čekalo. Polský hřeben a mnou obávaný řetěz!

„Půjdu první,“ řekl průvodce a podával nám z výšky ruku. Kamenný vějíř Tater se rozevřel a ovíval můj strach, když jsem se dívala do doliny pod sebou. „Nejdeš ještě támhle, je to kratší než se vracet dolinou…,“ stále vidím natažený prst – a ukazuje směrem do průrvy, která visela téměř kolmo ze štítu, do průrvy protějšího žlabu Prielom. Tam jsem pozorovala lidské mravence na mnohem delším řetězu. Strach promíchaný s dojetím, které nezažiješ v jiných horách, mi zatřásl tělem.

Tonda pokračoval na Prielom sám a já s maminkou sestupovala do nekonečně dlouhé zalesněné Bielovodské doliny. Byla to nádhera, i když jsme večer měli všichni trochu horečku.

Tondův batoh jde od té doby stále přede mnou a slyším pravidelný rytmus kroků, i když tou zkratkou chodí jiní a mladší, i když tak dávno prodaný Domov českých spisovatelů zeje léta prázdnotou, i když se ručičky budíku zrychlují…

Tondo, díky!