VLADIMÍR SEDLÁČEK

Kruh se uzavřel. Česká republika dnem 1. července (2022) opět předsedá Evropské unii.

Což nám umožňuje nahlédnout do temných hlubin instituce, jež od okamžiku podpisu zakládací listiny její předchůdkyně, Evropského společenství uhlí a oceli, 18. 4. 1951, mává Evropou. Miliony lidí od toho okamžiku jásají nad drobty, padajícími s prohýbajícího se stolu společně hodujících kapitalistů – mimo jiné cestování mezi jednotlivými státy bez hraničních kontrol, žádné clo, bruselské dotace, jednotná měna, svobodný trh, volný pohyb zboží a pracovních sil. A údajná rovnoprávnost. Není vyvolených národů. Co na tom, že ač jsme si v EU všichni rovni, někteří si jsou přece jen rovnější…

Zatím poslední z těchto výhod je skvěle zamaskovaná snaha o zavedení jednotného jazyka. Přece jen třeba Dán se Španělem či Maďarem se domluví opravdu jen těžko… a tak časem dali pánové v Bruselu hlavy dohromady a dumali, co s tím. Je to problém, nemůžeme přece zvolit jeden z jazyků, kterými hovoří naši občané. Ostatní by mohli křičet, že jsou tím diskriminovaní. Latina už je mrtvý jazyk. Tudy cesta nevede. Chtělo by to nějakou schůdnější. Jedna se přece nabízí sama!

Poslední dobou se stále víc dětí v Evropě, dokonce i mimo ni, učí, dokonce povinně, anglicky. A protože překladatelé si v rámci produktivity usnadňují práci, objevuje se v národních jazycích stále víc anglických výrazů. Krásně samovolný proces, nezvratný, skoro jako lavina. To je ono! Ani nás to nebude nic stát, oni se to přece učí v rámci svých školních osnov!

Že si nějaká Francie prosadila uvnitř svých hranic jazykový zákon? Frantíci byli vždycky kverulanti, viz revoluce a dobytí Bastily. Uklidní se znovu, a přejde je to, jako tenkrát. Jen se nesmí objevit nějaký nový de Gaulle, co by opět snil o Velké Francii a vyháněl opět někoho z Paříže do Bruselu, jako to tehdy udělal s velitelstvím NATO. Ale co, dnes, při možnostech výměny informací a neustálých eurounijních summitech, si to snadno pohlídáme.

Je tu ale další háček, kterého se musíme zbavit. Jsme si rovni, tak nemůžeme dát žádnému národu uvnitř teď už EHS, potažmo EU, nějakou výhodu, byť pramenící z jeho přirozenosti. Takže musíme vyřešit Velkou Británii, pardón, Spojené království. Jak? No přece pryč s ním z Unie! Vnukneme jim myšlenku na referendum. Britové se neradi někomu podřizují, a aspoň odčiníme to, jak jsme je tenkrát, byť dost elegantně, podvedli, když jsme je nalákali ke vstupu do tehdejší EHS. Vzhůru na to! A už je to tady! Jsou mimo hru, mimo hranice EU. Mimochodem, Irsko ať si vyřeší sami. Aspoň máme tady v Bruselu o starost míň.

A už můžeme implementovat, mejlovat, chatovat, apgrejdovat, anoncovat a bůhví co ještě, a ani nás to moc neirituje. Tak už jen potichu sestavíme směrnici.

Jen kdesi v srdci Evropy, v zemích Koruny české, vyvstává otázka, co to udělá s lidmi, když už se na to přišlo… Ale nemusel by to být velký problém, oni vědí, že Evropská unie je zaštiťuje a chrání a zajišťuje jim trvalou obživu, že je to vlastně jejich spása, takže se s tím pomalu a potichu smíří.

No co, řeknou si, to chce klid. Jak by řekl – anebo možná neřekl – Pepa Švejk…