JIŘÍ JÍROVEC

Současná propaganda ještě zmiňuje demokracii coby výdobytek moderní doby, zajišťující účast občanů na řízení chodu světa, v němž žijí. Potíž je v tom, že kdyby existovala, nemuseli bychom být ad nauseum přesvědčování, že v ní žijeme a je dokonce tak cenná, že se za její šíření mohou vést války a obětovat životy.

Pokud budeme demokracii formulovat jako schopnost mas ovlivňovat běh věcí, musíme připustit, že dávno neexistuje. Její předposlední záchvěv se objevil v šedesátých letech, kdy
v USA došlo k masovým protestům proti rasové segregaci. Jejich prapůvod byl spojen se zatčením jisté Rosy Parks. V polovině padesátých let existoval zákon, který nařizoval, že černoši musí v autobuse sedět jen na místech označených „pro černé“. Byla to svým způsobem obdoba protektorátních předpisů, podle nichž židé směli cestovat jen ve vlečňáku. Obdařena tmavou pletí usedla, jak zákon přikazoval. Následně došlo ke kuriózní situaci, kdy všechna místa pro bílé byla obsazena a řidič autobusu vyřešil situaci tím, že posunul cedulku „sem to je pro bílé“ o kus dozadu. Tím se Rosa ocitla mimo zákon. Když si odmítla přesednout, řidič na ni zavolal policii, byla zatčena a skončila v cele.

Tehdy vypukly nepokoje, které přetrvaly do šedesátých let. V roce 1964 vedly k přijetí nedokonalé verze zákona o občanských právech. V roce 1965 se stal vůdčí silou hnutí Martin Luther King. V roce 1968 toho černého psa odpráskli, neměl si začínat s bílými.
Přelomovou událostí bylo počínání guvernéra Alabamy George Wallace, „Segregace dnes! Segregace zítra! Segregace navždy!“. V roce 1963 se postavil před University of Alabama, aby svým tělem zabránil vstup dvěma negrům, kteří se chtěli zaregistrovat ke studiu. „Jen přes moje mrtvé tělo,“ vykřikoval. Nakonec musel ustoupit.
Posledním projevem demokracie byly protesty proti válce ve Vietnamu. Rostly úměrně počtu rakví, které se z Vietnamu vracely, nákladům na válku a počtu Američanů, kteří před povolávacím rozkazem našli azyl v Kanadě. Protesty nabyly takových rozměrů, že je vláda nemohla ignorovat. Válka, jejíž příčinou byly geopolitické zájmy, původně francouzské a potom americké, skončila v roce 1975. Zpětně se můžeme ptát, co dává právo zmíněným mocnostem válčit proti režimům, s nimiž nesouhlasí. Jan Werich v jedné hře vysvětluje: „Nejhorší je, když tě někdo chce spasit proti tvé vůli.“

Protesty proti válce ve Vietnamu vnesly do hry nový prvek. Ukázalo se, že začne-li vládě téct do bot, je ochotna použít všechny prostředky, které má k dispozici. Na Kentské univerzitě to byla střelba ostrými do studentů. Výsledkem byly čtyři mrtví a devět zraněných.

Každá moc má pro všechny případy pistole, samopaly, vodní děla, slzný plyn, obušky a těžkoděnce. S ženami, které nedávno protestovaly proti podstatnému omezení potratů, nepostupovala americká policie zrovna v rukavičkách. Jistě občanky mají právo, aby se shromažďovaly a protestovaly, ale jen vocamcaď pocamcaď.
Účinnost masových protestů postupem času klesla k nule. V zemi neomezených možností totiž došlo k obrovskému pokroku ve dvou oblastech. Právo na protesty bylo posilněno nápadem na zřizování zón vyhrazených pro protestující chátru. Jsou zřizovány tak, aby nepřitahovaly elementy, které zajímá drancování obchodů. Jejich umístění dává vůdcům klid na práci a chrání jejich oči před ochořením. Víme přece, že co oči nevidí, to srdce nebolí.

Takměř absolutní pokrok znamenaly dva modely v oblasti manipulace veřejného mínění.

První používá efekt Madony, to znamená matku s dítětem v náručí. Hodí se při protestech proti jaderným elektrárnám (nikoli však proti bombám) nebo při líčení válečných hrůz. Něco krve a šrámů dodá scéně přesvědčivost. Film Vrtěti psem ukázal, že v ateliéru lze vytvořit působivou scénu matky utíkající s dítětem v náručí z hořící vesnice. Jíst se musí a filmaři natočí za peníze cokoli. Vhodné jsou fotografie dětí, které se staly obětí válečného konfliktu. Před několik dny byl zveřejněn snímek z Ukrajiny, kde asi tříleté dítě zírá na trosky jakéhosi domu. Pozor, takovou fotografii nelze zveřejnit bezmyšlenkovitě. Zjevná naaranžovanost může působit kontraproduktivně. Dokonce i pravdivá fotografie totiž může vést k nechtěným koncům. To je případ nahé vietnamské holčičky, která utíká z vesnice zasažené napalmem. Vlastník fotografie věděl, že frontální nahota může citlivé publikum popudit, ale nechal se unést nearanžovanou hrůzou války, fotografii zveřejnil a tím přispěl k rychlejšímu ukončení války ve Vietnamu.

Druhý model omilostňuje lež jako důležitý prvek v boji za správné veřejné mínění. 
S pravdou je to stejné jako se statistikou, o níž kdysi studenti tvrdili, že to je děvka, kterou lze jebat ze všech stran.

Války obou Bushů s Irákem byly založeny na čisté lži.Ta první na výpovědi mladé dívky před senátní komisí. Když se čacký národ dozvěděl o Husajnových zvěrstvech z Kuvajtu, tedy o vyhazování dětí z inkubátorů, občan zamával vlajkou, zabušil pěstí na levou stranu hrudníku a válka měla zelenou.

Druhé válce předcházela kolosální lež Colina Powella v OSN. Taková válka se samozřejmě plánuje řadu měsíců, takže informace o ZHN, které Husajn má a může během 30 minut použít, jen odjistila nabitou zbraň.

Když byly lži po čase odhaleny, ukázalo se, že i posmrtně mají manipulační potenciál: Občan se nehněval na politiky, ale ocenil, že se díky demokracii nepodařilo lži trvale utajit.
Vládnoucí moc má ovšem další zbraně pro případ, že by se situace mohla vymknout z ruky. Jsou známé pod názvy konspirační teorie a dezinformace. Konspirátor vždy začíná otázkou „Jak to tedy bylo?“ Teprve, když nedostává odpověď, začne poťouchle poukazovat na to, že v oficiálním vysvětlení to či ono falíruje. To je třeba případ Vrbětic. Jak to ti hašašírové provedli? Jak se takový sklad vyhazuje do povětří a to hned dvakrát?
Stejné díry jsou v případě Skripalů. Ti zmizeli z médií poté, co námitky „konspirátorů“ přicházely z internetu rychleji než fantasmagorické úpravy původních verzí. Moc na nepříjemné otázky reaguje vždy stejně: To jsou konspirační teorie, nebudeme s nimi ztrácet čas.
Když začne být situace pro vládnoucí moc nepříjemná, přijde na řadu obvinění z dezinformace. Tato zbraň okamžitě utíná jakoukoli diskusi. Někdy stačí pouhé slovo. Například genocida. Lze je přišít kdykoli a komukoli a není o čem diskutovat.
Významnou teoretickou roli hraje svoboda slova. Bez ní neexistuje diskuse, která bývala součástí definice demokracie.

Na sítích bylo citováno zjištění Jana Kellera, že z dvaceti jeho studentů asi dva věděli, kdo byl TGM a co byla Mnichovská dohoda.

Premiér Fiala prohlásil cosi v tom smyslu, že on bude svobodu slova bránit až do roztrhání těla. Opomněl vysvětlit, že mluví o svobodě vyjadřovat myšlenky uznané za pravdivé.

Svobodu slova nemá člověk, který si do Hyde Parku přinese štafle a několika kolemjdoucím káže, co ho napadne. Pokud neuráží královnu.

V Česku svoboda slova schází na úbytě. Dokazuje to absence jakékoli diskuse o Ukrajině v našich veřejnoprávních mediích. ČT a ČRo možná naši populaci chrání před nevhodnou interpretací geopolitických zájmů.
V ČRo+ zazněla tato pozoruhodná konstrukce: Německo nepochopilo, že jeho závislost na ruském plynu dovolila Putinovi, aby nastřádal grošíky a mohl napadnout Ukrajinu. Kdyby redaktor znal americké zdroje, mohl by namítnout, že George Friedman, Američan maďarsko-židovského původu, zakladatel společnosti pro strategické předpovědi (StratFor), vysvětlil již v únoru roku 2015 (slovy dva tisíce patnáct!) co USA hodlají udělat, aby udržely svůj vliv ve světě:

„Potřebují narušit nebezpečné spojení německých technologií a peněz s ruskými surovinami a proto se snažily zablokovat Nord Stream 2. USA musejí pokud možno obejít EU, jejíž členové mají právo veta. Z tohoto důvodu je nepohodlné i NATO. Proto USA potřebují uzavírat bilaterální smlouvy se státy ochotnými vzdát se svrchovanosti nad svým územím a povolit přítomnost amerických vojenských základen.“

Naposledy podepsala takovou smlouvu Zuzana Čaputová.“

Pro Friedmanovu přednášku platí to, co kdysi řekl Werich své ženě Zdence, když ji v osmatřicátém přesvědčoval, že je čas emigrovat: „Čtu teď Mein Kampf, jsem v polovině a všechno, co tam stojí, už ten dobytek provedl.“ Všechno jde podle předpovědi jako na drátku.
Naše média nezajímají informace z USA. Například analýzu publikovanou americkým institutem CATO v lednu 2022. Podle ní byli kongresmani napříč politickým spektrem rozhořčeni, že si představitel země regionálního významu dovolil jednat s nimi jako rovný s rovným a klást drzé požadavky. Americká vláda tehdy vzkázala Putinovi, ať jde do prdele. Tak lze přeložit tento výrok:

„Každá země, tedy i Ukrajina má právo, aby si svobodně zvolila svoje spojence.“

Kyjev navíc tlačil na EU, aby netrvala na dodržování dohody Minsk II Ukrajinou. Neexistuje žádný dokument, který by naznačoval, že Západ byl ochoten s Ruskem jednat. Existuje jen důvodné podezření, že dutolebí prezidenti, premiéři a generálové neměli sebemenší představu, neboli ahnung, kam jejich přístup povede. Možná se těšili na lacinou kořist. Vojenské základny kolem Ruska totiž vypadají jako klece loveckých psů, kteří na povel vyběhnou a budou svým páníčkům nosit kořist.

Rusko má příliš mnoho přírodního bohatství, naznačovala před časem směr lovu Albrightová. V této souvislosti si musíme připomenout výrok Bidena: „USA chtějí vést svět silou svého příkladu anebo příkladnou silou.“

Co se má udělat se státy, které o vůdce nestojí? Vybombardovat do pravěku?

Rusko mělo dvě možnosti, obě špatné. Buď čekat, až Ukrajina, hodna vojenské pomoci z NATO, dokončí pacifikování Luhanska a Doněcka anebo vojensky zasáhnout a tím Západ předskočit.

Diskusi o geopolitických záměrech týkajících se Ruska, Ukrajiny a v delším časovém horizontu i Číny, úloze či osudu Ukrajiny a Ruska potlačila drobná finta, která posunula začátek moderní historie na 24. únor 2022. Čo bolo před tím, to bolo. Teď musíme podporovat Ukrajinu a rychle zbrojit a zbrojit, abychom porazili zlovládce Putina.

Konflikt na Ukrajině vyhovuje americkým strategickým zájmům. O cizí lidské životy v geopolitice nikdy nešlo a nejde. Čtenář si možná vzpomene, že Albrightová v nezatrollované americké TV prohlásila, že předčasná smrt skoro půl milionu iráckých dětí v důsledku sankcí stála za odstranění Husajna. Zde je její výrok v angličtině. The moderator said: 

„We have heard that half a million children have died. I mean, that’s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it; and Albright replied 

„I think this is a very hard choice, but the price, we think the price is worth it.“ 

Později se vykrucovala, že se jí na to moderátorka neměla ptát a že to číslo stejně bylo nafouknuté. Jenže souhlasila právě s tím vysokým číslem. Nechť jí Bůh dopřeje věčné pekelné teplo.

Zánik demokracie uspíší digitalizace. Přesněji řečeno její aplikaci na kontrolu občanů. Slib, že nebudete potřebovat řidičák nebo občanku znamená, že potřebné údaje budou v databázi. Prý se bude cestovat bez pasu, kamera vás sejme a software obličej ztotožní s databází.

Moc již teď ví, kde se ten který občan nachází, s kým a co si píše, co sleduje, co kupuje, odkud a kam jde, s kým sedí v hospodě, co jí a jestli mu chutnalo. Ví i to, jaké má neduhy, jaké léky používá a i kde se léčí.

Vysvětlovači historie nás stále straší agenty StB. To ovšem byli břídilové, čučkaři v pravém slova smyslu. Josef Zíma nedávno líčil, že se ho snažili získat, aby je informoval o tom, jak diváci reagují na Jana Wericha. Na to nebyli zapotřebí informátoři. Stačilo zajít na představení.

Demokracie se nám rozplývá před očima a začíná být na obtíž i politikům. Vždyť i náš Péťa prohlásil, že ho (demokraticky zvolená) Sněmovna sere.

Autor tohoto článku není spojen s žádnou politickou stranou ani hnutím. Jako občan je znepokojen tím, co se v naší společnosti děje.