LADISLAVA CHATEAU
Dostojevskij nemá žádné svědky, kromě oné mystické trojjedinosti v těle a duši umělce: svou tvář, svůj osud a své dílo.
Stefan Zweig
V době válek a krizí jsou i knihy oběťmi; jsou bezbranné, nikdo jim na pomoc nepřijde. Bylo tomu tak vždy, a co bylo, je tu opět. Čtenář mi jistě promine malé ohlédnutí do historie. Příkladem toho neblahého jevu byla už Naděžda Krupská, Leninova manželka. Stála v čele sovětského školství, v komisi pro vzdělávání, a nechala z knihoven vyřadit tituly, jejichž autoři stranili carskému Rusku, nebo vyjadřovali jiné postoje než revoluční.
K selekci knih později vznikl i speciální úřad, tzv. GAVLIT, který zvláště po roce 1934 nemilosrdně likvidoval nejen knihy, ale i jejich autory. Jen namátkou připomínám, že Izák Babel byl popraven (1940), Zamjatin zemřel v exilu, do exilu odešel Solženicyn i Josif Brodskij, stejně jako Kuzněcov a mnoho dalších významných autorů, zatímco jiní skončili kdesi v gulagu. Výstižně o tom píše Fernando Báez ve své knize Obecné dějiny ničení knih (Host, 2012).
Autor popisuje i tragickou situaci v rozbouřené Jugoslávii. Připomínám jen namátkou, že vzala zasvé velká knihovna z roku 1875 ve Slovinsku, ve Vinkovici v roce 1991, v chorvatském městě Drniši s patnácti tisíci svazky, zle dopadla knihovna v Dubrovníku, vybombardována téhož roku. Rok nato dostala přímý zásah i Bosenská národní knihovna, stala se terčem dělostřelecké palby, saze z ohořelých stránek ještě dlouho poletovaly nad městem…
A nemluvě vůbec o Bagdádu v době války v Iráku, tam byla devastace ještě strašlivější. Intenzivnímu bombardování padla za oběť Národní knihovna i Národní archiv, jak Fernando Báez ve své knize zdůrazňuje. Tisíce vzácných svazků, dokumenty Osmanské říše, královské archivy, zmizela stará vydání Tisíce a jedné noci, Avicenovy spisy i jiná díla světově uznávaných autorů, za lhostejného přihlížení amerických jednotek. Nikdo rabování nebránil, nikdo nepomohl… Co nebylo ukradeno, lehlo popelem a rozmetal vítr. Zdevastována byla národní paměť i vzácné kulturní dědictví nejen Iráku…
Válka na Ukrajině zle poškozuje celý kulturní svět, literaturu možná nejvíce. V Miláně se zrušil kurz věnovaný dílu Dostojevského s odůvodněním, že uvádění ruských literátů by byla propagace ruského politického režimu. Mění se názvy ulic, boří se sochy Puškina, básníka nejen ruského, ale světového. Snad u nás nedojdeme tak daleko, abychom vymazali i název krátké ulice poblíž Chotkových sadů, jmenuje se totiž Gogolova, podle klasika ruské literatury, autora Tarase Bulby, Mrtvých duší a mnoha dalších vynikajících děl… A pro úplnost dodávám, že Nikolaj Vasilijevič Gogol byl Ukrajinec píšící rusky, miloval jak Rusko, tak Ukrajinu. A také doufám, že svět neklesne až tak hluboko, abychom museli jednou volit mezi ukrajinskou básnířkou Annou Achmatovovou a její ruskou kolegyní Marinou Cvětajevovou, která jí kdysi věnovala báseň lapidárně nazvanou Achmatovové, kde na jednom místě píše: Hodiny, věky… Už nejsme. Jsou zbořeny i zdi. Jen hlína… / A pomník, snad vrostlý do hlíny kořeny, /už nevzpomíná. Jednatřicátého srpna 1941 Cvětajevová ze zoufalství spáchala v Tatarstánu sebevraždu, a její manžel byl v Moskvě odsouzen k trestu smrti jako imperialistický špión, rozsudek byl vykonán 16. října 1941.
Nedávno jsem jedné známé (učitelce!) doporučila dílo Michaila Bulgakova Deníky Mistra a Markétky ve vynikajícím překladu Aleny Morávkové. Odsekla mi, že Rusáky nečte.
Pro úplnost dodávám, že významný prozaik a lékař Bulgakov se narodil na Ukrajině, žil v Moskvě, kde se mu věru dobře nevedlo, stalinský režim ho vytrvale pronásledoval. Arogantní reakce mé známé mi připomněla, že i díla ukrajinských autorů, kteří psali rusky, mají nyní také namále. Možná je už zavržena i Bílá garda z roku 1924 (česky 1969, Naše vojsko), v níž Bulgakov popsal chmurné osudy ruské inteligence v Kyjevě v době občanské války…
A v této souvislosti musím opět připomenout, že v Deníku N. z letošního 18. května cituje Marek Vadas jistého rusistu z bratislavské univerzity, který si v článku Ruská klasická literatura jako zbraň hromadného ničenia přeje, aby se psal „tolstoj“, „rusko“ atd. A spisovatelka Tereza Boučková je podobného názoru, chtěla by, aby se psalo „russko“, malé „r“ a „ss“, což považuje za nejvýstižnější, a jen Dostojevskému by povolila velké „D“ (magazín Luxor), „issak babel“, popravený stalinským režimem 17. března 1941, by přišel zkrátka…
Stát, naštěstí, tak nejedná, nenařizuje „rusko“ ani „dostojevského“. Nejsou ale právě zmíněné projevy naléhavým voláním, aby se tak stalo? Voláním po státních zásazích v tomto směru? Není to snaha (a zdaleka nejsme výjimkou!) po zglajchšaltování nejen literatury, ale kultury vůbec?
Na tomto místě nemohu nevzpomenout na svoji přítelkyni, překladatelku přeživší Auschwitz, která mi nejednou vyprávěla o vzdělávacích kurzech, jež se tajně konaly za ostnatým drátem. Nechyběly ani přednášky o německé literatuře. A nediv se, říkávala, copak Schiller, Goethe měli něco společného s nacismem, s válkou?!
Nevím, co měl na mysli Radim Seltenreich, když v Lidových novinách z 5. června letošního roku ve své stati Je mnoho Hitlera ve Wagnerovi. Stejně jako kdysi německá kultura, i ruská se nyní ocitla v klatbě. Oprávněně? Psal o spravedlivé nespravedlnosti, přesvědčen, že prý nyní vše „plošně nespravedlivé“ lze hájit a mít pro tuto nespravedlnost pochopení. A proto je správné, domnívá se autor, dočasně upozadit Čajkovského i Dostojevského. Jenže nějak zapomněl, že ti, kdo směšují politiku s kulturou, prohřešují se proti duchovnímu poslání, proti nestrannosti. To, prosím, platí i pro dobu válek a krizí všeho druhu.
Na závěr už jen cituji Václava Bělohradského, který ve své vynikající stati Svět včerejška: rekviem (Právo, Salon z 1. září 2022) připomněl Jaspersova slova, že proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně.
A já už jen dodávám, že upozadění Čajkovského a Dostojevkého k ničemu rozumnému nevede. Není to dobrý nápad! Stejně jako není vůbec dobrý nápad, aby hlavní kyjevská třída nesla jméno Stěpana Bandery, jak se nad tím pozastavuje Arno Klarsfeld v Le Point z 11. září letošního roku.