MILAN BLAHYNKA

Z literární pozůstalosti člena francouzského Patafyzického kolegia, jímž se 25. září 1965 stal Albert Marenčin s titulem Regent ubudoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti, vyšla teď kniha ĽUDSKÁ TOTALITA, Zápisky-myšlienky-úvahy 1996-2017 (Marenčin PT, spol s r. o., Bratislava 2022, 144 s. + 16 nečíslovaných s. faksimile autorova rukopisu, další 4 strany toho rukopisu na přídeští; obálka Marenčin Media, grafická úprava Katarína Marenčinová, jazyková úprava Zuzana Šmatláková). Na frontispisu poděkování „Gaby Albrecht Žiakovej za pomoc pri príprave tejto knihy“. Příprava to byla i při zdánlivě dobře čitelném autorově rukopisu náročná, a tak není divu, že k ní byla přizvána určitě nejlepší znalkyně Marenčinova slovenského i francouzského díla, badatelka působící na univerzitě v Bordeaux, kde absolvovala středoškolská a vysokoškolská studia a tam i stejně jako na Slovensku publikuje, mj. také z díla Alberta Marenčina a o něm.

Marenčinovský nebo téměř patafyzický je i první zápisek v publikovaném rukopise, který nelze neocitovat celý:

Včera, na Tri krále 1996, som sa konečne rozhodol „inaugurovať“ tento zápisník, ktorý mi pred dvomi rokmi dal syn pod stromček: bolo to na Vianoce 1993. A dnes konečne idem robiť prvý zápis: dva roky som premáhal trému – bodaj by nie! Taký krásny zápisník, taký krásny papier, a to všetko z lásky urobené a darované, nemožno predsa poškvrniť hocakou taľafatkou! To by mali vlastne byť iba „perly ducha“, len kde ich vziať? Perly už aj preto, že je to ten istý papier, na ktorom byly vytlačené Valéryho Zlé myšlienky – presnějšie, sú to zvyšky toho papiera – takže aj moje zápisy by mali vyjadrovať nejaké myšlienky. Či skutočne budú, to posúdi čitateľ, ktorému sa raz tento zápisník dostane do rúk. / Bratislava, 7. janujár 1996

Vida, Valéryho Zlé myšlienky a iné vydal roku 1993 Marenčinův syn, taky Albert, proto za jménem AM tehdy ještě ml., jako první knihu svého vydavatelství Prístrojová technika. A jaký div, knihu (Mauvaises Pensées et autres, 1942) přeložil Albert Marenčin! Že by to byl model pro zápisky jeho vlastních myšlenek, když už k tomu provokoval tentýž krásný papír? Nevím, Zlé myšlienky jsem nenašel v žádné moravské vědecké knihovně, dokonce ani v banskobystrické.

V roce 1965, kdy se Albert Marenčin stal členem francouzského Patafyzického kolegia a byl přitom jmenován Regentem ubudoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti, byl u nás už Někdo. Měl už zažito, nažito a napsáno tolik a v tolika oborech, že by to vydalo na objemnou monografii. Rodák z východoslovenské Bystré nad Topľou (nar. 26/7 1922) už v předškolním věku, ponouknut k tomu leporelem Ladových obrázků, pustil se do svých prvních výtvarných pokusů. Kreslil pak celý život, vynikl jako autor koláží, které začal lepit „pre zábavu a potešenie zo hry“ už v Bratislavě na začátku studia francouzštiny a slovenštiny na filozofické fakultě pod vlivem koláží K. Teiga a V. Nezvala, R. Fabryho a M. Ernsta. Znovu se k nim vrátil za svých zlatých šedesátých, kdy je i poprvé vystavoval v pražské Viole, v bratislavské redakci Kulturného života a v brněnském Domě umění. Jako teoretik a historik výtvarného umění včetně insitního podstatně přispěl pak v 70. a 80. v letech ve Slovenské národní galerii k poznání vysoké úrovně slovenské výtvarné kultury. Předtím, už za vysokoškolského studia za války mu rozhlas vysílal dvě hry.

Za Slovenského národního povstání, jehož se od samého vypuknutí účastnil jako partyzán v oddíle Čapajev a během něhož nejen procházel jako kurýr frontové linie, ale po boku Ladislava Novomeského se etabloval jako redaktor listu Národná obroda, do níž dopisoval pak i z Paříže, kam se dostal na podzim 1945 jako stipendista francouzské vlády a kde působil (poté, co mu vypršelo stipendium) – díky jeho řediteli, jímž byl Michel-Léon Hirsch – už jako jeho zaměstnanec ve slovenském vysílání pařížského rozhlasu až do 1. května 1948; z rozhlasu, v němž mohl sice, byť komunista, zůstat a pracovat spolu s poúnorovými exulanty, odešel, stal se redaktorem týdeníku Parallele 50, řízeného i u nás dobře známým spisovatelem Philipem Soupaultem. V Paříži se poznal s Vančurovou dcerou, spisovatelkou Alenou Vančurovou a s celou řadou velkých osobností nejen francouzských včetně zakladatelů surrealismu, s Bretonem a Eluardem. Tři pařížská léta ukončil na sklonku roku 1948 jako tiskový tajemník ministra zahraničí Clementise v Čs. vládní delegaci na jedné z mírových konferencí.

Ještě než se Albert Marenčin vrátil na Vánoce 1948 domů, navštívil ho toho léta v Paříži na své svatební cestě Ladislav Kalina. Gymnazista Marenčin ho znal a obdivoval jako interpreta V+W už v Prešově. Když se Marenčin zmínil, že při zaměstnání v rozhlase už rok studuje na Vysoké filmové škole IDHEC (na kterou přešel ze studia na Vysoké škole politické), Kalina mu jako ideový šéf filmu na Slovensku nabídl, že ho po jeho návratu domů prosadí do funkce scenáristy. V Bratislavě se však ukázalo, že jde zatím jenom o místo lektora a dramaturga, ale právě v něm našel Marenčin – i když psal i scénáře – svou parketu a v jeho dramaturgii vznikaly filmy slovenské nové vlny a koprodukční snímky, pro jejichž režii získal i slavného A. Robbe-Grilleta. Kořeny jeho vášnivého zaujetí pro film sahají hluboko do jeho dětství. Ve svých deseti musel „opustit teplé hniezdo domova“ na samotě „v početnej patriarchálnej mlynárskej rodine“, jak píše v knize Čo nevošlo do dejín (2012), a octl se na gymnáziu v Prešově; tam se dostal poprvé do kina. První film, který viděl a který ho uhranul, byl Flahertyho Muž z Aranu, a Marenčin natrvalo propadl filmovému umění, pro něž pak udělal nadmíru mnoho. Dokonce i Marenčin prozaik debutoval „filmovým románem“ Predná hliadka (1951), který vznikl tak, že Marenčin přepracoval scénář Život, ktorý začíname. Napsal ho s Jánem Roznerem, a ač se snažil neprovokovat ždanovovské posuzovatele, neošálil jejich bdělost a scénář zůstal nenatočen. Tu je třeba se zmínit, že Marenčin tehdy prožíval své „sizyfovské roky“, třebaže o jeho přesvědčení a jednání komunisty nemohlo být pochyb. Zatímco jiní odcházeli do exilu nebo se ze „svobodného světa“ odmítli vrátit, on koncem roku 1948 se, aniž k tomu byl vyzván, vrátil do Československa ve své touze se podílet na budování sociálně spravedlivé společnosti. Jenže neměl správný proletářský původ, navíc byl mladým přítelem Laca Novomeského, už tehdy sledovaného, a do třetice už roku 1948 byly krátce po vydání sešrotovány „pro ideovou závadnost“ jeho dva první knižní překlady: Mysliaci stroj Jeana Epsteina a rozhovor Jeana Birnbauma s Jacquem Derridou Naučiť sa konečne žiť. Teprve na přelomu 50. a 60 let se Marenčin po úspěchu filmů Prerušená pieseň a Pieseň o sivom holubovi, natočeným k 15. výročí osvobození, stal vedoucím 1. tvůrčí skupiny Štúdia hraných filmov Bratislava-Koliba a započaly jeho „zlaté šesťdesiate“, během nichž vzniklo dohromady třicet filmů, mezi nimi Uhrovo slavné Slnko v sieti a už zmíněné dva filmy v režii Alaina Robbe-Grilleta. „Zlatá šedesátá“ na Slovensku skončila dva roky po invazi vojsk Varšavské smlouvy a obsazení republiky. V únoru 1972 Marenčin, který se mezitím stal členem české surrealistické skupiny a spoluzaložil revui Analogon, dostal výpověď z Čs. státního filmu (když už předtím byla zrušena jeho tvůrčí skupina a stal se řadovým dramaturgem) i zákaz publikovat, a jen díky statečné solidaritě našel místo ve Slovenské národní galerii, kde pracoval až do roku 1987.

(Nepřiměl Marenčina k rozhodnutí přepsat nerealizovatelný scénář do podoby románu příklad Vladislava Vančury? Jeho román Konec starých časů vznikl rekordně rychlým přepsáním scénáře novodobého barona Prášila, když se nenašly prostředky na natočení filmu. Že by o tom Marenčinovi za pařížských let Vančurova dcera Alena nevyprávěla?)

Do třetice pro změnu všeho dobrého. Výtvarná a filmařská práce Alberta Marenčina byla už před rokem jeho přijetí za člena Patafyzického kolegia výtvarnou a filmovou projekcí jeho činného (překladatelského, esejistického, editorského) zaujetí především pro poezii a rebelantskou slovesnost vůbec – od markýze de Sada přes Apollinaira, surrealismus Bretonův, Péretův, Nezvalův, Fabryho, Césairův, přes Jarryho a všecku patafyziku, přes černý humor J. Ferryho aj., přes absurdní drama (Ionesco) až po Robbe-Grilleta (nejen jako režiséra: 2002 přeložil a vydal jeho knihu V zrkadle spomienok). Dřív než vydal svou sbírku Okamih pravdy, a poté, co uvedl svými překlady na Slovensko významná díla existencialismu (Camusův Mýtus o Sisyfovi, Pád a Caligula, 1993) a patafyziky (Jarryho Kráľ Ubu, 1962), přeložil a vydal své překlady poezie B. Péreta (1995), H. Michauxe (1995), J. Cocteaua (1967), J. Portante (2005), Aimé Césaira (2007), s nímž se znal od svých tří pařížských let, a zazářil jako básník tajemna v příbězích a básních své knížky Laterna magika/La Lanterne magique (2006), českým čtenářům zvlášť drahé povídkou Pražský chodec 2000. Jak široký a pestrý byl výrazový a žánrový rejstřík Marenčina spisovatele, dokládá i Průvodce po magických místech Československa Labyrintem tajemna (1991); do něho zpracoval slovenskou část.

Nezvykle dlouhý výčet, co všecko střídavě perzekvovaný a slavený Albert Marenčin dokázal napsat, natočit, nakreslit a kolážemi říci, výčet, do něhož se nevešly ani všecky názvy jeho prací, ani výpověď o tom, jak publikoval samizdatově a jak po roce1989 své slovesné práce připravoval a na knižní trh uváděl, díky zejména nakladatelství svého syna, ani jak je znám ve Francii, která byla vedle jeho rodné země jeho druhou láskou, má snad své oprávnění v tom, že umožňuje porozumět, jak autor zrál ke knize Ľudská totalita. Snad každou svou knihu už psal a/nebo vydával jako svou poslední, ale bylo mu dopřáno, aby žil a tvořil do vysokého věku (zemřel 9. března 2019) a aby tak zápisky svých myšlenek z let 1996-2017 podal tresť své celoživotní tvůrčí zkušenosti s lidmi a se soudobým světem.

Ľudská totalita je vydána bez obvyklé ediční poznámky, jen na zadní desce knihy se dovídáme, že jde o vydání jednoho (už posledního?) z desítek „zošitov s deníkovými záznamami, myšlienkami, nápadmi a úvahami“. Soudě na základě srovnání faksimile 20 stran sešitu s tištěným textem, jde o edici poctivou, nic nevynechávající, omezující se jen na sjednocení datování u jednotlivých zápisků (Marenčin je psal někdy nahoře, jindy dole, většinou měsíc psal jeho jménem, někdy však římskou číslicí) nebo zařazení toho, co Marenčin vepsal dodatečně, na místo, kam ukázal (u zápisku z 3/7 2001 závěr) apod. Několik patrně nesprávně přečtených slov (v zápisku z 2/4 2000 je vadné čtení Keby místo Ak by, v zápisku z 10/2 2003 je lidet m. licet; v zápisku z 14/2 2009 má patrně být slovo súkromých, nikoli súhrnných) představuje jen pihy na kráse knihy mimořádného významu.

Hned v prvních dvou (bez úvodního) zápiscích ze 7. a 22. ledna 1996 jmenuje Marenčin dvě hlavní myšlenky, k nimž se pak vrací, které pak upřesňuje, podrobuje zkouškám pravdy a domýšlí. K hútaniu nad první ho přiměl pocit po probuzení, že mu cosi chýba a že toto čosi je – príroda. A tento pocit ho přivedl k přemýšlení nad spôsobom života, ktorý nielen mňa – nás všetkých – nielenže odďaluje a odcudzuje od prírody, ale nás od nej takmer hermeticky izoluje: od úsvitu do noci, ale aj cez noc sme obkolesení civilizáciou, jej vymoženosťami i negatívami: všetkými zmyslami ju vnímame a na nič iné sa nám nedostáva času ani energie a napokon ani záujmu: byt, kuchyňa, ulica, úrad, kino, noviny, televízia, rádio – plne zamestnávajú naše zmysly – celý náš život. Obloha s mrakmi a hviezdami, lúka, les so svojimi farbami a vôňami a vtáčim spevom a žblnkotom potokov… – to všetko sú dovolenkové záležitosti, bezmála ako vitamínove tabletky. (…) Tá civilizačná, protiprírodná kríza, ktorú denne absolvujeme, pôsobí, žiaľ, nielen na naše zmysly, ale aj na psychiku, vedomie, senzibilitu. Myslím, že výsledky tohto pôsobenia si najlepšie uvedomíme skrz umelecké pôsobenie výtvarných a literárnych diel, ktorých celý výrazový aparát – sujet, téma, kompozícia, farebnosť, slovesnosť, metaforika – sa ešte v podstatnej miere napája prírodou, tou elementárnou, ktorá je akoby protikladom tej druhej, civilizovanej. Myslím, že okrem iného aj toto spôsobuje rychlé „starnutie“ uvedených diel a vyvolává potrebu „niečoho nového“ či „iného“, potrebu zmeny, hľadania… atd. A predovšetkým akúsi nadvládu racionality nad senzibilitou.

Tak na samém počátku své poslední knihy odkrývá Marenčin svou metodu. Vychází ze svého čerstvého osobního zážitku, „pouhého“ pocitu. Ten analyzuje a dobírá se jeho geneze, pojmenovává to, co mu chybí, a dostává se k poznání, že jde o důsledek dnešního totálního způsobu života, totiž nadvlády racionality nad senzibilitou; přitom jakoby mimochodem vyjde najevo, co i v umění stále vyvolává potřebu „něčeho nového“. K otázce racionality a senzibility se pak Marenčin stále vrací, uvědomuje si, že racionalita je několikerá, posteskne si 12/4 2003, že příliš času a energie věnuje kritizovaniu či skôr polemike s rôznými prejavmi tupej racionality v našom živote – a s hlbokým poklesom ostatných hodnôt a citových fondov a schopností (talent, imaginácia, fantázia, tvorivosť …atď.) v dnešnom svete. Proti tupé (nikoli každé) racionalitě Marenčinova Ľudská totalita brání fantazii a hlavně (nikoli každou) poezii.

Svědčí o tom už zápisek z 22/1 1996. Marenčin slyší, že rozhlas vysiela Alexandra Matušku (zřejmě ze záznamu, „slovenský Šalda“ je už 21 let po smrti), a vzpomene si, že kdesi v súvislosti so Sládkovičom hovorí (približne), že veľká poézia nie je, neznamená čistá poézia. Je to pravda, přitaká Marenčin Matuškovi, ak pod veľkou poéziou rozumieme poéziu autentickú, a pod čistou rozumieme tú bremondovskú „modlitbu“. Lebo „čistá“ poézia – „očistená“ od „špiny“ života, od jeho pachov, chutí a vôní – nie je poéziou, no stále ostává otázkou, čo je to ta „veľká“ poézia – a v čom je jej veľkosť, čo v nej veľké… atď.? K té otázce se Marenčin vrátil 6/8 1998: Nestačí, ak je poézia poéziou, tak ako je vzduch vzduchom a voda vodou? Musí byť aj tlmočníčkou či nositeľkou niečoho…? Ale čo je vlastne poézia - a čo je to „niečo“, čo sa pokladá (čo podaktorí pokladajú) za jej nutný atribút?

22/1 2003 se Marenčin zamyslel nad ztotožňováním básně a poezie. Podle jeho mínění nie každý rýmovaný text zoradený do veršov je výrazom, nositeľom poézie. A dovolává se Bretona (poézia je opakom literatúry) a Hegla: poézia je to, čo pomáha v každom umení rozvíjať totalitu ducha, je podstatou všetkých umení. Nesmie vystupovať izolovane – podľa mňa v nejakej špecifickej forme, napr. báseň sa za takú považuje. – Takto chápem poéziu aj ja – alebo podobne: ako proces, duchovný proces, ktorý môže, ale nemusí vyústiť do veršov. Báseň môže byť záznamom tohto procesu. Pre mňa je to hútanie – neoslovujem nikoho, nikoho k tomu nepotrebujem, nikomu sa neprihováram. Jednoducho hútam, ozrejmujem si, uvedomujem si seba samého – i svet. Som neoddeliteľnou časticou života a ľudstva. Ľudstvo a celý svet sú vo mne – nie mimo mňa. (…) A Marenčin dodává: K týmto myšlienkám, k tomuto hútaniu, ma priviedli básne Vojtecha Kondróta, ktorého dnes 22. januára 2003 pochovávajú v Bernolákove. Bola to poézia v jeho básňach, ktorá má „oslovila“ a vyprovokovala k tejto „polemickej“ reakcii. Čtvrt roku na to, po Veľkej noci, 22. apríl 2003, Albert Marenčin pokračuje: Načo by boli verše (…), rozprávky, poviedky obrazy, husle, sochy – kdeby sa poézia dala vyjadriť aj bez nich, aj ináč? Pravda, veršami možno vysloviť aj taľafatky – a poézia sa dá vyjadriť aj medzi riadkami banalít, ba aj mlčaním v pravej chvíli, na pravom mieste.

Po mnoha zápiscích na obranu fantazie proti rozumářství 8/6 2004 kratičká otázka: Pokúšať sa pomocou metafor a iných básnických čačiek povýšiť fantáziu na poéziu…?

Konečně 17/7 2004 Marenčinova definice: Poézia je to, čo sa pokúšajú vyjadriť básnici veršami – a nikdy sa im to celkom nepodarí: každá báseň je iba zlomkom poézie. Poézia je v podstate čosi neuchopiteľné medzi rozumom a nerozumom (nerozum je Platonov výraz), mezi vedomím a pocitom, čiže nevedomím.

Takto krok za krokem, probíraje různé možnosti, prodíraje se záplavou scestných interpretací, húta, přemýšlí Marenčin i o hodnotách života, o svobodě, o demokracii, ba i o logice a nostalgii, občas se dobíraje lapidární definice. Tak v létě 2004 podává snad dnes nejlepší výměr nostalgie: fantómová bolesť, ktorú cítime v amputovanej minulosti. Tak svůj sarkastický názor na stále opakovanou frázi o mediích a novinářích jako hlídacích psech dnešní demokracie, svobody, práva atd. vyjadřuje tak, že připomíná logiku: strážna suka rozumu, stražiaca egoizmus svojho pána. Tak 29/7 1998 nalézá pro odpověď na otázku krása, nebo pravda? (v odpovědi se shoduje s přesvědčením Milana Kundery) vynikající, tedy působivé přirovnání: Protiklad „estetické – morálne“, „krása, alebo pravda“ je protiklad falošný. Je to falošne postavená otázka, či je cukor biely, alebo sladký. Umenie je morálne aj krásne, resp. „slúži“ pravde, dobru aj kráse – a „slúži“ tým, že je umením. Je to jediná prípustná SLUŽBA, na ktorú sa môže (a musí) podujať.

Třináct let poté, co Marenčin vepsal na první stránky posledního sešitu svých myšlenek, jak jsme obkolesení civilizáciou, 6/6 2009 se rozepsal o tom, jaké to má ničivé dopady na tvořivost:

MÉDIA nás dennodenně kŕmia, zavaľujú, dlávia, priam dusia hotovými výrobkami – noviny, rozhlas, televízia, internet nás svojimi písomnými, hovorenými, hudobnými, vizuálnymi, dramatickými, zábavnými produktmi vykrmujú do „prasknutia“, neponechajú ani kúštik voľného priestoru, ani sekundu voľného času na vlastnú TVORIVOSŤ, ani len na dotváranie, domýšlanie – všetko do nás hustia, napchávajú do nás prežuté polotovary, takže náš psychický organizmus môže odpočívať, hlivieť, bez záujmu a účasti, prepúšťať cez zažívací trakt priamo do konečníka… Kreativita v nás chladne, hynie, nemá šance uplatniť sa, ba ani len „pozdvihnúť svoj hlas“, polemizovať, partnersky diskutovať, pripojiť poznámku, štipku nesúhlasu, tobôž vysloviť čosi iné, prekonať či, nedajbože, odmietnuť to DANÉ, ba ani len o ňom zapochybovať… Množstvom, hlučnosťou, pestrosťou, agresivitou zvíťazilo, premohlo nás, ovládlo nás, zmiešalo nás s hovnom…/ Už ani nevieme, čo to vlastne bolo, ani nevieme už pomenovať, čomu sme podľahli, čo nás zvalcovalo – bola to zrejme sila, no nie sila myšlienky, ani sila ducha, ale pseudosila množstva.

Ještě než takto příkře zformuloval svůj názor na situaci tvorby ve světě nadřazování kvantity nad kvalitou, 11/3 1998 si Marenčin zapsal: Každý básnik, každý umelec – hodný toho pomenovania – je svojou povahou oponentom moci a vyvodil z toho závěr, který se zdaleka netýká jen dodatečného odměňování oponentů minulého režimu: a bolo by nemravné, keby za svoje oponetské a opozičné (ak nie rovno buričské) postoje žiadal honorár. Na druhej strane však demokratická vláda, uplatňujúca svoju moc v duchu demokratických zásad, by si mala svojho oponenta vážiť a mala by jeho kritiku honorovať, ak nie peniazmi, tak rozhodne uznaním. 14/6 2006 se k problému vrátil, a to jako ke svému vyznání:

Necítil som sa nikdy – a preto som sa ani nesituoval na stranu tých, čo svojou finančnou, ekonomickou či politickou mocou riadia svet (alebo chcú riadiť) a rozhodujú o živote spoločnosti – vždy som sa cítil a považoval som sa čoraz uváženejšie a s plným vedomím za jednoho z tých, ktorí sa opierajú a spoliehajú len na svoje ruky a hlavu, na svoje schopnosti – a na solidaritu mne rovných a blízkych myslením a životom. To je moje ľavičiarska základňa, na ktorej spočívajú moje politické názory a postoje – diktované skôr vlastnými životnými skúsenosťami ako cudzími úvahami a teóriami – pokiaľ ich neprijmem za svoje a nestotožním sa s nimi, pokiaľ neuprednostním hlavu pred srdcom.

V tom Albert Marenčin souzněl s Vítězslavem Nezvalem, který v trojské válce srdce s mozkem (Křídla, 1952) stranil kentaurům před centuriony v jejich odvěkém zápase. A nebyl by to autor statí shrnutých do knihy Kacierske myšlienky (2016), kdyby takto nepojednal 15/7 2004 o svobodě:

O slobode sa hovorí tak, akoby nezávisela od nás, ale od nášho okolia, od sveta a spoločnosti, ktorá nám ju buď dáva, alebo nedáva, ako by len od nej záviselo, či ju máme, alebo nemáme. Podle mňa sloboda je výlučne naša vlastná záležitosť, vec každého jedotlivca: buď ju má v SEBE, alebo ju nemá; je schopný, sme schopní slobodne myslieť, hovoriť, konať? Ak nie – prečo? To sú otázky, na ktoré si musí každý sám odpovedať – ak má byť slobodný.

K otázce rozdílu umění a vědy si Marenčin ocitoval názor kubistického malíře George Braqua: L´art est fait pour troubler. La science rassure. Umenie je na to, aby zneisťovalo (vyvolávalo pochybnosti) – veda dáva istotu. Je to jednoznačné, a predsa koľko nuáns! 5/9 2004 se Marenčin k tomuto zápisku z 19/7 vrátil otázkou kto sa domáha zneisťovania a prečo – kto chce mať istotu a prečo? Ale jedno i druhé tvoria dialektickú jednotu? Zapamatujme si tuto otázku, která už je také odpovědí, až v závěru naznačím, proč nazývám Alberta Marenčina tak, jak jsem tu stať nadepsal.

Dilema znejisťovat-dávat jistotu pro Marenčina neexistovalo. I patafyziku bránil proti jejímu označování za vědu: Patafyzika, zapsal si 27/4 2004, je pseudoveda: jej cieľom je znepokojiť človeka a podnietiť jeho obrazotvornosť. Takže šíriť patafyziku na tomto svete a na všetkých ostatných – čo je mojou úlohou – znamená sústavne podnecovat toto znepokojenie a zväčšovať ho – a nie pokúšať sa Patafyziku racionálne vyložiť alebo ju zredukovať na srandu. Bolo by to podobné, ako keby sme sa pokúšali racionálne vysvetľovať lásku, krásu, sympatie apod. ako výsledok či sprievodný jav istých fyziologických procesov v ľudskom organizme alebo dokazovať divákovi dojatému či očarenému filmovým príbehom, že sú to všetko len filmové triky a že v skutočnosti nič také neexistuje.

Nelze neocitovat, co napsal Marenčin 28/5 2004 o pravdě:

Rozumovosť, racionalita sa povyšuje nad citovosť, citové prejavy, triezvosť nad opojenie – aj v poézii! – irónia a kriticizmus v najrôznejších podobách nad vrúcnosť, chladná úvaha nad nadšenie či pátos. A to všetko v mene akejsi pomyslnej pravdy, rozumom overenej – ako najvyššej hodnoty, zatiaľ čo v mene tej istej pravdy sa tie opozitá a všetko ostatné považuje za falošné, subjektívne, „ne-pravdivé“, pričom pravda sa chápe ako čosi takmer metafyzické, mimo-ľudské – nie ako človečenské, čiže vyjadrujúce ľudskú prirodzenosť, tú dialektickú jednotu jeho sily i slabosti, schopností i neschopností, kvalít i nedostatkov. Pritom PRAVDA je vec výsostne ľudská, neexistuje mimo človeka, víťazí, ako sa to uvádza aj na československej prezidentskej vlajke, ale nie sama od seba, iba vďaka človeku, ktorý o ňu zápasí a bráni ju pred „ne-pravdou“.

Usvědčil bych se jako špatný ctitel a čtenář Alberta Marenčina, kdybych jeho myšlenky četl s radostí, ale nekriticky. Kdybych si nevšiml, že nádherný postřeh z 16/9 2004 (Demokraciu hodnotia podľa myšlienok a ideálov, socializmus podľa skutkov a farby takmer výlučne z obdobia takzvanej normalizácie) zasluhuje si doplnění: normalizácie a zejména drsných 50. let, nemluvě o skutcích demokratických velmocí kdysi i dnes. A Albert Marenčin by mne jistě nepochválil, kdybych se neozval proti jeho paušálnímu odporu k ironii, nejobšírněji vyslovený v blíže nedatovaném odstavci z roku 2003: Ironický postoj k životu a svetu, k ľuďom i veciam je postojom človeka zbabelého – áno, aj opatrného, čo je iba jednou stránkou zbabelosti – človeka, ktorý nechce na sebe brať riziko omylu (…). Irónia a ironik všetko relativizujú, všetko veľké, krásne, vznešené znižujú posmeškami na svoju úroveň a v tomto zrelativizovanom svete strácajú strach a mindráky a cítia sa pánmi situácie a korunou tvorstva. Není nejmenší pochybnosti, že s takovou ironií a takovými ironiky se AM setkával (ostatně výjimečně i jmenuje), ale nevzpomněl si na ironickou literaturu a ironiky jinde, například v české literatuře. Největší ironik v ní, autor Večerů na slamníku, Zbloudilého syna, Výbušného zlotvora i Moudrého Engelberta, na konci života pod svým vlastním jménem profesor estetiky Bohumil Markalous, byl mistrem laskavé ironie, která jen vůči nelidskému světu nebyla vůbec laskavá, ale moudrá. Ironik Markalous-John nebyl zbabělec, se svou ženou z kolínské židovské rodiny se odmítl rozvést, když jí hrozila deportace, ačkoli s ní už několik let nežil, za Protektorátu tajně zaměstnal židovského právníka Karla Strasse jako svého sekretáře a dopomohl mu k vydání jeho Afrických pohádek pod pseudonymem; za to vše hrozil hrdelní trest. Je škoda, že se Albert Marenčin s Jaromírem Johnem-Markalousem nepotkal, oba preferovali neuhlazenou člověčinu, to, co Marenčin v zápisku ze 3/7 2001 nazval ľudskou totalitou. Což je šťastný název pro knižní vydání zápisků, myšlenek a úvah z let 1996-2017.

O tom, že Pascal věděl o nedostatečnosti rozumu, vypovídají některé jeho myšlenky a vyčetl to ve 20. století u nás F. X. Šalda z jeho díla, o němž jako kritik nikdy nepsal, zato v roce 1929 uveřejnil v prvním ročníku svého Zápisníku povídku Pokušení Pascalovo, v níž umírající Pascal, jemuž žebrák vytkl nevíru v Boha, rozumem nepostižitelného, obrací se k tomu rozumem nepostižitelnému, a ve svém posledním vzepětí přiznává: Rozum nemůže poznat z něho nic, srdce všecko! Poznávám ho srdcem. Marenčin, deklarující se 18. září 2005 jako ateista katolíckeho pôvodu (…), vychovávaný katolíckou veriacou mamou v zmysle kresťanských mravných zásad v duchu kresťanského desatora … čo ma navždy poznamenalo a ostalo vo mne, ve shodě s hluboce věřícím FXŠ byl si jistě jist, že Pascal naznal ve svých posledních letech, že rozum na pochopení člověka a světa sám nestačí, jen si na rozdíl od FXŠ řekl: Pascal nechtěl a ani nemohl ve svém století ještě pomyslet, že nepostižitelný rozumem je pro dnešní svět nikoli jen Bůh, ale poezie, umění, divadlo, plody obrazotvornosti, které Pascal zavrhoval jako nežádoucí rozptýlení.

Nevím, zda, případně s jakým zaujetím Albert Marenčin četl v lecčem i dnes aktuální Pensées, Myšlenky Blaise Pascala. Když jsem se svému příteli, pozoruhodně odvážnému básníku, který by padl Marenčinovi do noty, zmínil o nich v souvislosti s Ľudskou totalitou, napsal mi: Čtu Pascala, Myšlenky. Je to skvělé. Taky jsem se do nich začetl (v Žilinově výboru a překladu z roku 1973) a byl uchvácen jeho výroky jako popírat, věřit a pochybovat znamená pro člověka to, co pro koně běh, nebo: všechna důstojnost člověka spočívá v myšlení, co však je toto myšlení?, a také: člověk naprosto nejedná podle rozumu, který tvoří jeho podstatu. Avšak stránky, na nichž se jindy lakonický Pascal rozepsal o Obrazotvornosti, připadají mi scestné, vývojem poezie, umění i vědy překonané, dokonale už vyvrácené; snad není přílišná drzost to říci. Pascal nazývá obrazotvornost vládnoucí částí člověka, mistrovskou v omylu a klamu; je tím zrádnější, že neklame pokaždé; vždyť kdyby byla spolehlivým měřítkem lži, byla by i spolehlivým měřítkem i pro pravdu. A třebaže je nejčastěji klamná, ničím to nenaznačí a stejné znamení vtiskuje pravdě i klamu. Nemám na mysli blázny, mluvím o lidech nejmoudřejších; právě na nich obrazotvornost uplatňuje nejvíc své právo přesvědčovat svět. Ať se rozum hlásí sebehlasitěji o slovo, nedokáže přisuzovat věcem jejich cenu. (…) Obrazotvornost (pro Pascala nepřítelkyně rozumu) nedokáže učinit z bláznů moudré, ale činí je šťastnými na rozdíl od rozumu, který své příznivce může učinit jen ubohými; a tak ona zahrnuje své lidi slávou, on hanbou.

Pascal měl za to, že z fantazie, která má velký vliv, nevytěžíme žádný prospěch, dáme-li se tímto vlivem vést, ale jen když mu budeme vzdorovat. Marenčin odmítl stavět imaginaci proti rozumu (ten ostatně podle myšlenky z 3/8 2003 nevládne – je v službách živočišného egoizmu, podriaďuje sa mu – na slovo ho poslúcha, znovu a znovu ho racionálne zdôvodňuje, ospravedlňuje, dáva mu za pravdu) a už 29/9 2009 si zapsal: Dávať imagináciu do protikladu k racionalite znamená nielen vylučovať jednu z druhej, ale aj pochybovať o ich vzájemnom ovplyvňovaní či synergii a o ich možnej koexistencii. Výmysel nie je opakom pravdy.

Marenčinova Ľudská totalita není nějaký anti-Pascal, ale Pascal pro 21. a další staletí.

Poznámka

V citátu ze 14/6 2006 emenduji slovo slastnými na vlastnými, ačkoli edice nenabízí sken k rukopisu tohoto zápisku; ani znění slastnými není však vyloučeno (AM preferoval slastné zážitky), ale v daném kontextu je nejpravděpodobnější čtení vlastnými.