IVO FENCL

„Pro mě je Praha tajemný přízrak. Už jako malý kluk jsem se pohyboval po Starém Městě, ač jsem tam nebydlil, a hledal jsem zákoutí. Ta mě inspirovala.“

Tak vyprávěl o svém životě Jaroslav Foglar (1907–1999) a nová kniha Město jako přízrak niterný vliv Prahy dokládá i mnoha fotografiemi, které autoři srovnali s pasážemi foglarovek a přetištěnými sekvencemi seriálu Rychlé šípy.

Nejstarší záběry vznikly v osmdesátých a devadesátých letech 19. století, ale spíše se samozřejmě hodí snímky století dvacátého. Pohled přes Vltavu na Nové Mlýny od ateliéru Eckert z 19. června 1909 už mohl být něčím, co oko budoucího spisovatele sdílelo. Objemná kniha Město jako přízrak s podtitulem Pražské inspirace Jaroslava Foglara je katalogem výstavy v domě U Zlatého prstenu. Dále o několika tématech knihou i výstavou probíraných.

Autorovi Rychlých šípů bylo pět, když vypsali mezinárodní cenu Roberta Peugeota za zdařilý vzlet (sic) na bicyklu a roku 1921 ji skutečně získalo jedno kolo. Daleko nedoletělo, ale pořád to bylo lepší, než pokus z roku 1908, kdy se v Písku marně pokoušel vznést na jiném bicyklu Jan Hirsch. A v letech 1934–1936 se poté v Chrudimi snažil na dalším upraveném kole létat Josef Kábele. Opět marně – a zbytky vynálezu získalo letecké muzeu ve Kbelích.

Katalog Město jako přízrak obdobně propírá i původ ježka v kleci. Kniha taky rozkrývá taje předloh hlavních hrdinů Rychlých šípů a například Mirek Dušín měl vzory minimálně dva: legendárního Láďu Velebila (1915–?) a Františka Himla (1929–1945), jenž byl 7. 5. 1945 zastřelen esesáky.

Sledujeme i osud Dvojky, zřejmě našeho nejslavnějšího oddílu. Když bylo Foglarovi šest let, vznikla sloučením dvou družin (Kamzíků a Jelenů) jako Druhý pražský oddíl. Foglar jej vedl šest dekád (1927–1987). Z pětadvaceti míst, kde měli klubovny, je vybráno deset nejpodstatnějších z let 1926–1967. Od září 1926 do roku 1930 se jednalo o uhelný sklep na Letné, další čtyři roky se scházeli ve Skautském domově na Petrském nábřeží, ale ten zbourali, aby nastala nejpřekvapivější z eskapád: do roku 1937 přežívali u Čechova mostu v parníku Skaut (původně Orlice), kde je dokonce navštívil woodcrafter E. T. Seton. Ale Foglar loď prodal do šrotu, zatékalo do ní. Pak, roku 1937, přebývali v dílně v Říční ulici nedaleko Kampy a v letech 1937–1940 (a znovu 1945–1948) v Malostranské vodárenské věži.

Mezi roky 1941–1949 občas v sálku domu U Grošáka na Maltézském náměstí a v letech 1944–1945 dokonce v kiosku v Chotkových sadech.

Sám Foglar bydlil jednu chvíli dětství v (dnešním) Ústí nad Labem, ale byla to výjimka a žil jinak na pěti pražských adresách: narodil se v Benátské 3, po tatínkově smrti (1911) se ocitl u koryta Botiče (Sekaninova 8); a když mu bylo pět let, bydlili v rohovém domě ve Svatoplukově 9, shodou okolností v místech pod dnešním Nuselským mostem. Následovaly nejslavnější adresy: Korunní 16 (3. patro) a Křišťanova 18.

Snad ještě zajímavější je však vyhledání pěti jeho „azylů“, do nichž unikal psát. Byly to Riegrovy sady, dále zahrada na Kleovce s výhledem na „rodné“ Nuselské údolí, Grébovka, terasa restaurace Kajetánka a Prokopské údolí.

Býval také zaměstnancem a je v té souvislosti předestřeno sedm lokalit. Detektivní kancelář ve Vodičkově 36 (1924), velkoobchod papírem (Templová 4 a Betlémská 6), Melantrich na Václaváku a jeho lektorát v Drtinově 8 (1941–1945), ústředí Junáka na Senovážném náměstí a redakce Vpředu v Krakovské 22 (1946–1948).

Zaujme lokalizace tzv. Rozdělovací třídy, po které ve stínadelské trilogii jezdila tramvaj. Ačkoli se to dnes ledaskomu nezdá, mohla být předlohou Celetná. Tramvaj tudy totiž jezdívala – a pokračovala přes Staroměstské náměstí do Křížovnické. Je-li teorie správná, vbíhali Rychlé šípy do Stínadel směrem od Staroměstské tržnice, a sotva přeběhli Celetnou, ocitali se mezi nebezpečnými Vonty. Aby nedostali nakládačku, tou imaginární čtvrtí vždycky kráčeli se žlutým špendlíkem (vontským odznakem) na klopě.

Výstavě a knize se celkem daří identifikovat i podzemní potok Černá voda. Kumšt to není, vzorem byl už zmíněný Botič. Těsně před Foglarovým narozením se jeho část stala – z hygienických důvodů – tunelem.

A co třeba (rovněž podzemní) Hřbitovní chodba ze Záhady hlavolamu? Inspirována zřejmě byla kryptami pod malostranským kostelem Panny Marie Vítězné, kde jsou mumifikovaná těla řeholníků (jednu klubovnu měla Dvojka poblíž).

Naprosto vymyšlená kupodivu není ani smrt Mažňákova otce ve stoce. Tleskačův mistr „M“ zemře v knize poté, co se nalokal této „Černé vody“, a roku 1940, to Záhada hlavolamu zrovna začala vycházet na pokračování, podlehl sedmnáctiletý člen Dvojky Luděk Hrobař „Weilově nemoci“ (roznášené vodními krysami). A bohužel je zde i vršovický student Jaroslav Hlaváček, který v prosinci 1940 vlezl při lovení bobříka odvahy do kanálu, ve kterém se utopil. Ředitelství jeho školy obvinilo tenkrát redakci Mladého hlasatele, že je Foglarův seriál „návodný“, a konkrétně se jednalo o díl Rychlé šípy v podzemí. Ten, pravda, před výpravami do kanálů naopak varuje.

Foglar měl silný, specifický vztah k mrtvým, který i tato kniha dokládá několika výseky ze slavného seriálu. Ano, je tu Maxmilián Dráp (v podobě kostry), tajemná rakev ve sklepě domu, kde měli Rychlé šípy klubovnu, a zesnulá Jemiáška, od jejíhož těla je ukradena „kniha kouzel“.

Čtyři strany publikace jsou věnovány i šílencům, mezi které je zařazen zlověstně vyhlížející chlapík, kterému kdysi Rychlé šípy zabránily v tom, aby vykolejil vlak. Očividněji šílený byl trýznitel zvířat a „tvůrce“ – uvnitř bloku umístěného – psího hřbitova. Bláznem je i Dernet z Chaty v Jezerní kotlině. Zde všude předlohy schází, ale měl ji – psychicky nejspíš zdravý – „Dvouhlavec“ z knihy Přístav volá. „Vyskytoval se v okolí Obecního domu u Prašné brány,“ prozradil Foglar roku 1993 časopisu Respekt. „Nosil velký šátek, protože měl nějaký strašlivý nádor.“

Následuje příhodné srovnání postavy Široka (respektive Širokka) s figurou Péráka. A jak to bylo „ve skutečnosti“ s Tleskačovým pádem z věže? Kdo ví. Ale nesporným faktem zůstane, že už roku 1820 sletěl sám Karel Hynek Mácha ze zvonice Kostela svatého Petra. Známky pádu nosil ve tváři do smrti. Byl on sám jednou z předloh Tleskače? Úplně to vyloučit nelze.

Také strašidelný „Jakubský kostel“ poblíž Celetné odpovídá stejnojmennému kostelu v Záhadě hlavolamu – a má to důvod. Foglar se na něj každý den díval z pouhých padesáti metrů, když byl v práci v Templové. Psal… a výsledkem se stalo také to, že si v Mladém hlasateli začátkem roku 1941 postěžoval sám svatojakubský kostelník: začaly prý přicházet party kluků a draly se na zvonici, prý pro zbytky Tleskačova deníku. To ještě román nedospěl k místu, kde Rychlé šípy objeví i druhou část zápisků.

Do souvislosti s Foglarem bývají ovšem kladeny ještě další dva kostely – a především ten svaté Anny na Starém městě, užívaný dnes Nadací Václava a Dagmar Havlových a Národním divadlem. Odsvěcen byl už roku 1783 a za Rakouska tu fungovala tiskárna Císařských a královských poštovských novin. Foglar však sem vstupoval už jen jako do skladiště, když pracoval u zmiňované firmy Stein. Chodil do kostela pro papír a zřejmě nejlepší snímek objektu pořídil 22. června 1961 Zdenko Feyfar: ani si neuvědomíme, že chybí celá zvonice a tři patra věže. Ta byla odstraněna již mezi roky 1880–1884.

A je tu ještě kostel svatého Michaela Archanděla, který už roku 1419 vyplundrovali stoupenci Jana Želivského. Rovněž jeho vnitřní prostory mohl již Foglar za první republiky poznat, ale pouze co sklad židovských i jiných obchodníků. Sklad byl pak znárodněn a od roku 1984 zde fungoval depozitář Státní knihovny. Občas tam prý tehdy pronikali kluci při svých hrách na Vonty.

Roku 1990 bohužel někdo podpálil krov – a shořel kus střechy.

Katalog a výstavu, o nichž píši, zdobí vícero obrazů od malířů staré Prahy, snad nejčastěji od Jaroslava Šetelíka a Jana Minaříka. Od toho pak vyniká olej na plátně Slavnost Fidlovačka v Nuselském údolí (1884). Dobře dokumentuje ohromující rozlehlost někdejší pouti!

Praha se zkrátka stávala ideálními kulisami, které Foglar povýšil na jakési své bludiště. Jeho povaha byla specifická a určitě nebyl ryzí, typický skaut; i když se narodil v roce založení skautingu. Svěřencům dával trochu větší volnost, vše bral civilněji. Ale přinejmenším jedna shoda je zvláštní! Jak víme, přišel ve čtyřech letech o otce. Nuže, i zakladatelům skautingu Baden-Powellovi a (našemu) Svojsíkovi otcové zemřeli takto brzy, už když synům byly tři anebo čtyři roky…

Město jako přízrak. Pražské inspirace Jaroslava Foglara. Autoři publikace: Jaroslav Foglar (četné úryvky z děl), Petr Kotek, Pavla Státníková, Tomáš Vučka, Jiří Zachariáš a další. Knihu vydalo Muzeum města Prahy. 2022. 364 stran