JIŘÍ JÍROVEC

Následující text shrnuje jak přistupovat k informacím, jejichž šíření může mít pro naši společnost devastující ne-li smrtonosné důsledky. Je třeba upozornit, že slovo dezinformace nemá exaktní definici. Jeho význam se mění časem i okolnostmi. Známe to z minula, kdy škodlivost myšlenky závisela na momentální potřebě strany a vlády. Stejné platí i pro současnou moc. Ta musí být velmi obezřetná, protože přehorliví inkvizitoři mohou považovat za dezinformační i zdroje ze země Velkého přesatlantického bratra. Pozor na přešlapy.

V Parlamentních Listech (PL) se objevila reakce na úsilí našich bdělých a ostražitých orgánů popasovat se s projevy, které by mohly „ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy země nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost České republiky“.

PL: „Kdo bude posuzovat míru závadnosti takového obsahu. Soudy jistě ne, hovoříme-li o blokaci v řádu hodin.“

Jan Schneider (JS), bývalý disident a chartista, nepřímo upozorňuje na nebezpečí spojené s přírodním zákonem: Každá velká myšlenka přináší nevýhody, které jsou stejně velké nebo větší než velikost myšlenky samé.

„Pozor na ty, kteří mají plnou hubu obav o demokracii, boje proti dezinformacím či osočování druhých z toho, že vedou hybridní válku. S největší pravděpodobností oni sami jsou škůdci demokracie, šiřiteli dezinformací a protagonisty hybridní války. Ano, mluvím též o některých útvarech Ministerstva vnitra. Stačí před ně postavit zrcadlo, a zjistí se, že všechny ty definice, jimiž se snaží dehonestovat jiné, přesně pasují na ně samé. Včasnou identifikací můžeme rozumět rozvinutý a všemožně podporovaný systém bonzování, kdy ani nemůže jít o důkazy, protože to by nebylo včas, to už by bylo pozdě. Tady se bude práskat preventivně, než k něčemu dojde. Ta kritická koincidence příznaků, že by k něčemu mohlo dojít, bude založena na různých gestech, hlasové intonaci, kosých pohledech a dalších fíglech, které budou práskači iniciativně a kreativně rozvíjet. Vznikne z toho metodika, kterou budou novodobí inkvizitoři rozvíjet, a bude z toho další živnost. Mnoho adeptů je na to již připraveno, zejména ti, co se třicet let zabývají lustracemi a kádrováním a nyní potřebují nové podněty a čerstvou stravu.“

Slovo „antisystémové“ ho přivádí k tomu, že v některých zemích trestněprávní orgány používají pojem „systém“ v souvislosti s organizovaným zločinem. Má-li tato vláda strach z „antisystémových nálad“, řadí se sama typově k organizovanému zločinu.

Otázka PL: „Systém by měl probíhat tak, že monitoring nálad ve státní a veřejné správě bude včasnou identifikací zjišťovat osoby šířící antisystémové nálady a hodlá je zapojovat do dialogu. Co přesně to bude znamenat, zatím nevíme, ale jak podle vás tyto termíny přeložit do běžné mluvy.“

Odpověď JS: „Zapojení do dialogu jednoznačně znamená kádrový pohovor, varování, výtku, inkviziční výslech, potažmo nepříliš skrývaný náznak možné perzekuce. Jedna nána tomu říká strategická komunikace. Fakt jsem si nemyslel, že v jednom životě zažiju dvě normalizace. Nicméně z toho vyplývá, že ta první se příliš nezdařila. Slibme si, že tato se nezdaří ani omylem!“ Končí JS.

Jiný komentář PL se týká zavádění tak zvaného Samoregulačního orgánu: „Pro účely vymezení působnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se definuje samoregulační orgán, který si může vyžádat součinnost Rady zejména při vytváření účinných samoregulačních systémů, a při zavádění opatření na podporu mediální gramotnosti. Samoregulačním orgánem se rozumí právnická osoba založená v souladu s právním řádem České republiky, jejímž prostřednictvím provozovatelé vysílání, poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání nebo poskytovatelé služeb platforem pro sdílení videonahrávek sobě a ve svém zájmu samoregulací kultivují služby, které poskytují, do podoby příznivé pro jejich další rozvoj a za tím účelem se písemně zavazují dodržovat pravidla stanovená v etickém kodexu.“

A onen etický kodex, jemuž má samoregulace sloužit, je ustanoven takto: „Etickým kodexem se rozumí soubor pravidel pro provádění samoregulace přijatý jejími hlavními zúčastněnými subjekty, který stanoví zejména cíle samoregulace, postupy pravidelného, transparentního a nezávislého sledování a vyhodnocování plnění těchto cílů a mechanismus řešení stížností, včetně mechanismu prosazování přiměřených sankcí za porušení stanovených pravidel.“

Sloh i smysl nápadně připomíná legendární „předvolání k podání vysvětlení“, která jsme mnozí nehodní za minulého režimu občas nacházeli v poštovních schránkách.

Zavádění samoregulace je pro RRTV uloženo novým zákonem. „Rada napomáhá rozvoji samoregulace v oblasti své působnosti a spolupracuje na této samoregulaci se samoregulačním orgánem, je-li součinnost Rady se samoregulačním orgánem písemně vyžádána, a to zejména při vytváření účinných samoregulačních systémů, a dále při zavádění opatření na podporu mediální gramotnosti; seznam samoregulačních orgánů zveřejňuje na svých internetových stránkách.“

Přeloženo do lidštiny: RRTV, která až dosud měla zákonem stanoveny dva úkoly, a to dohled nad dodržováním zákona v audio a AV vysílání a udílení licencí (dohled nad kmitočtovým spektrem), se doplňuje o další povinnost, a to podílet se na cenzuře a autocenzuře vyvíjené uvnitř i vně vysílajících subjektů.

Proč to rovnou nenazvali Hlavní správa mediálního dozoru, Státní úřad pro média a informace, nebo tak nějak? Máme přece zářné vzory z minula…

Do působnosti RRTV dále, na rozdíl od minulosti, spadá i oblast sdílení videonahrávek. Předpokládejme, že zatím jen těch veřejně sdílených. Ale po vzoru Velkého bratra se lze v budoucnu nadít i vytvoření zvláštního odboru, který bude kontrolovat též nahrávky soukromé, třeba ze svateb, křtin, pohřbů, loučení se svobodou či soukromých večírků všeho druhu, kde se trestuhodně pořizují videozáznamy. Pravým smyslem však bude nejspíš nakročit regulačním pochodem spíše do jiných sfér. Třeba do internetem přenášených záznamů z konferencí, seminářů veřejných vystoupení a demonstrací, nebudou-li konformní vůči režimní politice.

Povědomě zní tento artikul: „(RRTV) sleduje a pravidelně vyhodnocuje, zda poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání vyhrazují pro evropská díla alespoň 30% podíl z celkového počtu pořadů nabízených v katalozích pořadů za sledované období.“ Náležitá poslušnost „nezávislých“ členů RRTV je pak zajištěna artikulem o možném odvolání z RRTV, pakliže se daný člen „dopustil takového jednání, které narušuje jeho důstojnost, nestrannost nebo nezávislost, anebo zpochybňuje nezávislost nebo nestrannost Rady“.

Co přesně se takovým jednáním rozumí, se nepraví. Může to tedy být de facto cokoli, například veřejné vystoupení s názorem, který není konformní vůči právě vládnoucímu režimu. Tomu se v Orwellistánu říká „nezávislost“.

Vcelku sympaticky by mohl znít požadavek formulovaný takto: „Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k násilí nebo nenávisti vůči skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, státního občanství, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení.“

Pokud by ovšem RRTV měla důsledně konat podle zákona, pak by na každém zasedání měla štos podnětů k postihu České televize, která si v dehonestaci, špinění, diskriminaci a umlčování osob s nežádoucím politickým přesvědčením doslova libuje.

Ďábel bývá skryt v detailu. Takže v nové legislativě najdeme i ustanovení, které dává RRTV pravomoc pozastavit vysílání audiovizuálních služeb na vyžádání (TV on demand), pokud „poskytovatel této služby v průběhu uplynulých 12 měsíců nejméně dvakrát zřejmým, závažným a hrubým způsobem… ohrozil veřejné zdraví nebo představoval závažné a značné riziko jeho ohrožení“.

Překlad: řeknete-li ve vysílání 2x za rok třeba větu „očkování na covid není garantovanou cestou k ochraně očkovaného“, vypnou vás. Tečka. Ale ne jako ta vládní, covidová, nýbrž explicitně politická. Prostě si už neškrtnete.

Totéž v bleděmodrém najdete o artikul dále, kde se říká: „(pokud) obsah této služby ohrožuje veřejnou bezpečnost, včetně národní bezpečnosti a obrany, nebo představuje závažné a značné riziko jejich ohrožení, došlo-li již k tomuto činu alespoň jednou během uplynulých 12měsíců.“

Příklad: Premiér Fiala obden opakuje větu „Jsme ve válce“. Je marné mu vysvětlovat, že ve válce je ten, komu byla vyhlášena, kdo ji vyhlásil, byl bez varování napaden nebo jiného napadl. On se prostě (možná na pokyn odněkud, kdo ví) rozhodl, že „jsme ve válce“. A když této větě oponujete, můžete být vyhodnoceni jako ohrožení pro národní bezpečnost, a podle toho s vámi pak bude zacházeno. Rozhodně však zapomeňte, že byste pak mohli (minimálně prostřednictvím audiovizuálních prostředků) dál šířit své kacířské bludy.

Komentář PL v závěru konstatuje, že podobných lahůdek jsou legislativní novoty plné. Stojí za čtení, pochopíte při něm, kde jsme se to ocitli. A předem varuje: demokracie to není.

PL v další komentáři vysvětluje, jak se bránit před šiřiteli dezinformací. Některé potřebné kroky překládá z úředničtiny do lidštiny.

Originál: Když na dezinformaci narazíte a úspěšně ji odhalíte, hned ji nahlaste. Sociální sítě nabízejí možnost „nahlásit obsah“, pokud zprávu nahlásí dostatek lidí, její pravost ověří nezávislé orgány a smažou ji. Je proto na místě, abyste na zprávu upozornili i své přátele a vyzvali je k jejímu nahlášení. V případě, že narazíte na obsah podporující ruskou invazi na Ukrajinu, můžete ho rovnou nahlásit Policii ČR. Takový obsah je v České republice zakázaný a dotyčnému hrozí až tři roky odnětí svobody.

Překlad: Udávejte, udávejte, udávejte. Cokoli, co půjde, a všude, kam to půjde. Jen tak osvědčíte věrnost liberální demokracii a naší skvělé vládě řízené z Bruselu a Washingtonu.

Originál: Dezinformace jsou i na stránkách, které na to na první pohled nevypadají. Když si článek přečtete, hledejte jeho autora. Následně si ověřte i datum, ve kterém byl článek vydaný – dezinformátoři sdílí starší články, které se jim pro jejich lži zrovna hodí. A svatou trojici zakončují zdroje. Každý důvěryhodný článek označuje zdroje, z nichž čerpal, aby si každý mohl informace ověřit. Pokud tuto informaci nemůžete dohledat, nejspíše se jedná o dezinformaci. Pokud ale chcete zabrouzdat ještě hlouběji, ověřte si, jestli informace sdílí i důvěryhodná média. Případně jak danou informaci interpretují ony. Zásadní součástí každého článku jsou i fotografie. V případě dezinformací jsou staré, z jiného místa nebo dokonce z filmů a her. Pokud si fotku stáhnete a následně ji vložíte do vyhledávače Google, obvykle objevíte její pravý původ nebo širší kontext. Někdy dokáže výřez fotografie nebo šikovně zvolený úhel objektivu úplně změnit význam situace.

Překlad: Když na webu narazíte na názor osoby, která je na černé listině (Zbořil, Koller, Štefec, Schneider, Kuras, Procházková, Novotný atd.), jedná se z principu vždy o dezinformaci. Tito lidé, i kdyby se uargumentovali a uzdrojovali, nemají žádné právo vstupovat do veřejného prostoru a když pámbu spolu s naší vládou a parlamentní stoosmičkou dají, brzy bude vytvořen legislativní nástroj, jenž jim v tomto nekalém činění zabrání.

Tak snad je všem jasno!