VĚRA BERANOVÁ

Osobnost, která svým způsobem zasáhla do filozofického a umělecko-historického myšlení v našem prostředí, a to nejen 60. let, byl filozof, estetik, literární teoretik Roman Ingarden (1893-1970). Studoval matematiku a filozofii, přednášel na universitě ve Lvově a Krakově. Jeho texty byly přeloženy do řady jazyků, také do češtiny. Česky pak vyšly knihy O poznání literárního díla, 1967, Umělecké dílo literární, 1989. Šíře jeho odborného zájmu bylo téměř bezbřehé. Věnoval se, mimo ontologie a epistemologie, také filozofii malířství a hudby. U nás se podrobně zabýval jeho dílem Jan Patočka.

Studie Romana Ingardena se staly po roce 1945 součástí dramaturgických plánů mnohých časopisů. Tak například systematicky byly jeho stati překládány na stránkách brněnského Bloku. K jedněm ze stěžejních uveřejněných prací patří překlad studie nazvané Problém formy a obsahu v literárním díle, která podle slov samotného Ingardena je svým způsobem dořešením otázek odvěkého boje mezi zastánci dominance na jedné straně formy, na straně druhé obsahu.

Důvody, které uvádí Ingarden pro to, že není možné vyřešit vztah mezi obsahem a formou, jsou nám právě v naší současnosti velmi blízké. Ingarden si na svou dobu klade velmi otevřeně otázku, která je právě dnes stěžejním problémem jak estetiky, tak i každé teorie umění. Co je vlastně umělecké dílo? Je přesvědčen, že až bude znát tuto „prostou“ odpověď, může se dál ptát, jaká je jeho forma a obsah, jaký je mezi nimi vztah. Tedy podstatu obsahu a formy vidí Ingarden v odhalení vlastní struktury uměleckého díla.

Ingarden také upozorňuje na rozdílné chápání pojmu obsahu a formy v různých filozoficko-estetických konceptech, u různých osobností tohoto myšlení. A tedy z toho také vyplývala proměnlivost formy i v současném umění.

Na první pohled se zdá, že tyto Ingartenovy úvahy o obsahu a formě v uměleckém díle jsou čistě akademické, a tedy ve vývoji a postavení umění v konkrétním čase, v konkrétní společnosti nesehrávají žádnou či jen okrajovou roli. Skutečnost je však poněkud jiná. Preferování jedné kategorie nad druhou přinášelo v dějinách umění vždy jistou nerovnováhu. V naší zkušenosti z padesátých let bylo například preferování obsahu a jednoznačného podcenění formy otázkou politického, ideového tlaku. Socialistický realismus se ve své podstatě nezamýšlel nad možnou růzností formy, a když ano, tak jejím podceněním.

Velkou úlohu právě v 60. letech sehrál překlad Ingardenovy knihy O poznávání literárního díla, 1967. I když se tyto jeho úvahy zdají poněkud odtržené od kulturně-politických sporů, jsou v podstatě východiskem pro opravdové odborné přístupy k řešení těchto otázek. Nejsou to tedy pouhá akademická zamyšlení, ale poukazují na možné nebezpečí jednostranného pohledu a řešení, tedy preference buď obsahu, nebo formy. Jeho myšlenky se tedy v 60. letech staly východiskem úvah pro řadu estetiků, historiků umění, filozofů.

Ke generaci slovenských autorů dramatiků, prozaiků, divadelních teoretiků, kteří výrazně posunuli vývoj slovenské literární tvorby, především druhé poloviny 50. let a zvlášť let 60., patřil Peter Karvaš (1920-1999).

Studia zakončil na Filozofické fakultě Slovenské univerzity (dnes UK Bratislava). V letech 1945-1948 pracoval jako dramaturg Československého rozhlasu, lektor a dramaturg Novej scény a SND v Bratislavě, V letech 1949-1950 byl kulturní atašé, redaktor Kultúrneho života, pedagogicky působil na Filozofickej fakultě UK. Je autorem mnoha románů, dramatických a teoretických textů, jako například románu z roku 1949 Toto pokolenie, z roku1950 S nami a proti nám, z roku 1954 Čert nespí a dalších. Z dramat to byly v 60. letech například divadelní hry Meteor, Pacient sto trinásť, Antigona a tí druhí, z roku 1962, kde tradiční antický motiv převedl do prostředí koncentračního tábora z konce války, tedy z ledna 1945. Velmi známou se stala hra Polnočná omša, která prošla s velkým úspěchem slovenskými a českými divadelními scénami. Tematika zde byla také jistým způsobem podobná. Jednalo se o prožívání vánočních svátků v uzavřeném rodinném kruhu, v dramatické době roku 1944 v oblasti Slovenského národního povstání. Peter Karvaš nejen zpracovával tuto válečnou tematiku z hlediska nového pohledu, oproštěného od ideových hledisek, ale především tato v podstatě historická tematika se vyjadřovala k obecným mravním problémům, existujícím nezávisle na své době. Zvláště v rámci problematiky Slovenského národního povstání to byl jistě velmi netradiční, doslova odvážný čin. V této souvislosti bychom mohli upozornit na film Kadára a Klose Obchod na korze z roku 1965, který řeší podobnou problematiku. Karvašova dramatická tvorba vyšla i knižně, jako například Veľká parochňa. Absolútny zákaz.

Karvašovy teoretické studie vychází ze strukturalismu, jako například z roku 1948 Kapitolky o rozhlase, postrehy k problematike rozhlasovej hry, K základným otázkam súčasného divadla. V 50. letech to byly Úvod do základných problémov divadla, K niektorým tvorivým problémom našej drámy. V 60. letech Zamyšlení nad dramatem, Zamyšlení nad dramaturgií. Jeho dramata i odborné studie vyšly v řadě překladů. Součástí jeho tvorby byly i reportáže, často vycházející ze zahraničních cest. Peter Karvaš hluboce ovlivnil nejen svou generaci, a to jak svou literární tvorbou, především odvážně a nově volenou tematikou, ale stejně tak, jako svými teoretickými texty.

K jedinečným postavám výtvarného prostředí druhé poloviny 20. století patřil estetik, výtvarný teoretik, kritik pohybující se v různých oblastech výtvarného umění Miroslav Klivar (1932-2014). Na výtvarné scéně se objevil také jako aktivní tvůrce, malíř, grafik, fotograf, sklářský výtvarník.

V roce 1955 absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Působil jako vysokoškolský pedagog na uměleckých školách v Praze a Bratislavě. Publikoval v řadě periodik zabývajících se problémy výtvarné kultury a estetiky, jako například v časopisech: ve Výtvarné kultuře, Výtvarném životě, Tvaru, Výtvarné práci a jiných.

Jeho umělecká i teoretická tvorba je velmi rozsáhlá. V 60. letech se zapojil do obrodného procesu, propagoval autory, kteří v předcházejícím období byli upozaděni. Publikoval řadu studií, přispíval do časopisů, zabýval se také, jako jeden z prvních teoretiků, užitým uměním, sklářským výtvarnictvím.

Již v 60. letech získal řadu i mezinárodních ocenění, vydal řadu publikací, jako například Technological Art its Aesthetics, Bratislava, 1967, Aesthetics of Industrial Labour, České Budějovice, 1968, Estetika nových umění - Aesthetics of New Arts Praha, 1970.

Významný byl Klivarův podíl na teorii v době rozvíjejících se tzv. „nových umění“. Například z roku 1970 publikaci Estetika nových umění. V časopisu Estetika uveřejnil studii Nové formy českého audiovizuálního umění, která byla jistě svým způsobem novátorská: Miroslav Klivar velmi aktivně reagoval na nové proudy výtvarného umění a tím také seznamoval veřejnost nejen s domácí, ale i zahraniční uměleckou produkcí, posunul i domácí teoretickou frontu ve smyslu orientace na netradiční formy výtvarného umění.

Filozof a estetik Antonín Mokrejš se narodil v roce 1932. Absolvoval v roce 1955 na FF UK, působil na Akademii výtvarných umění, na katedře marxistické filozofie, později ve Filozofickém ústavu ČSAV do roku 1970. Také učil na ZDŠ.

Ve své tvorbě se soustřeďoval na vazbu mezi filozofií a uměním. Zabýval se pražským strukturalismem, francouzským existencialismem a fenomenologií. Koncem 50. let intenzivně studoval dílo R. Ingardena a J. P. Sartra.

Patřil k těm autorům v 60. letech, kteří hledali v rámci oficiální filozoficko-estetické doktríny nové podněty, nová východiska.

V 60. letech publikoval v řadě časopisů, jako například v roce 1957 v časopise Nový život, Umění a socialismus, ve Filozofickém časopise v roce 1964, O pravdivosti umění, v časopise Orientace v letech 1966 a 1968 studie: Umění a poznání, a zvlášť Idea socialismu.

Z publikací to jsou v 60. letech Umění, skutečnost, poznání, 1966, Fenomenologie a problém intersubjektivity 1969.

Další publikační činnost mu byla umožněna až po roce 1990, jako například: Filozofie a život-život a umění 1995 a řada dalších.