IVO FENCL

V Ústavu pro českou literaturu říkali Vladimíru Macurovi (1945-1999) Desetibojař. Dělal za deset. Stihl neuvěřitelné. Jiří Trávníček píše: „Lidi zvnějšku měli podezření, že je MACURA společenství? Dumasovská dílna, za níž je tým a rešeršní oddělení.“

Nebylo to tak. Jen byl Macura plodností druhý Ludvík Souček. Nedočkal se Vybraných spisů, jejichž 3. díl se jmenuje Šťastný věk a další studie o literatuře a kultuře 20. století.

Vlastní Šťastný věk (poprvé 1992) má 14 kapitol o mýtech a emblémech doby. Autor ale vřadil i pojmy domov či slogany „bojujme za“ a „bude ráj“. Kapitoly Ráj a Poslední bitva připomínají čas, kdy byl ještě Východ „mír“ a Západ páchl válkou. Naše armáda byla mírová a Stalin „generalissimus Mír“. A paradox? Nepřestávalo se mluvit o boji. Svět socialismu zápasil a Kainar psal: Jak voják samopal mám já verš nabitý / pravdou, a prásknu tam, kde vím, že je to třeba. / A tisíc Sartrů, Kirkegardů, Freudů / mne neukolébá. Což Kohout potvrdil: Chci, aby ty verše moje / jako naše družky pušky / také střílet uměly. V jazyce se tehdy zabydlely idiomy a vše bylo „výsledkem zápasu“. To dokazují i názvy té doby: O literaturu našich dní, Za bojovnost naší poezie. A mytizace socialismu co říše míru se pojila s mytizací světa, Mír a válka se musely prostupovat. Nás ještě ožehne kouř bitvy poslední, básnil Neumann a dosud žijící „Pavka“ Kohout přizvukoval: Já uslyšel soudruha Gottwalda / když k bitvě poslední rozhodný signál dal. Opakovala se i vize porážky USA a Milan Lajčiak psal: „A potom pod sochou Slobody / hrajte, harmoniky!“

A ráj u nás? Před pár dny zesnulý Kundera reptá roku 1953 ústy Stařenky ve stejnojmenné básni proti pionýrům i pětiletkám, ale setkání s vnukem-pionýrem tu dámu mění.

Drží ji za ruku. Stařenka šťastna je náhle,

Vesele cupitá s ním dále po mezi.

A náhle se jí líbí jeho rudý šátek

a náhle vůbec nic ji nemrzí.

Ani domov už nemohl být úkryt, jak dokládá hra Václava Káni Parta brusiče Karhana, která měla premiéru 24. 3. 1949, a čteme-li dnes výjev z kuchyně, opravdu připomíná polopatičností parodii. Tradiční atributy domova jsou odsunuty a vnější svět, představovaný „fabrikou“, vnikl k plotně pí Karhanové. Káňa psal ryze emblematické drama a převzal státní cenu.

Mytizování Macura předvádí také v kapitolách Obraz vůdce a Smrt vůdce, anebo v sekvenci Dětská perspektiva, která mi připomněla setkání s Leninem v první třídě, kdy jsme vyslechli vyprávění o Auroře, malovali tu loď a… Přišla i Macurou zmiňovaná Hosťáňova pohádka Jak Voloďa přemohl krutého cara. Byla to kniha vydaná ministerstvem nákladem sto tisíc kusů a náležela do tetralogie, kde autor zpracoval biografie Marxe, Engelse, Lenina i Krupské. Jak se v naší rodině traduje, vrátil jsem se ze školy, Lenina znal, ale to, že je totožný s malým Voloďou z pohádky, jsem nepochopil. Byly to pro mě dvě postavy.

Kromě těchto mýtů má Macura ve Šťastném věku kapitoly Mičurin, Mandelinka, Fučík, Obrození, Spartakiáda, Metro a Remek. Vedle toho svazek přichází s oddílem Dovětek ke Šťastnému věku o poválečném vykastrování Broučků z hlediska náboženského.

Publikace páně Macurova ale má šest dalších bloků, do nichž se dělí jeho studie. V části O jiných literaturách rozebírá mýtus u Joyce či Tvardovského lyriku. Díl O českém marxismu má 4 kapitoly. Čtyři jsou i Studie fučíkovské, z nichž mi jako nejzajímavější připadá Poetika titulu v překladech Reportáže psané na oprátce.

V části O české poezii první poloviny dvacátého století se Macura v 11 esejích dotýká Holana, Halase, Seiferta, Bezruče, Wolkra či generace buřičů.

Následuje díl O poezii současníků i včetně rozborů děl Emila Juliše (Blížíme se ohni), Karla Šiktance (Heinovské noci), Jiřího Žáčka, Vladimíra Janovice, Josefa Šimona (Český sen), Josefa Hanzlíka, Karla Sýse (Variace na Rimbauda) a dalších. Část O prózách vrstevníků opakovaně zohlední Josefa Fraise a také Zeno Dostála či Miroslava Stoniše.

Vladimír Macura se dožil 53 let, ale jeho pracovitost byla taková, jako by těch roků bylo dvakrát tolik. Po Listopadu se stal zástupcem ředitele v domovském ústavu, od roku 1993 jeho ředitelem. Bohužel se nedožil chystané transplantace kostní dřeně. Ostatních 6 svazků spisů (ne všechny již vyšly) nese tituly Znamení zrodu a české sny, Kalendárium českého 19. století, Masarykovy boty, Ten, který bude; Občan Monte Christo a Dopijem a půjdem.

Vladimír Macura: Šťastný věk a další studie o literatuře a kultuře dvacátého století. Vybrané spisy Vladimíra Macury 3 edičně připravil František Podhajský. Academia. Praha 2023. 628 stran