JIŘÍ JÍROVEC

Britské listy zveřejnily článek historičky Muriel Blaive rozebírající Milana Kunderu. Je to neobyčejná snůška nesmyslů, negující tehdejší geopolitickou situaci. Zvýrazněný text je převzat z jejího článku.

Milan Kundera se prý vyhýbá české a slovenské zodpovědnosti za nástup a stabilizaci komunistického režimu. Patrně v roce 1948. A později: Země podezřele silně selhala v odporu proti stalinismu a propásla velké dějinné setkání, povstání středoevropských národů proti tyranii v roce 1956.

Představa, že se země ztopoří a jako jeden muž povstane proti tomu či onomu zlořádu je naivní.

Lid sám neznamená nic. Důležitý je vůdce a vlastní vůle k hrdinství, která nemůže vypuknout na povel vydaný z bezpečí. Atentát na Heydricha vymysleli lidé kolem Beneše v Londýně. Hrdinství dopadlo na lidi v Protektorátu zvenčí. Nikdo se jich neptal, jestli chtějí obnažit hruď a jít proti kulometům. Proto si tolik lidí oddechlo, když bylo ukončeno stanné právo a na 200 000 lidí přišlo na vládní oslavu na Václaváku. Proto šli umělci do ND odsedět Moravcův projev a kývnout na slib věrnosti Říši.

Definice zlořádu se mění podle úhlu pohledu. Muriel Blaive zjevně věří, že systém odvozený od komunismu zaslouží zničení, i kdyby na světě neměl zůstat kámen na kameni. Pozorovat situaci zvenčí je ovšem něco jiného, než se potýkat s realitou na místě.

Když se V+W vrátili po válce do Prahy, chtěli si dělat srandu z čecháčkovství, ale okamžitě narazili: Byli jste zašití v USA a nemůžete vědět, jak byste se chovali na našem místě. Ještě v USA napadli Vlastu Buriana jako nácka: „kdo je ten nácek, zdalipak ho znáš,“ ale velice rychle zjistili, že se mýlili.

Muriel Blaive posouvá vinu na naší zem: „Vinu za lidskou a hospodářskou devastaci let 1945-1989 prý nelze sejmout ze Sovětů, ale byla tu přece naše země.“ Je to neobyčejně hloupý výrok, který možná od ní opsal jistý Farský. Režim, proti kterému se naše zem měla teoreticky postavit, trval od roku 1948 do roku 1989. Po celou dobu jeho existence trvala studená válka, tedy snaha Západu oslabit politicko-ekonomický blok vzniklý jako výsledek světové války. Nikdy nešlo o lidská práva ani o iluzi zvanou demokracie. I Západ hledal „třídního nepřítele“, kvůli tomu přece seděl Voskovec 11 měsíců na Ellis Islandu, když bojoval za právo vstoupit do „demokratické“ země slynoucí rasovou segregací a rasismem. Západ vždy podporoval diktátory, pokud byli zahrnuti do kategorie „našich zkurvysynů“. Pinochet byl kamarád Thacherové a „našim“ zájmům sloužil i bin Laden a Husajn.

První polovina padesátých let byla ve znamení špionáže, agentů chodců, ovlivňování voleb letáky a vysíláním Svobodné Evropy. K mnohým informacím se nedostaneme, protože CIA si vynutila opětovné utajnění dokumentů související s její činností v padesátých letech.

Nevím, co znamená výrok o lidské a hospodářské devastaci těch let. Žil jsem v Československu do svých 46 a pak v ČR od 73 let. Přes všechny obtíže se v Československu podařilo vytvořit zemědělskou velkovýrobu, zajistit potravinovou soběstačnost, uměli jsme dodávat průmyslové komplexy, vyrábět jaderné reaktory, vyřešili jsme bytovou krizi, zavedli univerzální důchodový systém a bezplatné zdravotnictví, měli jsme kvalitní vzdělávací systém a zažili kuturní rozkvět počínající šedesátými léty. Měli jsme plnou zaměstnanost. Pravda, miliardáře jsme neměli.

Po roce 1989 jsme zrestaurovali kapitalismus. Stali jsme se montovnou, vytvořili bytovou krizi, povolili lichvu a exekuce a máme 10 % populace na nebo pod hranicí chudoby. Vytvořili jsme „vyloučené zóny“ údajně pro nepřizpůsobivé občany. Vytlačujeme chudé na okraj společnosti.

Když se posuneme v čase, dostaneme se k novému hledání třídního nepřítele. Máme svobodu slova a projevu, ale jen pro „oficiální“ názory. Pro tehdejší společnost platilo pravidlo, že je taková, jací jsou lidé.

Muriel Blaive dále píše: Pražské jaro tak bylo v mnoha ohledech pokusem mužů středního věku vysvětlit, proč jako mladí komunističtí intelektuálové nadšeně podporovali na počátku padesátých let režim teroru. Kundera patřil právě k této generaci. Místo aby se postavil čelem ke znepokojivé míře kolaborace režimu se Sověty a znepokojivé míře spolupráce obyvatelstva s režimem, místo aby se zamyslel nad tím, jak mohla vyspělá společnost přijmout diktaturu s vyvinutím tak malého odporu, našel se nový viník, „Stalin a Rusové“. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 pak předvídatelně posloužila jen k tomu, aby se toto vysvětlení stalo trvalým. „Rusové“ byli potvrzeni jako jediní viníci a Češi byli ušetřeni bolestné reflexe své předchozí i současné spolupráce s poinvazním, Sovětským svazem podporovaným režimem.

To je další blábol. Intelektuálové nepodporovali režim teroru, ale touhu budovat lepší společnost. V raných padesátých letech byla v plné síle studená válka včetně snah rozvrátit budování ekonomického systému v rámci sovětského bloku. Pražské jaro se nevracelo k padesátým letům víc, než bylo nezbytně nutné.

Zkusme výtku Milanu Kunderovi obrátit. Dovolila by si Muriel Blaive obvinit současné „elity“, že se nepostavily čelem ke znepokojivé míře kolaborace současného režimu s USA a nezamysleli se nad tím, jak může vyspělá společnost přijímat jejich diktaturu bez jakéhokoli odporu?

Invaze v roce 1968 byla výslednicí geopolitické situace, která, podle podle SSSR, hrozila narušením existující hranice vlivu obou velmocí. Dubček geopolitiku zjevně nechápal.

Na Stalina se v šedesátých letech nikdo neodvolával. Československo prý bylo: Součástí dlouhodobé levicové kulturní tradice, takže komunismus tam měl hluboké a pevné kořeny; Avšak kolem roku 1968 se tato raná podpora stalinské diktatury stala trapnou. Vyloženě z ničeho vznikly nové historické teze o tom, že Československo se navzdory své demokratické kultuře během destalinizace nevzbouřilo jen proto, že bylo stále umrtveno terorem, terorem horším, než jaký postihl všechny ostatní komunistické země dohromady.

Z textu nevyplývá autorství tezí o umrtvení terorem. Je pravda, že se někteří bývalí spisovatelé v šedesátých letech překabátili a ke své poúnorové tvorbě se pro jistotu nehlásili. Pavel Kohout raději zapomněl, že v jeho první knize bylo věnování „Tátovi za to, že mě naučil mít rád Stranu“.

Rčení „staré-li zašlo, novému žijme“ přivedlo na Hrad pár, který přísahal, že bude na život a na smrt bojovat proti západnímu nepříteli. Nejspíš je probudilo cinkání klíči na náměstích.

Muriel Blaive uvádí další blábol: Jelikož jsou nyní z neštěstí komunismu, a tedy i postkomunismu, pohodlně obviňováni Rusové a jejich českoslovenští komunističtí agenti, je historický výzkum spolupráce obyčejných Čechů s komunistickým režimem nejen nežádoucí, ale téměř nezákonný.

Spolupráce obyčejných Čechů s komunistickým režimem vlastně neexistovala, protože s výjimkou prvních pěti let nebyl požadován důkaz, že občan opravdu věří tomu, co říká. S postupem času stačilo, když nahoru šla hlášení „u nás dole je všechno v pořádku“. Lidé žili svoje životy. Ti, kteří chtěli stoupat nahoru, museli mluvit se správnými lidmi. To se přece nezměnilo.