MILAN BLAHYNKA
Jako tolik jiných odvěkých pravidel vzala (se zvláštní svobodou bez hranic) za své také zásada de mortuis nil nisi bene, o mrtvých jen dobře, zásada zákonodárce antické a později evropské civilizace Solóna, nedodržovaná toliko po smrti nejhorších nelidských stvůr. ČTK oznámila úmrtí Milana Kundery 12/7 v prvním odstavci: „Spisovatel Milan Kundera dokázal oslovit generace čtenářů napříč všemi kontinenty. Zůstává po něm pozoruhodné beletristické, ale i významné esejistické dílo, řekl Petr Fiala. Jeden z nejvýznamnějších českých autorů minulého století zemřel ve věku 94 let.“ A jako pro kontrast ČTK uzavřela odstavec větou: „Francouzský tisk připomíná jeho odpor ke slovu spisovatel a nazval ho posvátnou stvůrou světa literatury.“
Pohotové novinky Seznamu Zprávy na Internetu text z ČTK uveřejnily pod palcovým titulkem Posvátná stvůra literatury, píše o Kunderovi francouzský tisk. Vzpomíná i Fiala. Až v šestém odstavci zprávy převzaté z ČTK se čtenář dovídá, že ne „francouzský tisk,“ ale (a to je obrovský rozdíl!) jen Le Figaro „na zesnulého Kunderu vzpomíná jako na posvátnou stvůru světa literatury“ a že deník pak dále píše: „Světově proslulý a v mnoha ohledech záhadný autor, jehož dílo bylo přeloženo do čtyřicítky jazyků (…) byl nejprve básníkem, byl úzce spojen s dějinami 20. století. Předmluvu k francouzskému překladu Kunderova prvního románu Žert v roce 1968 napsal Louis Aragon.“
Pomiňme zdánlivou překladatelskou nepřesnost (přesné znění věty o proslulosti by mělo znít Svým dílem přeloženým do čtyřicítky jazyků světové proslulý Kundera byl spisovatelem v mnoha ohledech záhadným. Horší je, že vkladatele zprávy z ČTK na vyhledávaný zdroj informací netrkla posvátná stvůra, opovržlivý cejch vpálený v ní Milanu Kunderovi. Tak důvěřoval autoritě ČTK a uvěřil, že „francouzský tisk“ hanobí v nekrolozích světově proslulého autora? Anebo mu připadal ten cejch případný, protože má také Kunderu za stvůru?
Ať tak ať onak, s nenávistným cejchem vyrukoval a ještě svalil odpovědnost zaň na „francouzský tisk“ (podle přísloví „my nic, my muzikanti“), místo aby se podíval do článku ve Figaru a do většího francouzsko-českého slovníku, a ne třeba do kapesního slovníku Bubnova nebo na Internet, kde je monstre jen obluda, netvor atd. a pro monstre sacré se nabízí jen výraz obluda apod. a to posvátná… Kdyby nahlédl do slovníku např. Lyerova (cituju vydání z roku 1972), dočetl by se v hesle monstre, že monstres sacrés jsou význační, velcí filmoví herci, velikáni filmového plátna. Idiom s významem velikán, běžný původně v hantýrce novinářů píšících o filmech a o sportu, pronikl brzy do spisovného jazyka a užívá se i o velikánech poezie a románu. Ve dvojdílném Velkém francouzsko-českém slovníku (cituju vydání z roku 1992; Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kol.) má slovo monstre tři významy; jako třetí se uvádí mj. monstre sacré fig. výjimečný zjev, modla, idol (obecenstva).
Nenávistnou posvátnou stvůru vnesla ovšem do českého prostředí trapná zpráva ČTK.
Mylného otrockého překladu idiomu monstre sacré si povšiml také Jean-Gaspard Páleníček, český autor žijící ve Francii; ten ve svém nekrologu Naše posvátné stvůry (Bubínek Revolveru 19/7 2023) zaznamenává, že nesmyslného doslovného překladu se „mezi prvními“ chopilo a „užilo ho iDnes s odkazem na ČTK, pak Aktuálně.cz., vždy s tím, že takto je autor charakterizován v nekrologu deníku Le Figaro“. To „vždy“ je a není pravda, iDnes přece v palcovém titulku povýšilo pramen z deníku na francouzský tisk. A už vůbec není pravda, že „různé další překlady“ naznačují, že nad posvátnou stvůrou si „někteří redaktoři snad přece jen chvilku lámali hlavu“. Ve skutečnosti si hlavu opravdu lámali, ale ne nad tím, jak přeložit francouzský idiom, ale jen jak překlad distribuovaný ČTK změkčit. Pan Páleníček si dělá iluzi o praxi dnešních českých redaktorů – většina z nich nemá ve zvyku chodit ad fontes; vystačí si se samospasitelnou angličtinou a googlem.
Jean-Gaspard Páleníček sice upozornil na „neadekvátní překlad“ charakteristiky Milana Kundery, ale není o nic méně nenávistný než onen překlad. V Bubínku revolveru vybubnoval, že ho Kundera „jako spisovatel jednoduše neoslovil“ (to p. Páleníčkovi nelze vyčítat, proti gustu žádný dišputát), zato jeho literárněhistorická kvalifikace budí pochyby, když může mít pro sebe důležitější autory, „zejména Zbyňka Hejdu, mimo jiné ve spojení s dějinami časopisu Tvář, na jehož zákazu měl Kundera podíl“. Takže přece jen Kundera „posvátná stvůra“?
Blíže neuvedený podíl na tom zákazu k plnému zatracení nestačí, a tak je vytažen na Kunderu „vývoj od stalinisty v reformistu“, jako by nálepky „stalinista“ a „reformista“ už dávno nebyly v taženích proti autorově poezii a dalším díle absurdní. Milan Kundera právě stalinistům byl nestravitelný a sarkasticky se jim vysmíval a od reformistů se jako ode všech politikářů opakovaně distancoval. Kundera se p. Páleníčkovi znelíbil také tím, jak prý „obratně využil toho, že byl vnímán jako významný svědek Pražského jara, a jak stejně obratně dbal na to, aby prosadil odlišné vnímání sebe samotného coby významného evropského spisovatele“. Patrně proto rezignoval na rozhovory, a tak si umně předcházel média, aby mu šla na ruku! A aby dobré jméno autora Žertu a Slavnosti bezvýznamnosti bylo zcela popliváno, odstavec odsudku končí větou: „Tristním epilogem tohoto oblouku je, jak se devětaosmdesátiletý Kundera zúčastnil pokleslého nacionalistického PR Andreje Babiše v kontextu probíhající kauzy Čapí hnízdo (navrácení občanství, pomyslný návrat domů: co je české, to je hezké).“ Prostě, cokoli MK napsal, řekl a udělal, dá se vyložit proti němu. Jean-Gaspard Páleníček není první, kdo s totálním odsudkem k nám přišel.
Jak zejména ve Francii (kde tón nekrologů ke smrti „neúnavného obránce románu a práva na fikci v duchovním vývoji složité osobnosti“ nejvýstižněji udal Le Monde rozsáhlým nekrologem profesorky lyonské univerzity Martine Boyer-Weinmann z Univerzity Lyon-II), tak u nás a v jiných zemích převážnou část nekrologů diktoval obdiv, nikoli nenávist, byť i některé poznamenala redukce mnohovrstevnatého díla Kunderova na jeho politický rozměr a neznalost rané předrománové fáze, z níž, jak nyní dovodil ve své knize Poetika Milana Kundery (2022) Jakub Češka, celé velké románové dílo vzešlo.
Zajímají-li nás nyní pouze nekrology psané nebo poznamenané nenávistí, musíme žel konstatovat, že nenávist vůči Milanu Kunderovi se nevybila zneužitím toho, co se přihodilo ČTK (i takový lapsus se může stát a být, „i když by to býti nemělo“, jak se zpívá v krásné české odrhovačce).
Respekt se k smrti MK rozepsal hned dvěma krátkými články. Přitom jaksi pozapomněl, že proti němu v roce 2008 rozpoutal kampaň a jen rozšafně bádá nad tím, co nám připomíná Kunderův odchod, a zamýšlí se nad tím, zda se „s odchodem světoznámého literáta uzavírá ‚pouze‘ jeho dílo, či nám snad připomíná i něco většího, co přesahuje i velikánův odkaz“. Jak upřímně je míněno označení Kundery za velikána, prozrazuje jeden z dalších odstavců, kde se pranýřuje Kunderova domnělá obojakost až do roku 1975, která údajně řadě lidí ublížila, jiným pomohla, „to když se (MK) z veršotepce oslavujícího stalinismus proměnil v liberála žádajícího zrušení cenzury (…)“. Básník, nikoli „veršotepec“ MK svými verši stalinismus nikdy neoslavoval, ale naopak se s ním vynalézavě utkával. Tentýž autor napsal do Respektu i krátký nekrolog, do něhož se mu podařilo vepsat dávno odhalené nesmysly jako že se „přidal na stranu komunistické diktatury“, „na výsluní se dostal verši psanými v nastavených mantinelech socialistického realismu“, „udal člověka, který skončil na čtrnáct let v kriminále“, v Žertu se „zkusil vrátit k dědictví padesátých let“, „do Francie emigroval v roce 1975“. Nesmrtelnost potom Respekt řadí ke knihám, které MK „psal už ve francouzštině“; ta sice vyšla napřed (1990) francouzsky, ale v překladu Evy Bloch, český originál až 1993. Zkrátka nenávist dobře podkutá neznalostí.
Pozoruhodná je obmyslnost, s jakou se ta nenávist českým čtenářům servíruje. Tak Magazín Dnes+TV ze 13/7 na první straně uveřejňuje zprávu o úmrtí MK vepsanou do obří reprodukce „foto ČTK/Gallimard“ Milan Kundera/*1. 4. 1929/†11.7. 2023. Nebyla by to dnešní žurnalistika, kdyby hlavní zprávu a foto na s. 1 nevyvažovala reklama na nekunderovské strany Magazínu, totiž „Pavlína Pořízková, Česká supermodelka o dětství, mužích i životě v Americe“, dále v krajské mutaci „Olomoucký“ o suchu a že hejtman „…vyhlásil období zvýšeného nebezpečí požárů“, v celostátním vydání lahůdky ze s. 5 („Balíček narazil i u STAN“), 14 („Hitler miloval psy, Göring zase lvy“), 20 („Sňatky dělají v tenisu zmatky“ a s. 8 („Komentář Miroslava Koreckého Česko s holým zadkem v Karibiku“). Vyvažování pak pokračuje na s. 2: dojemná „Osobní vzpomínka Milana Uhdeho na přítele a mentora Už není na cestě, dorazil k vrcholu“ (opět s „foto ČTK/Gallimard“) doplňuje se vzorně dvěma texty: vedle je to „Fučík, okupace, aféra s ‚udáním‘ a zhrzenost“ a pod ní „Vím na něj víc než spousta další lidí“. První napsal „redaktor iDnes.cz“. Ten sice tvrdí, že má Kunderu „raději než Hrabala nebo Škvoreckého“, ale pak píše o něm, že byl „prominentním spisovatelem, jehož díla byla součástí oficiální tvorby“, že „o své stalinistické éře stydlivě mlčel“, že „dodnes je krajně sporná jeho účast v ‚práskačské aféře‘, kdy měl (…) nahlásit údajného západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 13 let ve vězení“, že „oslavoval Fučíka, o němž sepsal vychvalovanou poému“, že „podobného ‚oficiálního‘ ražení byla i jeho sbírka Člověk zahrada širá“, že „v uměleckém prostředí (…) přičichl k reformnímu společenskému proudu“, že „sice nepatřil k těm nemnoha statečným, kteří se stali součástí ilegální opozice“, ale učinil „klíčové životní rozhodnutí“ a „emigroval a jednou provždy se rozloučil se svým starým domovem. Nespokojený, zhrzený, odhodlaný ukázat staré vlasti, že se prosadí i jinde. A to se mu povedlo“.
Co tvrzení, to polopravda a nepravda. Pisatel této insinuace samozřejmě netušil, jak na téže straně vzpomene na Milana Kunderu Milan Uhde, který zažil, jak byl domněle oficiální autor lidský. A co zejména na pováženou: autor článku dumá nad tím, zda autor, který posléze „svá nová díla vydával pouze francouzsky a s českými překlady dlouho vyčkával“, „dokonce pouze na ně dohlížel“, „byl unavený, nebo pouze lhostejný ke starému domovu (…)?“
Tak může psát jen člověk, který vůbec nezná nebo nechce znát už dost bohatou literaturu, která vyvrátila předem všecka jeho urážlivá tvrzení včetně „dodnes krajně sporné“ úlohy Kunderovy v kauze agenta Dvořáčka: Kundera ho nejen neudal, ale ani nemohl udat.
Autor druhého textu vyvažujícího obdivné vzpomínání Uhdovo, patrně neví, že sousloví „vím na něj“ se v češtině spojuje jenajen se skutky negativními, a tak zřejmě má v úmyslu pokračovat hned třemi díly v tom, co učinil ve své knize. Na malém snímku z Luxoru ji drží v rukou na prsou a připojený spřízněný komentář o ní praví vlastně pochvalně, že se „na slavného spisovatele dívá značně kriticky“, protože dívat se nekriticky je přece špatně. Máme se jistě na co těšit. I pro jeho vylíčení Kunderových skutků po přesídlení do Francie najde se dost dobráků, kteří z nejrůznějších důvodů světově proslulého autora jako spisovatele údajně ctí, ale nepřístupni jeho ironii, sarkasmu a vůbec humoru nejsou mu s to porozumět; navíc ho nenávidí a celí šťastní budou svědčit proti němu.
V týdnu deníkových nekrologů za Kunderou nemohla chybět úvaha, proč Nobelova cena Milana Kunderu míjela. Autorka úvahy (v Lidových novinách 15/7) našla různá možná, zajímavá a cenná, i nemožná dosud neuveřejněná vysvětlení, proč nominace počínaje devadesátými lety „zůstávaly bez odezvy“, jen kupodivu jí unikla vzpomínka renomované autorky, která odvážně prozradila, kdo a proč zorganizoval, aby v roce, kdy byl MK na cenu nominován z Francie, Nobela dostal Seifert, a ne on.
I na nekrology psané s evidentním úsilím porozumět Kunderovu dílu a životu tu a tam padá stín neznalosti i nenávisti. I v nich se mnohde čte o tom, že Kunderovi na západ emigrovali. Už paní Věra Kunderová řekla, že neměli v úmyslu emigrovat, ví se, že do Francie vycestovali legálně na základě pozvání MK přednášet jako hostující profesor v Rennes, že byli emigrováni odnětím československého občanství a že odmítali o jeho obnovení žádat, když ho byli proti své vůli zbaveni. Páleníček Milanu Kunderovi křivdí, když podezřívá jeho „pomyslný návrat domů“ ze stařecké sentimentality a nechápe, co pro českého vlastence navrácení českého občanství znamenalo. Seriózní nekrolog v Deníku z 13/7 referuje o Kunderově přesídlení i o jeho silném vztahu k rodné zemi pravdivě, avšak vyšel pod názvem Člověk žije jen jeden život a ten se nedá opravit. Zemřel Milan Kundera. Ten titulek je parafráze jedné z Kunderových myšlenek, ale nešťastně budí dojem, že Kundera by měl ve svém životě co opravovat, kdyby to jen šlo. To ovšem autor nekrologu nezamýšlel.
Vida, napsat nekrolog tak složité osobnosti, jakou Kundera byl a zůstává, je nesnadnost sama.
Milan Kundera byl po celý život navzdory všem režimům, módám, všem závistím a nenávistím trvale konsekventní, svůj, lidský, invenční, objevný. To mu zjednává navždy skutečnou, neformální úctu a obdiv – bez ohledu na nekrology formální, neosobní (a)nebo poznamenané neznalostí, natož otevřeně pomlouvavé a nenávistné.