VLADIMÍR STIBOR

Co nás drží nad vodou

Co nás drží nad vodou?

Slova proroků,

stvoly papyru nasáklé egyptskou pouští

nebo hrst písku,

kterou nám někdo vmete do očí?

A bolest smaže tmu.

Či nás zachrání pobřeží

s neznámými plavci v dálce;

hroty stěžňů,

výkřiky plavčíků

To je přece ta milovaná země.

Obden se napije z louží,

ještě častěji pláče.

Sny

Jsou sny

a nomádi.

Sny, co kočují po noční straně oblohy.

Minou šípkové háje,

trny opuncií, pak se postaví na špičky.

Sny spíše jako baletky

než strážci opony.

Po jevišti sklouznou a zajiskří

hvězdy z nevybroušených perel.

Jsou sny snů,

co ti zůstanou.

Opřou se rameny o branku zahrady,

do číše s vínem začne odkapávat

rez, protisvětlo

a ztišení.

Jsou sny.

Na jiné jméno než na tvé neslyší.

O ohni dnes v noci

Dotýkáš se mne zády.

Řekneš Na tom ohni něco je;

nevyprchá, vrátí se záhy,

sám sebe spaluje.

Je vznětlivý, a ne že ne;

má tisíc podob, ještě více vůní.

Sedne za klávesy, zahraje

jak by celý život z černých tůní

vytahoval spony i hřeby orloje,

rozlévané víno Mistra Hanuše;

prý se tím slepým vrací zrak.

Tvá duše plameny dozraje

na březích doutnání i Altaje.

Poslední z nás vsadí na zázrak.

O štěstí

Chodívá za mnou.

Na každém zápraží

zanechá několik stop.

Slova odlévá do zvonoviny.

Řekne

Sáhni si.

Budeš-li mít štěstí,

zažene tě vítr

na otevřené moře.

Lásce z mého pravěku

Hovor byl ukončen,

načetla jsem si vaši DNA;

ten, kdo bude odsouzen,

přidá pár vlaštovek do hnízda.

A hnízdo samotné

jak kahánek z noční oblohy

rozhoupá větve, co jsou nemocné;

Zašeptá Polož mi minci pod nohy.

Musím se přece něčím odměnit;

schody do vyhnanství nasvítit.

Jednou se po nich budeš plazit zpět.

Obrazy ze zdí půjdou vydrolit

a mříže slovy napilovat i rozlomit.

Přitisknu tě k sobě, než stačíš vyhořet.

Sluneční nepokoj

Už vystupuje na oblohu,

má k tomu pádné důvody.

Předkloní se.

Prsty se dotkne země

a neshoří.

Znáte ty hlasy odjinud?

Přidávají další struny do houslí.

Poleží si jen na chvíli.

Co za tím oknem probůh je?

Tvář jezdce,

jizva po vředech

nebo geosynklinály tmy.

Andělé, ale až ti poslední,

hlásí jen mezipřistání.

Zvedne se prach,

mnozí oslepnou.

Už vystupují na oblohu.

Sluneční vůz se naklání.

O čem je poezie?

Že se vůbec ptáte.

Přece o slunci,

o jeho vazalech,

o jeho nosičích,

kteří s ním upíjejí černé thé,

o nepřátelích jeho nepřátel.

Poté, když se vás zeptají, jak se to mohlo stát,

nevíte nic,

neznáte odpověď.

Najednou vám vytane na mysli,

jako krůpěj potu na čele,

že jste oběma nohama v krajině,

v níž ptáci neznámých barev, pohlaví, křídel

a hřejivého chmýří tam kdesi uprostřed

se proměňují v písek.

Pak vykřiknete

Na té hlíně něco je.

A budete ztraceni ve skalách,

na hřbetě ebenových homolí.

jež lesknou se

a vzápětí utichnou

a promění se v jehlany,

v ty pyšné babylonské věže;

zůstalo po nich ohořelé lešení.

V tu chvíli si budete připadat

ještě více osamocení než všichni ostatní.

Pak se to stane.

V naprosté tmě začnou padat hvězdy;

natáhnete k nim ruce,

dotknou se vašich ramen,

přiloží fáče na vaše zápěstí.

O čem je záplava světel?

To kdybych věděl.