TOMÁŠ SYROVÁTKA

Čeština představuje tisíciletou červenou niť, která prochází českými dějinami. Její rozvoj, stagnace a úpadek odpovídá české historii, kdy se národ buď svobodně rozvíjel, nebo byl pod jhem utlačovatelů. Potom se do češtiny dostávala spousta cizích slov. Zásada je, že každý národ má právo tvořit kulturu ve svém jazyce. Podivné je, že nyní v demokracii vznikla menší, ale mediálně vlivná nátlaková skupina, která intenzivně pracuje na zvratu staletých českých tradic, historie i jazyka. Intenzivně se do češtiny začleňují cizí slova, pomocí medií, a to většinou zbytečně, protože tato slova čeština má a česká slova jsou srozumitelnější a obsahují více logiky.

Čeština je produkt více než padesáti generací, které počítáme od vzniku českého státu. Je projevem tvůrčích schopností našich předků. K luku býval zapotřebí kluk. Kluk se změnil na šíp a současně kluk začal být pojmenováním pro hocha. Takovéto změny proběhly snadno, když jazyk neměl písemnou podobu.

Jestliže bylo potřeba něco uvázat, vznikl nástroj a objevilo se jeho pojmenování, slovo provaz. Na provaze se udělá obrátka a vznikne oprátka. Provaz s oprátkou bylo důležité zařízení, vedlo se tak nebo se tím uvázalo domácí zvíře. Tažné zvíře mělo od oprátky na krku (později ohlávky) podél boků řemeny, zvané opratě; těmi se řídil směr jízdy nebo couvání. Slovo obruč připomíná, že se lidé do kruhu uchopí za ruce. U hradů byly věže na obranu, přičemž spodní patro, přízemí, nemívalo vchod, který býval až v prvním patře. Do přízemí se zavírali lidé, docházelo tedy k věžnění. Dnes máme vězení i bez věže. Hmyz, který bručí, když letí, je brouk. V letu má nad křídly zvednuté krovky a ty formují bručivý zvuk od křídel. Hmyz, který nikdy nelétá a nebručí, je pabrouk, asi později pavouk.

Čeština měla, pravděpodobně shodně s dnešní polštinou, u pohybu slunce, východ slunce a záchod slunce. Lidem v Čechách ale přišlo případnější, že slunce padá dolu, neboli zapadá a ujal se západ slunce.

Původní záchod se stal pojmenováním dřevěné budky na dvoře, kam se opravdu občas zachází. Plátnem, které každý potřeboval, se mohlo i platit, zaplatit, udělat záplatu. Sedlák byl člověk, který seděl na půdě, která ho živila. Podobně rolník obdělával role. K. J. Erben píše „najal jsem si roli na tom panském poli“.

Velmi logická slovní souvislost je mezi mrkáním a smrkáním. Jako kdyby v dávné minulosti někdo měl znalost dnešní anatomie a fyziologie. Musel to být skvělý pozorovatel a tvůrce slov. Z oka z vnitřního koutku do nosu vede nepatrná trubička, která do nosu odvádí slzy, které se v oku stále tvoří a omývají oko. Její funkci nevnímáme, ale ví se, že při mrknutí se vžene trocha slz do trubičky a dostanou se do nosu. Funkce zesílí při pláči, kdy se více mrká a i více smrká.

Logika v řeči pomáhá logice v myšlení. Karel Čapek napsal: „Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velice historického, když mluvíme česky.“ Pavel Eisner, ctitel a znalec češtiny, v knize Chrám a tvrz píše: „Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličcí, ale něco Vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik. O češtinu.“