MILAN BLAHYNKA

Prvních pět slov v názvu recenze je parafráze básníkovy odpovědi na otázku, „jak si žijí levicoví básníci, kteří nepřevlékli navzdory revolucím kabát.“ Tak odpověděl Karel Sýs Monice Hoření v rozhovoru, který patří k nejlepším textům v knize PRAVDA PŘIJDE POZDĚJI (Olympia, Velké Přílepy 2023; obálka Šárka Kočí Rosolová. 439 s.).

Podle textu na zadní straně obálky jde o nový díl v řadě už šesti satirických knih o bordelu v Čechách, a jako ony jsou to žánrově pestré publicistické texty z (tentokrát) pěti let – od srpna 2017 do července 2022.

Nemusím připomínat, že to byly těžké roky pro nás pro všechny, a osobně pro Karla Sýse zvlášť perné. Co jiným přináší hlavně radost, jemu vyneslo hlavně několikaměsíční nenávistnou kampaň a navíc těžkou materiální újmu. Odvážil se totiž, pravý básník nerozuma, přijmout vysokou poctu, státní cenu od pranýřovaného prezidenta, den co den zostuzovaného v drtivé a drtící většině médií, a útok na básníka, jak sám řekl, byl „útok obchvatem na prezidenta“. Básník byl ovšem náležitě ztrestán: „Sotva jsem obdržel vyznamenání, stal jsem se ještě zakázanějším a distributoři mi dali nepokrytě najevo, že ode mne do prodeje nic nevezmou. Národ by se mohl nakazit?“ řekl Sýs pak v rozhovoru s Jiřím Vlastníkem.

Naštěstí pravda přichází později, ale přichází. Sýsův optimismus „básníci mají vždycky pravdu“ a vidí do daleka, se potvrzuje. Nahlédl jsem na Internet, jaké knižní „zboží“ je dnes na trhu – a vida, je tam víc než dvacet různých knih Karla Sýse od různých nakladatelů a taky z těch, které si vydal sám. Jeho knihy nemusí reklama vybavovat příkazem „žádejte u svých knihkupců“, žádají si je čtenáři sami, a kdo by nechtěl na nich trhnout?

Sýs je optimista: „Kritika, lze-li tak nazvat nenávistné spílání, je vedena z pozic momentálních vítězů. Každému vítězi se zamotá hlava a nevšimne si, že za zády už číhá porážka. Ať tak či onak, dnešní režimní kritici – neplést prosím s kritiky režimu – jsou nadosmrti mrtví muži, a mnozí to možná už tuší…“

Díky svému optimismu Karel Sýs – neztráceje ani na okamžik vědomí, že „svět je každou chvíli lícem naruby“ – neztrácí humor a ironii. Vyznal se, že miluje „smích adresný, a ten je obzvlášť trestný. Ale ještě účinnější je ironie. A ta vám umožní žít a tvořit i ve světě, ve kterém není k smíchu pranic“.

Díky svému optimismu Sýs neztrácí hlavu, ani když palba na něho je nejsoustředěnější. Po článku Dva literární policajti, kteří na něho zaútočili po vyznamenání na Hradě, po tom článku plném výsměchu a ironie dokázal napsat laskavé laudatio na básníka Honse, přispět do ankety časopisu Prosperita, kde se přiznal, že ač autor několika kuchařských knížek, vařečky se chápe málokdy. I v čase, kdy je terčem útoků (a kdy není?) píše neformální nekrology (Mahler, Vajce, fotograf Dostál atd.) zahajuje výstavy a referuje o nich (Lhotákových, Kolaříkových atd.), píše úvody, předmluvy a doslovy do knih, referuje o knihách, které ho zaujaly anebo rozhořčily, připomíná pamětihodná i trapná výročí a glosuje události i pseudoudálosti, střídá delší kaleidoskopy s krátkými poznámkami, v obojím lapidární, jak už je to dáno jen básníkům. Samozřejmě opakovaně odhaluje skrývaný a nepřizvaný antisemitismus, který se dokáže překabátit, a varuje před rozmáhajícím se hnědým bahnem.

Jak přesně, výstižně a lapidárně umí rozpoznat a pojmenovat, o čem a o kom píše, pociťuji na své kůži. V medailonku o mně napsal, že jsem „lovec talentů“.

Jako nikdo předtím poznal, o co se po celý svůj aktivní život v literatuře snažím a čím jsem šťastný: jako první jsem nazval Jiřího Suchého zpívajícím básníkem, jako první jsem vsadil bez výhrad (v první větší stati Zahrady Milana Kundery) na jedinečnou osobnost české literatury, jako první jsem bez recenzentské opatrnosti uvítal knihu, jíž se široké veřejnosti představil Bohumil Hrabal, totiž Perličku na dně (pamatoval si to, když jsme po mnoha letech oba přebírali jakési ocenění, ale mou průkopnickou recenzi nepovažoval za vhodné uvést Slovník českých spisovatelů od roku 1945), jako první jsem vsadil na řadu básníků. V jiné stati mě Sýs „obdivuje“, že se podrobně zabývám osobou, která si toho nezasluhuje, ale tomu jsem se naučil vlastně od něho, oba rádi nalézáme „zrnko zlata“ i v tunách hlušiny. A píše-li v zamyšlení nad mými Glosami k losu Člověka v době prokurátorů o mém „jemném sarkasmu“, rád bych od něho pochytil jeho umění sarkasmu všech stupňů od jemného až po nejostřejší.

Některé stránky Sýsovy knihy jsou i jakási záloha na knihu memoárů. V jubilejní stati Jiří Hájek stoletý? To snad ne! vzpomíná na to, jak se stal redaktorem Tvorby a jak Hájek, šéfredaktor Tvorby, odvážně, důmyslně a důsledně hájil jeho skutky, články, které byly proti srsti vysoce postaveným strážcům správné stranické linie. „Z Hájkovy statečnosti a nekompromisnosti jsem si vzal příklad.“ Dovoluji si dodat, že přitom vyzdvihl i Hájkovu lidskost.

Nad knihou Pravda přijde později mi napadá, že by se mohla stát učebnicí živé a přesvědčivé kritiky. Jenže ouha, ne každý se vyzná i v zednářích, kabale, tajných naukách, ne každému je dán dar nenasytitelné zvídavosti a sloní paměť, jakou disponuje Sýs, který si nad obrazem, výstavou, knihou, událostí a záhadami vybaví celý ohňostroj paralel, příměrů, přísloví, vědomostí a také nečekatelných narážek, jako je to například v recenzi knihy Štěpánky Boryskové a dalších, v odstavci o převtělených tělech konstatování, že příroda „tu a tam vloží novou duši do jednou už použitého těla. Například muž z etnika Ifugao z filipínské vesnice Banaue vypadá jako nejmenovaný kritik z 21. století“. No nekupte si tu knihu, abyste zvěděli, koho tím Sýs myslí. Ve výčtu předpokladů pro vzrůst v kritickou osobnost tak jedinečnou, jakou je Karel Sýs, měl jsem na prvním místě uvést smysl pro humor.