MARTIN KUČERA
V poměrech, kdy poválečné české literatuře není věnována téměř žádná (hlavně ne objektivní a všestranná) biografická pozornost, upoutají pozoruhodné výsledky slovenské biografistiky. Po ojedinělé česky psané monografii Zdeňka Vyskočila o Lacovi Novomeském V žaláři a vyhnanství a nedávném zhodnocení výjimečného díla básníka a překladatele z okruhu Slovenské katolické moderny Karola Strmeně z pera Matúše Marcinčina vyšla nerozsáhlá, ale obsahově závažná kniha trnavského literárního vědce Petra Tollaroviče PAVOL GAŠPAROVIČ HLBINA A SLOVENSKÁ KATOLICKÁ MODERNA (Bratislava, PostScriptum 2023, 183 s.).
Pro českého čtenáře se vzhledem k okolnosti, že Hlbina byl básník z řad slovenského duchovenstva, jedná o příspěvek obzvláštního významu svým objektivním podáním. Hlbina byl vedle františkána Rudolfa Dilonga spoluiniciátorem uskupení Slovenské katolické moderny, jež vystoupilo začátkem první poloviny 30. let s programem poezie jak moderní a jazykově i tvarově krásné (v duchu teorie francouzského esejisty Henriho Bremonda o tzv. čisté poezii, poésie pure, oceňované Šaldou), tak novátorsky spirituální. Tím se vřazovalo do mezinárodního hnutí „renovatio moderna“, modernizace církve, umělecké reflexe duchovnosti a víry včetně stránky erotické.
Právě tato stránka byla za Slovenského státu katolickým básníkům početnými konzervativci vytýkána a vedla k oportunnímu přestupu většiny z nich na hlinkovské pozice.
Přitom jejich tvorba předválečná podává mj. výmluvné svědectví o radiaci české básnické avantgardy – hlavně poetismu a surrealismu – a osobně Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla, Františka Halase, z nichž slovenská spirituální poezie Hlbiny, Dilonga, Veigla, Haranty, Silana, Šprince, Zvonického a předčasně zesnulého Olivy vydatně čerpala.
Pavol Gašparovič (1909-1977), publikující pod pseudonymem P. G. Hlbina, vystudoval bohosloví v Praze, působil celoživotně jako odsunutý venkovský farář a vůči námluvám Hlinkovy lidové strany zůstal imunní, což mělo za následek, že po prvých průkopnických sbírkách Začarovaný kruh (1932), Cesta do raja (1933), Harmonika (1935) a Dúha (1937) vydal jen výjimečně zdařilý cyklus Belasé výšky (1939), za nějž byl sekyrářsky kritizován katolickou dogmatickou kritikou. Setrval v osamění i proto, že odmítl součinnost s mladými slovenskými nadrealisty. Odpor, jaký vyvolával v církvi i mimo ni, vedl k jeho odmlčení.
Po osvobození se v rozmezí let 1946-1955 přihlásil dalšími šesti sbírkami. Úvodní dvě shrnovaly verše z doby války a čtyři následující se pokoušely o syntézu katolické spirituality a socialistického budovatelského programu. Je škoda, že Peter Tollarovič zcela pominul tuto socialistickou fázi Hlbinovy tvorby.
Umělecky je poválečné období básníkovy poezie nevydařeným návratem k vlastní cestě, esteticky kompromisním a tvarově retardačním. Avšak když spravedlivě uvážíme teologicko-filosofické náhledy tehdejšího synodního seniora Českobratrské církve evangelické profesora Josefa Lukla Hromádky či patriarchy Církve československé husitské profesora Miroslava Nováka, případně ideologicky formulované stanovisko ministra zdravotnictví a předsedy Mírového výboru duchovenstva ČSSR P. Josefa Plojhara, kteří se pokoušeli nově artikulovat směr křesťanského socialismu, velkoryse smiřující dva protikladné světové názory shodného cíle sociální spravedlnosti, nejsou ani Hlbinovy vize nezajímavé. Hlbina vyslovil úsilí o uskutečnění Ježíšovy nauky v realitě výstavby socialistického řádu. A v tom je jeho poezie po roce 1945 legitimním, dokonce mimořádným svědectvím doby. Na komplexní výklad ovšem čeká.
Přes tuto výhradu jsme Petru Tollarovičovi vděčni, že připomněl podnětný, inspirující odkaz slovenského básníka, který byl dosud slovenskou literární historií opomíjen. Hlbinu uvedl po zásluze znovu do oběhu, a to i s jeho rozpory a střety, například s přítelem Rudolfem Dilongem.
Na závěr připomeňme, že Tollarovič edičně připravil juvenilie tří básníků, kteří začínali jako stoupenci Slovenské katolické moderny a dopracovali se významných pozic v poválečné literatuře a kultuře: Vojtecha Mihálika (Litánie loretánske a iné básne, skladba Brána), Miroslava Válka (Drobnosť a iné básne) a básníka, literárního teoretika a geniálního překladatele dr. Viliama Turčányho (Dar). Tyto neznámé debuty klasiků moderní slovenské poezie, z jejichž díla stopy spirituality nikdy nevymizely, doplnily úctyhodně obraz poválečné slovenské slovesnosti.
Přejme mladému literárnímu historikovi Petru Tollarovičovi, aby mohl nerušeně pokračovat ve svém objevitelském úsilí.