JIŘÍ MACEK

Pozoruhodná epocha naší hudební kultury po roce 1945, jak jsme ji na konferenci Unie českých spisovatelů doložili, to nebyla jen tvůrčí práce skladatelů a interpretů, to bylo i „výrobní“ zázemí, které vytvářely s tím související podniky, na jejichž základě bylo možné takové umělecké hodnoty realizovat. I tyto podniky dávaly pozoruhodné výkony a bylo by třeba v této souvislosti na ně upozornit. Generace našich občanů, kteří v tomto prostředí žili a pracovali, většinou už mezi námi nežijí. V souvislosti s dnešním hodnocením jejich práce je bezmála povinností nás, kteří zde ještě jsme, alespoň zaznamenat pro příští generace ve vzpomínkách tehdejší skutečný stav věcí, aniž bychom podléhali dnešnímu způsobu výkladu dějin té doby. Vydavatelský podnik, o němž bude řeč, byl jedním z těch, které se o tehdejší hudební kulturu zasloužily především. V tomto případě vzpomínky doplní základní internetové heslo o něm, v současné době překvapivě výjimečné věcnou přesností, odpovídající realitě té doby. Na jiné zdroje současných informací už tak příznivě upozornit nemůžeme, ba naopak.

MILAN BLAHYNKA

Nespěchavý Karel Vůjtek, v Ostravě narozený a na Ostravsku zakotvený básník, který debutoval – jistě i v důsledku poměrů panujících v provincii – až osm let po svém rovesníku Sýsovi, přichází teď se sbírkou HLASITÉ NEBE (Studio K, Ostrava 2014, edice Múza; ilustrace Kristýny Večeřové a doslov Svatavy Urbanové).

PAVOL JANÍK

Britský spisovateľ a príležitostný politický komentátor Frederick Forsyth je autorom viacerých kultových špionážnych trilerov, spomedzi ktorých dozaista stačí spomenúť legendárne romány Šakal, Štvrtý protokol, Diabolská alternatíva či Kobra. K svetoznámym bestsellerom sa zaradil aj jeho najnovší titul The Kill List (G. P. Putnam's Sons, New York 2013) – v slovenčine ZOZNAM SMRTI (Ikar, Bratislava), preložil Milan Kopecký, redigovala Katarína Jusková.

KAREL SÝS

Slavný francouzský hvězdář Camille Flammarion v knize Konec světa, vydané česky v roce 1894, popsal zkázu světa kometou ve 25. století.

Kočka Malvína

V knížce Tomáše Kašpara s velmi optimistickým názvem Nespěchejte do rakve se dočteme, že potkat holku, která má nějaké to kilo přes míru, byl v bývalém Československu stejný zázrak jako potkat v Kanadě majitelku tepelně neizolované postavy.

JAKUB STEIN

Pánové Roubíček a Kohn se dlouho neviděli, v letošní zimě nezimě a jaru nejaru měli napilno, o Louvru, své to kavárně téměř rodné, mohli si dát jen zdát, ale sny se občas stanou skutkem, a tak se přece jen nedávno sešli. Pan Roubíček dorazil s malým zpožděním. Na rozdíl od odpoledního aperitivu, který přistál zároveň s ním.

ZDENĚK HRABICA

Stále větší popularitě se těší při jízdě autem a při dodržování dopravních předpisů, zvláště při nočním přemísťování na dlouhých cestách, stereo nahrávky z produkce Radioservisu. Šetří čas, osamělým jezdcům vynahrazují přechodnou osamělost.

JOSEF ONDROUCH

Nemám po ruce statistiky, ale nebudu daleko od pravdy, pokud napíši, že je Vlastimil Vondruška naším nejčtenějším autorem. Díky mediální propagandě je nejvíce překládaným a v zahraničí vydávaným Václav Havel. Řekl bych ale, že je i tam tak málo čten, jako je tomu u nás a jeho knihy, včetně Žantovského do angličtiny přeloženého a souběžně vydaného velkodíla o Havlovi co do váhy a rozsahu, zazářily jako kometa jen díky tučně dotovaným odběrům do knihoven a bůhví kam. Nedivím se zklamaným čtenářům, kteří podlehnou mediálnímu vábení vychvalovaného autora, koupí si Havla nebo Žantovského oslavnou ódu na něho, že si pak od současného českého autora nebudou příště ochotni vůbec nějakou další knihu koupit. Z toho zřejmě vyplývá i váhání nakladatelů něco původem českého znovu vydat.

Píšeme si

JOSEF BÍLEK

Přiznám se, že jsem mu dal ve volbách i svůj hlas, ale to hlavně proto, že jsem zásadně nechtěl volit Karla Schwarzenberga. Snad je v tom mém rozhodnutí i kus »jihočešství«, které pochází od vzdálených předků, co se lopotili na kamenitých kouscích polí, zatímco ty schwarzenbergské državy je obklopovaly.

RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Né, moji milení, v tem, že sem sa dlúho nepřipomněla, néni, že by sem už zapomínala na svojích najbliších, enem sem celú zimu a to podivné jaro stonala, klúby mi dávaly zabrat, ale fšecko jednú končí, aj války, na konec tej minulej sa letos spomínalo všelijak. Šak aj vám istě neušlo, že sa psalo a táralo v rádiu aj v televízi ani né tak o oslobodění jak o tem, kolik našich sa dočista bez rozumu dalo zabit, dyš sa esesáci a im podobní s rukama eště zmazanýma od krvi ponáhlali na západ, gde si malovali, že ich pozobjímají za to, kolik bolševikú pozabíjali, a naši chlapi im ledagde neumétli cestu, dost rychlo neuhli a eště aj po nich, vrahoch, pálili. A teho nářku letos nad tehdá poznásilňovanýma děvčicama ožratýma barbarama vítězama!

VLADIMÍR HOLAN

Pluje-li život po proudu

a smrt proti proudu –

nemůžem poznat ústí.

Vojtěch Kolařík

28. září 1905 bylo datem, kdy petřínská rozhledna a jiné pražské architektonické skvosty odrážející se v tehdy stříbropěnné Vltavě sledovaly premiéru neobvyklého „vorstellungu“, odehrávajícího se na Karlově mostě. Bylo to představení, kdy se zde zjevila jako deus ex machina Křižíkova červenobílá „tramway No. 180“, jezdící z Křížovnického na Malostranské náměstí.