PETR ŽANTOVSKÝ

Některá témata se nám vracejí jako bumerang stále dokola a jsou, jak se zdá, věčná a nevyzmizíkovatelná. Jedním z takových je otázka financování české filmové produkce. Ta je kladena na stůl už dlouhá léta – v podstatě téměř ihned od listopadového převratu, kdy došlo k postupné likvidaci do té doby prestižní české kinematografie, založené na obecném respektu a státní podpoře mimořádných talentů v základních filmových řemeslech, zejména autorství, dramaturgii a režii.

FRANTIŠEK UHER

Obsáhlý temný román Marcelly Marboe MAMI, ZABILA JSEM… ANEB PŘÍLIŠ MNOHO LÁSKY s podtitulem Naše absurdní realita (nakl. Beskydy, 264 str., 2018) o bobtnajícím zlu, v němž dobro pouze nesměle vystrkuje růžky, potvrzuje autorčinu zralost, schopnost plastického vrstvení děje a logicky systematického řazení událostí. Platí to především o elegické hrdince, první dámě románu o deziluzích současného rozpolceného komerčního světa. Kniha je chmurnou vizí, která se nám v mnohém příčí, skoro bychom raději zavřeli oči a vrátili se k selankovitým všednostem, její nespornou předností je však skutečnost, že přiměje k úvahám o příčinách, důsledcích a možných řešeních, která ovšem leží zcela mimo naše možnosti. Je to také bolestný příběh o často omílané záležitosti, jakou jsou permanentní stesky na nedostatečnou rovnoprávnost žen. (Starší generace ji od mládí považují za samozřejmost, byly v tom duchu vychovávány, nečinila a nečiní jim žádné potíže.) Setkáváme se s argumenty podloženými rozličnými statistickými údaji, jenže statistika je pravdivý souhrn nepravdivých údajů nebo nepravdivý souhrn pravdivých údajů. Je velice snadné modelovat statistické závěry podle momentálních sociálních či politických potřeb, trochu to však připomíná bubnování na protržený buben.

MILAN BLAHYNKA

Než jsem se zmohl na pár řádek o UTRPENÍ DOCENTA H. ANEB JAK (NE)ZVLÁDNOUT MANŽELKU A JINÁ ZVÍŘATA, DÍL II., AKTIVNÍ REZISTENCE (Oftis, Ústí nad Orlicí 2017, 288 s.; ilustrace Helga Hrabincová), přistálo mi na haldě knih k recenzi další dílo Marcelly Marboe, které se může zdát jako přímý protiklad rozpustilého Utrpení…, ale i ono dokládá, že a jak je Marboe autorka stále nezkrotná; nesklonná jako její příjmení.

VLADIMÍR KOLÁR

Univerzitní profesor Václav Tille se narodil roku 1867 stejně jako F. X. Šalda a také ve stejném roce – 1937 – tento svět opustil. Oba byli neobyčejnými postavami v oblasti reflexe české a světové literatury, klíčovými představiteli literární a divadelní kritiky a historie, oba patřili i mezi literární či divadelní tvůrce. Mezi oběma osobnostmi by se našlo nemálo obdobných myšlenek na poslání umění, shod při vnímání náročné kritické práce jako podstatného příspěvku k rozvoji umění a hledání jeho perspektiv. A oba spojovalo nejen všestranné myslitelské úsilí, ale též neobyčejné schopnosti stylistické a formulační, které přivedly velké množství mladých zájemců o umění na jejich obdivované univerzitní přednášky a semináře.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Letos v závěru měsíce prosince uběhne již 80 let od úmrtí velkého člověka a spisovatele Karla Čapka (25. 12. 1938). Nebylo mu dopřáno prožít ani padesát let života.

JAROSLAV KOJZAR

Michal se před kovovou těžkou branou zastavil. Jen několik kroků ho dělilo od východu z věznice. Jen několik kroků po mnoha měsících nesvobody svoboda. Ne, nemyslel si, že tady strávil tu dobu nezaslouženě. Nebylo tomu tak. Zabil člověka. Byla noc, měl „vypito“ a přesto si sedl za volant. Nevšiml si cyklisty jedoucího ve stejném směru. Srazil ho, to dnes ví. Tehdy se bavil s přítelkyní, která také nemálo vypila a ani si nevšimli, že na silnici byl a už není někdo jiný než oni. Policisté ho dostihli brzy. Před domem přítelkyně, když se spolu loučili. A pak už to šlo ráz na ráz. Vyšetřování, soud, vězení. Protože mělo jít o odsuzující případ, dostal téměř ten nejvyšší trest určený pro tento typ trestného činu. Dlouho dokonce nemohl chodit na vycházky, i když se choval dobře. Ona dívka po několika měsících mu přestala psát. Maminka, jeho jediný příbuzný, chřadla. Jen na její pohřeb ho pustili. Domek zamkl a poprosil sousedy, aby na něj dohlédli. Nic víc udělat nemohl.

LUBOMÍR BROŽEK

Já píši vám

To není podzim, jen… tesknota padá

a vzpomínky, ty zvadlé evergreeny, jež chtěly neuvadat,

upuštěné do větru, jako malá lež, z níž vyrašila zrada…

STANISLAV ZEMAN

V Hrusicích na návsi

Kdosi na mě za zády promluvil

ohlédnu se a ejhle kocour